Článek
V tomto článku pokračuju ve volném seriálů fejetonů o českých ulítlostech a úžasnostech, kterými se - v evropském kontextu - v dobrém i ve zlém - od ostatních obyvatel starého kontitentu lišíme: Proč nejdou Čechům Česko a Czechia „přes pysky“ - a to nejen na olympiádě? – Médium.cz, České ulítlosti - které ve světě jen tak neuvidíte… - Médium.cz, České úžasnosti, které v Evropě nejsou obvyklé – Médium.cz).
Nazdar soudruhu podplukovníku
Po druhé světové válce se s likvidací subkultury šlechty a podnikatelských elit (INFO.CZ | Jak Benešova poválečná politika připravila půdu pro únor, Byla Milada Horáková vůbec demokratkou? – Médium.cz) - definitivně přestalo s velkoburžoazním rukulíbáním milostivých paní. A postupně se začalo soudružsky „čestprácovat“.
Komunistická pravidla chování po únoru 1948 tolerovala ještě postsokolské a postskautské nazdarování. Málokdo už tehdy ale věděl, jak pozdrav Nazdar vznikl. Dozvěděl jsem se to teprve nedávno náhodou při prohlídce Národního divadla. Herec a principál Josef Kajetán Tyl, díky němuž máme slova státní hymny, vymyslel v padesátých letech předminulého století sbírku na postavení českého Národního divadla. Po celé stověžaté chodily tehdy děti s plechovými pokladničkami s nápisem: „Na zdar Národního divadla“.
Odtud pozdrav Nazdar. Později si „Nazdar“ všila na prapory vlastenecká tělovýchovně-branná organizace Sokol. Když jsem sloužil v osmdesátkách na komunistické vojně, tak jsme při nástupech na buzerplacu museli reagovat na výzvu lampasáka (nejčastěji podplukovníka): „Nazdar, soudruzi vojáci!“ – „Zdar, soudruhu podplukovníku!“
Ahoj v národě bez moře
Jsme pravděpodobně jediné společenství na modré planetě, které se běžně oslovuje námořnickým pozdravem Ad honorem Jesu! - Ke slávě Ježíše! Ještě z papírových chytrých slovníků jsem vyčetl, že „Ahoj“ vykřikovali námořníci při oceánských bouřích a u toho se křižovali. Jak se ale dostal zprvu náboženský pozdrav do slovníku velké části národa bez moře?
Převzali ho trampové z dobrodružných románů První republiky, když jezdili za Prahu k neslané vodě Berounky (po čundrácku - Stará řeka) a Sázavy (Zlatá řeka). Filmový teoretik a kritik Jan Foll, který dokázal ve vžitých pojmech naší řeči objevit zasuté kulturní inspirace, tvrdil, že se Ahoj z trampského prostředí rozšířilo i mezi skauty (kromě Nazdar), jelikož časopis Junák přetiskoval americký barevný komiks o Pepku námořníkovi se špenátovým obrovským předloktím, který všechny zdravil - i v americké verzi - Ahoj!
Nestor vodního skautingu Jiří Navrátil (20. století Jiřího Navrátila — Reportéři ČT — Česká televize) mi vyprávěl, že za německé okupace ahojovali i ti, kteří by normálně rukulíbali. Šeptanda za protektorátu totiž šeptala, že původně námořnický výkřik znamená ve skutečnosti odbojářský akronym: Adolfa Hitlera oběsíme jistě.
Nenapodobitlné Ahoj herce Pucholta
Já mám tento pozdrav asi nejvíce spojený s postavou zednického učně Čendy z filmu Miloše Formana Černý Petr (1963). Neuvěřitelně jej zahrál Vladimír Pucholt; byla to pro něj první větší filmová role. Po snímku Lásky jedné plavovlásky (1965), kdy hraje klavíristu Mildu - se už stal českou filmovou hvězdou par excellence. Ve třiašedesátém rozesmával v „Černém Petrovi“ vyprodaná kina permanentním divokým výrazně artikulovaným ahojováním kolohnáta Čendy, s dramatickými gesty rukou ušpiněných od malty.
Čest práci nahradilo Čau
Už zmíněný filmový kritik Jan Foll mi vyprávěl, jaká to byla kulturní proměna, když se v českých kinech ve druhé půlce padesátých let začaly objevovat západní společensko-kritické filmy, když do té doby vládl schematický socialistický realismus typu sovětských snímků Mladá garda nebo Kubánští kozáci.
Jan Foll vzpomínal - jak za prezidentování Antonína Zápotockého vletěly do českých kin neorealistické italské filmy, jimiž byl později inspirován i mladičký Miloš Forman. V roce 1957 to byl snímek Velká modrá cesta (La grande strada azzurra) režiséra Gilla Pontecorva, kde se čauouje každých pět minut.
Na filmové čauování navázala o dva roky později - v devětapadesátém - vítězná píseň z festivalu v Sanremu Ciao, ciao bambina (Sbohem děvčátko) zpěváka Domenica Modugna. Eurovizi si přes železnou oponu v té době Češi nemohli naladit, ale přes rádiové vlny se dozvuky slávy písně daly pochytat. Počeštěná píseň Čau Čau bambíno o srdceryvném rozchodu a posledním polibku se v různé zlidovělé podobě zpívala u táboráků
Z etymologie pozdravů Čau nebo Čao vyplývá, že benátsky to ve středověku znamenalo cosi jako „Váš služebník“. To ale česká mládež počátkem šedesátek nezkoumala. Pochytila ale chytlavý pozdrav z filmu a z „bambiny“. V době prvního politického tání, kdy se opatrně odsuzoval Stalinův kult osobnosti - to byla první příležitost, jak nahrazovat i v pracovních soudružských kolektivech odosobněný údernický pozdrav Čest práci - neformálním Čau. Podle teorií Jana Folla – amerikánské Hi nebo Hello by v té době neprošlo.
Neokupované Čau
Jihoevropské apeninské Čau tolik nevadilo. Zdravili se tak mezi sebou i italští komunisté, nejsilnější mimo naše „lido-demo“, se soudruhem compagnem Palmiro Togliattim v čele. A nikdo nám neokupoval „Čau“ ani poté, co italští soudruzi ostře odsoudili vstup vojsk Varšavské smlouvy v čele se SSSR do Československa 21. 8. 1968. A nikdy svůj postoj neodvolali.
