Článek
„A tu oprátku z konopného obrazu pověsila sedmnáctiletá Milada Horáková, v té době Králová, panence Marii na krk,“ říkal mi vážným hlasem v září 2012 historik a politolog Jan Berwid Buquoy, když jsem pracoval na přípravách reportáže o pražském Mariánském sloupu (Reportéři ČT 8.10.2012). „Normálně se ta mrštná holka, které nic nebylo svaté, vyškrábala po hasičském žebříku do patnácti metrů nad dlažbou, aby spáchala ten neomluvitelný hřích,“ pravil pan Buquoy se sebejistotou, jako by byl té události na pražském Staroměstském náměstí 3.11.1918 osobně přítomný a pokračoval: „Žižkovští hasiči za provaz zatáhli a Milada z té výše viděla, jak se bohorodička na zemi tříští a hvězdy svatozáře létají mezi lidi v davu… A sloup postavený na památku Pražanů, kteří ubránili stověžatou matičku před rabujícími protestantskými Švédy, se láme na několik kusů…“
Jan Berwid Buquoy popsal „smrtelný hřích“ budoucí národní socialistky z listopadu 1918, později popravené komunisty, ještě na blogu iDnes 9.3.2014 v textu „Milada Horáková a její pochybná víra v socialismus“. Když jsem se pana Buquoe ptal, odkud má informace, pravil společenský vědec, že jde o text spisovatele, konzervativního katolíka Jaroslava Durycha. Opravdu jsem na několika webech katolických tradicionalistů našel text údajně napsaný známým prozaikem a básníkem Jaroslavem Durychem, který měl být svědkem obrazoborecké scény ze Staroměstského náměstí, na níž se měla aktivně podílet mladistvá Milada Králová, později provdaná Horáková.
(Mezi lety 1918 a 1920 zbourali radikálně levicoví Češi v Čechách stovky barokních soch jako symbolů nenáviděného Rakouska-Uherska. Šlo především o mariánské sloupy, sochy světce sv. Jana Nepomuckého a archanděla Gabriela. Také stovkám Ježíšů Kristů byly uraženy hlavy. Docházelo i k vykrádání kostelů. Tyto vandalské činy se ale odehrávaly jen v Čechách. Nikoliv na Moravě, ve Slezsku nebo na Slovensku.)
Jaroslav Durych píše údajně po druhé světové válce (zemřel 1962): „Vylézt těch pár metrů po solidním hasičském žebříku nebyl pro ni žádný problém. Byla to prý smyčka, kterou Milada Horáková přehodila soše Panny Marie kolem krku. Tímto činem se sama učinila katem, přehození smyčky přes hlavu odsouzencovu je podstatou výkonu trestu, kterému se dnes říká trest absolutní.“
Zajímala mě při té přípravě televizní reportáže, co je pravdy na této zkazce. Nejvíce mi to osvětlil v září 2012 bývalý českobudějovický biskup Jiří Paďour. „Věnoval jsem se tomu, ještě před devětaosmdesátým. Poprvé jsem o této údajné Durychově vzpomínce slyšel na moravské Hané. Přišla mi nevěrohodná. Tak jsem trochu pátral,“ vzpomínal jihočeský biskup. „Především jsem zjistil, že spisovatel Durych nebyl v listopadu 1918 v Praze, ale v Přerově. Stopy vedly k jednomu člověku z Brna, kterému sebrali na podzim 1945 tiskárnu Benešovým zestátňovacím dekretem z podzimu pětačtyřicátého. Už nežije, ale od jeho bývalých zaměstnanců jsem se dozvěděl, že nemohl odpustit tehdejším lidovcům a národním socialistům v Národní frontě, že masové zestátnění a ožebračení českých vlasteneckých podnikatelů v pětačtyřicátém připustili. V této krádeži, když skoro o všechno přišel, viděl asi počátek všeho poválečného zla. Po oběšení Milady Horákové komunisty v roce 1950 šířil ve strojopisech mezi katolickými sousedy pohádku - jako Durychovu vzpomínku - , že to byl boží trest za to, jak Milada oběsila kamennou Immaculatu. Překvapilo mě, jak se tato smyšlenka drží v některých skupinách věřících dodnes…“
Prali se o hvězdy ze svatozáře
Patnáctého srpna 2020 při svěcení kopie Mariánského sloupu sochařem Petrem Váňou prohlásil arcibiskup Dominik kardinál Duka, že Milada Horáková se boření barokního sousoší nedopustila. Ale nekulturní akt obrazoborectví iniciovaný anarchistou Frantou Sauerem si prý zaslouží věčné odsouzení. Ve spolupráci s matrikářkou na Praze 1 se mi podařilo objevit také sto jedna letou paní Elišku Štréblovou z Petrské ulice, která si jako osmiletá pamatovala kácení sloupu: „Byla jsem u toho s maminkou a tetou Hanou. Vidím to jako dnes, jak hasič hodil soše panenky Marie na krk oprátku,“ loví v paměti 7.9.2012 nejstarší občanka v srdci Prahy. „A pak lidi mysleli, že je zázrak…, sluneční světlo začalo kolem hlavy hasiče kroužit, ale byl to jen odlesk jeho stříbrné helmice… Když padla Marie na zem, upadla jí hlava a dospělí se prali jako děti o pozlacené hvězdy její svatozáře, aby měli něco na památku…“
(Natáčet jsme měli s paní Eliškou 12.9.2012, ale přímo v ten den natáčení zemřela. V Reportérech z 8.10.2012 vystupuje jen její vnuk Jan Dudas a zachytili jsme i zádušní mši v kostele sv. Petra, přímo naproti Eliščině domovu, který sto jedna let neopustila.)
Milada Horáková nikdy nešplhala po požárním žebříku, ale jako sedmnáctiletá socialistka mohla být svědkem kácení symbolu „habsburského útlaku, kdy jsme tři sta let trpěli“… Plno Pražanů souhlasilo na počátku republiky s ničením křesťanských památek; jen na poslední chvíli se zabránilo kácení soch Brauna a Brokoffa na Karlově mostě a v jejich házení do Vltavy.
Obdivovatelka prezidenta Beneše
Milada pocházela ze střední vrstvy a v době první republiky nabyla vysokoškolského právního vzdělání. Stala se členkou národně socialistické strany (ČSNS). Ta měla ve znaku kladivo a husí brko. Byla partají kvalifikovaných dělníků, chudší inteligence a malých živnostníků; nižších středních vrstev. Byla stranou s jistými antisemitskými rysy a s odporem k německy hovořícím spoluobčanům, často bez ohledu na jejich politický světonázor a postoj k etnickým Čechům. Edvardu Benešovi, který k „brkounům“ vstoupil jako ministr zahraničí v polovině dvacátých let, se podařilo stranu částečně kultivovat a zařadit na levý střed českého politického spektra. V té době se stává Milada zakladatelkou Ženské národní rady. Je velkou nekritickou obdivovatelkou Edvarda Beneše (ten ze strany jako prezident v roce 1935 vystoupil, ale stále považoval národní socialisty za svou stranu; ta se také až do roku 1948 považuje také „za stranu Benešovu“).
Koncem třicátých let začínají ve straně „bez Benešova dozoru“ opět prosvítat nahnědlé proudy, kterým ale obhájkyně sociálních ženských práv nepodlehla. Zakladatel strany Milady Horákové Václav Klofáč otiskl totiž za druhé republiky 5.3.1939 v Českém slově článek s názvem „Národní socialismus tam a zde“, kde padly tyto věty: „Hitler ve své obdivuhodné organizační schopnosti a při své intuici německý národ z poválečné deprese povznesl a obrodil, ale i dokončuje sjednocení. Musíme ve střední Evropě dát vzorný příklad vzorného spolužití Slovanů a Němců, což je tím snadnější, protože Němci i my stojíme svou kulturní vyspělostí výš, než lid jiný… Ať říkáme co chceme, jsme-li poněkud informováni, národní socialismus v Německu nás v praxi předčil…“
Člověku po těchto větách zamrazí - když se už vědělo, že u západních sousedů platily rasistické norimberské zákony a koncentráky už byly plné politických vězňů.
Milada Horáková slovům nestora českého národního socialismu nepodlehla a za příkladnou protinacistickou činnost byla v době protektorátu vězněna v Malé pevnosti v Terezíně a v ženské věznici v Aichachu v Bavorsku.
Koncem května 1945 se vrací do Prahy a okamžitě se ztotožňuje s československo-sovětskou smlouvou z roku 1943, která nás přivedla do sovětské sféry vlivu. (Edvarda Beneše západní státníci varovali, že rozdíl mezi SSSR a nacistickým Německem není tak velký, že podává diktátorskému režimu na východě prst, ale ten mu urve celou ruku…, což se také stalo… Právě touto smlouvou argumentovali Sověti, když donutili Československo vzdát se v červnu 1947 tzv. Marshallova plánu, který byl projektem na ekonomickou prosperitu Evropy. Naše delegace nakonec uznala námitky Moskvy, a plánu se s omluvou vzdala).
Státní zřízení jako nealkoholická vodka
Milada Horáková se vnitřně ztotožnila s dohodou Edvarda Beneše s komunisty v Moskvě v březnu 1945, kdy vznikala poválečná Národní fronta, která nakonec znemožnila obnovit pravicové liberální a konzervativní strany. Stejně tak přijala plán rozsáhlé socializace z tzv. Košického vládního programu (duben 1945) a souhlasila se změnou státního zřízení, které už napříště nemělo být ústavní parlamentní demokracií, ale tzv. lidovou demokracií, což je absurdní protimluv. Demokracie znamená lidovládu. Takže šlo o lidovou lidovládu, což je oxymóron… Něco jako máslové máslo, nealkoholická vodka nebo reálné předvolební sliby…
Edvard Beneš a obnovení národní socialisté prakticky přijali submisivně sovětské a komunistické podmínky podobně jako to učinili v sovětském Rusku po roce 1917 tzv. leví eseři či menševici. Šlo o bolševickou taktiku teoreticky známou ze studií Lenina „Dubnové teze“ a „Stát a revoluce“ a ze Stalinovy knihy „Otázky leninismu“. Prakticky jde o to - zapojit nekomunistické socialistické a středové strany do revoluční přestavby různých tzv. vlasteneckých nebo národních front, kdy se nekomunisti sami namočí do nevratných sociálních změn a do likvidace posledních zbytků parlamentní demokracie, kdy si pak sami pod sebou podřežou větev. A v pravou chvíli se jich - třídních nepřátel - krvavě nebo nekrvavě bolševici zbaví. Gottwaldovi komunisté to nazývali přechodem „národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou“ (1945-1948).
"Brkouni"v Království božím
Milada Horáková se v létě 1945 stává členem ÚV národních socialistů a místopředsedkyní Svazu přátel SSSR. Na schůzích této organizace oddaně plane slovanskou láskou k sovětskému generalissimovi a básní o národním československém socialismu opřeném o sovětský socialismus, jež nám může být velkou inspirací. Když koukáte na filmový žurnál na první poválečný sjezd Československé strany národně socialistická (ČSNS) - připadáte si jako na středověkém shromáždění táborských chiliastů, kteří každou hodinu očekávají druhý příchod Ježíše Krista a nastolení věčného Božího království. Jde ale o „brkounské“ sekulární pseudonáboženské shromáždění, pro něž je blížící se Království boží - světově unikátním československým socialismem, který máme na dosah… Není z tohoto světa, ale už je mezi námi… Příchod bohočlověka je nahrazen pozdravným telegramem sjezdu prezidenta Budovatele Edvarda Beneše. Emfatické šílenství. Ani náznak střízlivého nadhledu. Nikdo na sjezdu nezpochybňuje fakt, že je strana v rámci Národní fronty v tzv. Socialistickém bloku společně s komunisty. V kuloárech se na stáncích prodává nový výtisk Benešovy knihy napsaný na konci války „Demokracie dnes a zítra“. Každý socialista nepovinně povinně nakupuje a v knize čte: „Čeká nás nová slovanská politika. Sovětský svaz bude mít v rámci politiky slovanské své místo zvlášť významné. Některé formy individuálního majetnictví budou automaticky přecházet v nové formy majetnictví kolektivního…“
Edvard Beneš také vícekrát seznamoval sovětské diplomaty se svou „vědeckou prognózou“, že po válce zaútočí Západ na Sovětský svaz a že Československo bude samozřejmě na straně komunistické veleříše. S těmito objevnými fakty, doloženými hledáním v ruských archivech, seznámil nedávno historik Ústavu pro soudobé dějiny Vít Smetana web Svobodné forum (21.5. 2024).
Bez Ústavního soudu
Milada Horáková se po válce stává v parlamentu poslankyní Jihočeského kraje a je členkou zahraničního a ústavně-právního výboru. Odmítá iniciativu stranického kolegy Karla Feierabenda (ten byl vlastní stranou odstaven na vedlejší kolej, protože nesouhlasil s prokomunistickým směřováním vlastní strany a se servilně prosovětskou politikou Edvarda Beneše), aby prosazovala vznik Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Odmítla. Zato nadšeně vítá zestátnění (znárodnění) sedmdesáti procent českého průmyslu (podzim 1945). Jde o tisíc velkých firem a dva tisíce středních. Šlo prakticky o likvidaci českých vyšších středních a středních vrstev podnikatelských elit a o ožebračení tisíců lidí (nikdy za ukradený majetek nedostali náhradu), kteří se na občanské cti v době protektorátu ničím neprovinili. Byli trestáni jen za to, že jsou relativně bohatí. Tyto po válce ostrakizované vrstvy svou pílí a talentem budovaly české podniky často už od doby národního obrození. Tyto často rodinné průmyslové dynastie se hned po válce staly „velkoburžoazním odpadem“, který neměl v národně frontovní lidové demokracii (1945-1948) co pohledávat. Okradení státem se nemohli ani nijak bránit, Ústavní soud neexistoval.
Proti zájmům svých voličů?
Jak byla Milada Horáková nadšená, že začíná unikátní „československý socialismus“ s masovým zestátněním průmyslu fungovat, tak jako poslankyně za Jihočeský kraj pojala za svůj plán zestátnit mimořádným zákonem i pozemkový majetek hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů. Byla ale dost překvapená, že její jihočeští voliči si většinově nepřejí zestátnění majetku velkého sociálního reformátora Adolfa Schwarzenberga. Báli se, že přijdou o velké sociální výhody: penzijní schwarzenberské sociální a penzijní pojištění, o firemní školky a prospěchová stipendia pro své děti etc. (Před měsícem jsem na tomto svobodném blogovacím fóru publikoval esej Proč exprezident Zeman slaví osmdesátiny v ukradeném objektu velkých sociálních reformátorů? - Médium.cz, v němž jsem se podrobně zabýval sociálními vymoženostmi pracujících „u knížete Adolfa“ a o pozadí vniku Lex Schwarzenberg.)
Bolševici jí tleskali…
Adolf Schwarzenberg utekl na Západ před nacisty, kteří mu zabrali majetek. Za války podporoval odboj Edvarda Beneše. Před návratem do vlasti vyslal signály, že je připravený na reorganizaci svého prosperujícího majetku. Plánoval vytvořit ze svého jihočeského dominia (padesát tisíc hektarů) nový právní subjekt společně se státem; prakticky mu šlo o zachování sociálně progresivního know-how, které se za tři století tvrdé práce - manažerské i manuální - optimálně zkultivovalo. Milada Horáková souhlasila s rozkazem komunistického ministra vnitra Václava Noska, který nevpustil československého občana Adolfa Schwarzenberga v roce 1946 do vlasti, „jelikož se pobyt asociálního feudála na území ČSR neslučuje s jejím lidově demokratickým zřízením…“
Vysokoškolsky vzdělaná právnička spolu se spolustraníky a se sociálními demokraty vymyslela světově unikátní zákon, který vyvlastňuje majetek jednoho jediného člověka: Adolfa Schwarzenberga. V Lex Schwarzenberg je zmínka o možné finanční náhradě, ale všem bylo jasné, že ji „nepřítel prostého jihočeského zemědělského proletariátu“ nikdy neuvidí, což se také stalo.
Novinář Jiří Ješ mi v roce 2011 říkal (záznam v Archivu zpravodajství v ČT), že byl jako zpravodaj za národně socialistické Svobodné slovo v parlamentu v pražském Rudolfinu 10.7.1947, kde se projednávalo vyvlastnění majetku Adolfa Schwarzenberga (143/1947 Sb.). „Žádný projev nebyl tak vytleskávaný komunisty jako ten Milady Horákové,“ vzpomínal Jiří Ješ. „Zarazil jsem se tehdy, ale nedokázal jsem to vůbec pořádně dešifrovat… Byl jsem mladičkej, nezkušenej jedenadvacetiletej žurnalista… Vůbec ty první roky po válce plné svinstev, jak dnes víme, probíhaly v takovém neuchopitelné mlhavé horečce plné kruté fanatičnosti i upřímného budovatelského nadšení…“
Všechno bylo všech, a nic nikoho
V archivu dolní komory našeho parlamentu jsem našel přepis vystoupení Milady Horákové k Lex Schwarzenberg. Zaujal mě „historický optimismus“ naší radikální socialistky: „Naše znárodněné podniky budou nejméně tak rentabilní, budou vynášet naší národní pospolitosti nejméně tolik, kolik vynášely dříve soukromému podnikateli a soukromému držiteli.“ Realita? Brzy po zestátnění (znárodnění) se vzorně udržovaný majetek Adolfa Schwarzenberga rozparceloval. Všechno bylo všech, a nic nikoho. Vznikly státní statky. Budovy se rozpadaly. Kulturní památky se začaly podobat ruinám. Bývalí schwarzenberští pracovníci se životním standardem a sociálními vymoženostmi už nikdy nepřiblížili ani konci devatenáctého století…
Čím dál více odborníků na moderní české dějiny už nepovažuje stranu Milady Horákové za stranu demokratickou a třetí republiku (1945-1948) za právní stát. V nabourávání setrvačných mýtů kolem Edvarda Beneše a Milady Horákové jsou dnes asi nejdále „blasfemičtí historici“, autoři dnes už respektované značky „Přepište dějiny“ Martin Groman a Michal Stehlík. Martin Groman mi osobně řekl, že nemůže být za demokratickou stranu vydávána ta, která dobrovolně zruší hospodářskou i politickou soutěž.
Nejlevicovější poválečný stát
Českoslovenští národní socialisté vůbec nesledovali, jaký je po válce na Západě vývoj v ekonomicko politické teorii, jak se tam formuje projekt sociálně tržního hospodářství, které nakonec vytvoří sociální jistoty i pro nižší sociální vrstvy - a nebylo zapotřebí masově zestátňovat jako u nás (ještě před komunistickým únorem 1948) a nebudou se zakazovat žádné politické strany.
(Pravdou je, že ve Velké Británii se zestátňovalo hned po válce, kolem třicet procent průmyslu. Ve Francii dvacet procent. Ale když se dostaly ve svobodných volbách k moci pravicové strany, zase zpětně privatizovaly. To v naší předúnorové lidové demokracii nebylo možné, jelikož - už se opakuju - pravicové strany byly zakázány).
Partaj Milady Horákové se octla s akceptací zestátňovacích dekretů svého prezidenta Edvarda Beneše z 28.10.1945 dokonce nalevo od švédských sociálních demokratů, kteří vytvořili specifický model severského socialismu, přestože ústavně země zůstávala konstituční monarchií. Na rozdíl od od Československa se tam ale vůbec nezestátňovalo (neznárodňovalo) a soukromý majetek zůstal zachován. Nikoho tam nenapadlo urážet a zesměšňovat schopné bohaté lidi. Stát se tam pokusil vtáhnout „velkoburžoazii“ do budování státu blahobytu. Diskutoval s podnikatelskými elitami o umírněném plánování, o optimálním využívání zdrojů. Ale nediskutoval o jejich progresivním zdanění, které mělo sloužit veřejnému dobru.
Političtí vězni třetí republiky
Naší radikální socialistce také nevadilo, že jsou v Benešově třetí republice političtí vězni, kteří by potřebovali právní ochranu před represí nové lidové demokracie. Nešlo o tzv. zrádce a kolaboranty z retribučního soudnictví z časů protektorátu, ale o odpůrce socialistické a prosovětské politiky prezidenta Edvarda Beneše. Jedním z nich je předválečný poslanec za pravicové Národní sjednocení František Schwarz. Utekl před nacisty do Velké Británie, kde kritizoval Edvarda Beneše za plánovanou rozsáhlou socializaci po válce. Když se hned po válce vrátil domů, byl v dubnu 1946 zatčený. Za kritiku prezidenta. Bylo mu znemožněno kontaktovat právníky, kteří se ve většině báli i implicitně kritizovat hlavu státu. V kriminálu v Praze na Pankráci zemřel kritik poválečného systému Národní fronty František Schwarz 20.2.1947. Rok před komunistickým únorem. Dalšími politickými vězni byli například šiřitelé letáků generála Lva Prchaly, které posílal z Velké Británie v krabicích s pracím práškem do Československa a v nichž varoval před rychlou sovětizací země.
Odpůrce nacistů i československých národních socialistů Lev Prchala a skupina kolem něj - tzv. Prchalovci - byli proti československo-sovětské smlouvě z roku 1943 a nadbíhání poválečného státu východní totalitě. Prchalovci působili z Velké Británie. Doma by jim po válce hrozil kriminál a dopadli by pravděpodobně stejně jako zmíněný prvorepublikový politik František Schwarz.
Prozíravému Lvu Prchalovi byl věnován v prosinci 2023 seminář ministerstva obrany a Ústavu pro studium totalitních režimů „Lev Prchala, hrdina ostouzený a zapomenutý“, který se zabýval i jeho kritikou Beneše zprava. V Reportérech ČT jsem měl reportáž (26.2.2024: Plíživá totalita - 26. února - Reportéři ČT | Česká televize), kterou jsem věnoval českým předúnorovým politickým vězňům, ve které mi historik Michal Stehlík k Prchalovcům řekl: „Jsou to lidé, kteří mají velmi dobrou schopnost analyzovat a velmi dobře odhadnout, kam ta společnost půjde dál… Z mezinárodně politického dokonce, kde ta země bude zakotvena a jaký systém tady nastane. To byla poměrně jasnozřivá myšlenka…“
Nepodpořila slovenské Demokraty
Těžko říct, zda Milada Horáková za třetí republiky věděla, kam se země posouvá. Byla přece jen radikální socialistkou a nikoliv komunistkou. Jejím politickým krokům ale museli komunisté tleskat, a nejenom v cause Lex Schwarzenberg.
Jako politička a právnička nijak neprotestovala proti komunistickému puči na Slovensku, tzv. malému únoru na konci roku 1947. Tehdy si komunizovaná bezpečnost vymyslela pokus o fašistický převrat předáky slovenské Demokratické strany, nejsilnější nekomunistické strany v Československu, aby demokraty kompromitovala. Poslankyně Horáková uvěřila komunistické propagandě, že se separatističtí luďáci skrytí u Demokratů opět, jako v devětatřicátém, pokoušejí odtrhnout od jednotného státu. Předáci Demokratů byli na podzim 1947 na Slovensku pozatýkáni - další předúnoroví političtí vězni - , stejně tak desítky jejich přívrženců. Moci se ujímají slovenští bolševici a předsedou slovenského parlamentu se stává budoucí normalizační prezident komunista Gustav Husák.
Proč se Milada Horáková a většina jejích spolustraníků slovenských Demokratů nezastali? Důvod je ideologický. Dali přednost komunistickému zdůvodnění represí před věcnou analýzou poměrů na Slovensku. Poslankyně Horáková byla v zajetí ideologie čechoslovakismu svého guru Edvarda Beneše. Je známý jeho postoj: „Nikomu nebráním, aby o sobě prohlašoval, že je Slovák, ale nedopustím, aby se prohlašovalo, že existuje slovenský národ.“
Prezident bral Slováky jako folkloristickou odnož národa českého (všichni jsme přece Čechoslováky) a podobný názor měla i Milada Horáková. Chtěla co nejvíce státní centralizace, žádné uvažování o federalizaci. Bála se slovenského separatismu. Bez protestů proto přijala komunistické řešení slovenské krize, o němž si myslela, že posílí centrální vládu z Prahy. S vaničkou zdánlivého posílení čechoslovakismu - vylila i dítě: poslední zbytky demokracie na Slovensku. Toho si ale vůbec nebyla vědoma.
(Po absolutním převzetí moci komunisty v únoru 1948 byla většina strůjců „fašistického převratu“ na Slovensku potichoučku propuštěna. To už ale Demokratická strana neexistovala. Vyšetřování údajných separatistických luďáků vyšumělo do ztracena. Po otevření archivů ministerstva vnitra po roce 1989 se prokázalo, že plánovaný převrat Demokratů vymysleli komunisté a zbolševizovaná kontrarozvědka, která už jim nepokrytě sloužila).
Eugenik národní socialista
Přítel paní Milady, její stranický souputník, sociolog Otakar Machotka, člen předsednictva národních socialistů - v sedmačtyřicátém publikoval ve sborníku Žena a populace pseudovědecký článek o tom, že sociálním patologiím lze předcházet, když budou ženy ze sociálně nejslabších vrstev povinně sterilizovány. Tento text vyšel dva roky po válce, kdy nacisté prováděli v koncentrácích na vězních eugenické pokusy. A napsal jej jeden z hlavních ideologů našich národních socialistů. Prostě skandál. Okamžitě reagovali komunističtí intelektuálové v deníku Tribuna, kteří „brkouny“ chválili za jim blízkou socializaci, ale nikoliv za dehumanizaci lidských bytostí.
Očekával bych, že „masarykovská humanistka“, za níž se politička Horáková deklaratorně vydávala, bude protestovat proti bezprecedentí nelidskosti hodnou nacistických eugeniků…, proti tomu, že se zase vrací nahnědlost zakladatele strany Václava Klofáče. Ale nic. Ticho po pěšině. Otakar Machotka nebyl vyloučený z Benešovy strany, ani mu nikdo ze straníků nic moc nevyčítal. Po únoru 1948 mu bylo zakázáno přednášet na Karlově univerzitě právě kvůli jeho podpoře sterilizací a eugeniky. Československo by totiž mohlo být s ostudou popotahováno orgány OSN pro porušování její Charty, která dbá na dodržování lidských práv všude po světě.
Jak si Stalin dupl
Delegace československé vlády s ministrem spravedlnosti za národní socialisty Prokopem Drtinou submisivně přijala v červenci 1947 Stalinův diktát, že není možné, aby se jako jediný slovanský stát zúčastnilo Československo amerického plánu na hospodářskou obnovu Evropy. Stejně tak později jednomyslně předsednictvo ČSNS tzv. Marshallův plán odmítlo.
V Karlových Varech se sešla ještě v létě 1947 elita národních socialistů, včetně Milady Horákové, aby si prodiskutovali vzdání se americké pomoci.
Alžběta Tichá ve své studii „Národní socialisté v Národní frontě 1945-1948“ z roku 2012 píše o tomto setkání, že všichni - včetně místopředsedkyně Svazu přátel SSSR - přijali za své zdůvodnění svého ministra Drtiny, že pokud bychom proti vůli SSSR přijali západní hospodářskou pomoc, „bylo by to velmi nemoudré, jelikož bychom se vzdali jediného pevného spojenectví, které máme…“
Zatahování železné opony
Pavel Tigrid byl jedním z mála tehdejších novinářů, kteří pochopili, že dobrovolné ustrašené podlehnutí „jedinému pevnému spojenci“ znamená absolutní konec už tak okleštěné svobody, která mu ještě dovolila v nízkonákladovém lidoveckém tisku naposledy bez cenzury napsat: „Odmítnutím americké pomoci poznáme brzy železnou oponu, které se mnozí posmívali, a přitom sami přispívali k jejímu zatažení.“
Zatáhla se neprodyšně už za sedm měsíců. V září 1947 totiž sovětská bolševická Kominforma přikázala, ať se Klement Gottwald zbaví „českých menševiků a levých eserů“: sociálních demokratů a národních socialistů; lidovci byli marginální a o praktickém konci slovenským Demokratů jsem už výše informoval.
Během několika únorových dní se komunisté geniálně, zdánlivě ústavně čistě a nekrvavě svých levicových partnerů zbavili. Teď jim už do budování beztřídní utopie v duchu marxismu-leninismu nebude nikdo nikdy - ani v náznacích - kecat…
"Užitečná idiotka"?
Letos v polovině října publikoval Ústav pro studium totalitních režimů projev komunistického prezidenta Klementa Gottwalda ze 17.11.1948, komentovaný odborně historikem a ředitelem ÚSTRu Ladislavem Kudrnou https://www.ustrcr.cz/pozapomenuty-dokument-poodhaluje-pozadi-smrti-jana-masaryka/. Projev se týká bilance období 1945-1948 z pohledu komunistů. Objevné v něm jsou pasáže, kdy předseda komunistů hovoří o pozadí smrti Jana Masaryka a s ironickým sarkasmem hodnotí „užitečnou idiocii“ Edvarda Beneše, který se zasloužil o posvěcení všech radikálních sociálních kroků ve třetí republice a tím v únoru 1948 umožnil lehké převzetí moci státu bolševiky.
„Beneš hrál svou pozitivní roli bezesporu, on se o mnohé zasloužil, že to šlo tak a ne jinak,“ řečnil Gottwald. „Náš postoj vůči Benešovi byl naprosto správný v tom smyslu, že všechno, co bylo od něj ve prospěch lidově demokratického režimu možno dostat, to jsme dostali…, a při tom jsme se k němu zachovali gentlemansky, velkoryse, velkodušně…“
Až na poslední slova, lze totéž hodnocení přesměrovat i na Miladu Horákovou.
Shrňme si ještě jednou, jaké její postoje a činy přispěly k jednoduchému nástupu komunistů. V čem překročila Rubikon?
1) Nekritický servilní postoj k totalitnímu Sovětskému svazu 2) Souhlas s nejrozsáhlejším zestátněním průmyslu na světě, mimo SSSR 3) Souhlas se zákazem pravicových politických stran a opozice vůbec 4) Obětování slovenských Demokratů 5) Souhlas s odmítnutím Marshallova plánu.
Komunisté se nezachovali po únoru k naší radikální socialistce „velkodušně“ jako k Edvardu Benešovi, protože začala - na rozdíl od pasivní hlavy státu - opravdu „zlobit“…
Pět minut po dvanácté, kdy už bylo vše ztraceno - jí spadly šupiny z očí. Pokoušela se vytvořit socialistickou opozici proti komunistickým stalinistům. Byla odhalena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu absolutnímu. Při výsleších a při popravě se chovala velmi statečně. V tom si zaslouží naši úctu a obdiv.
Stala se ale pro mnoho lidí zosobněním protikomunistického odboje, což není psychologicky a historicky přesné. Stává se nyní schematickou černobílou figurou bez lidských a politických chyb.
Neměli bychom v jejím mramorovém stínu zapomínat na desítky popravených z politických důvodů, kteří si nezadali nejen se snem komunistickým, ale ani s utopismem „národně frontovně lidově demokratickým“, národně socialistickým…
Zdroje: Milada Horáková: Justiční vražda (Miroslav Ivanov)
Československo v období socialismu (Jan Rychlík)
Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu (Jiří Kocian, Jaroslav Pažout, Jakub Rákosník)
Proti Benešovi, česká a slovenská protibenešovská emigrace - 1939-1945 (Jan Kuklík, Jan Němeček)
Kronika třetí republiky (Jiří Padevět)
„Na druhé koleji.“ Vnímání socialismu Československou stranou národně socialistickou (diplomová práce: Ondřej Holub)
Role Československa v sovětské strategii (Josef Kalvoda)
Klíč k sovětizaci Československa (Jan Cholínský, ÚSTR)
Přepište dějiny (Martin Groman, Michal Stehlík)
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Pavel Tigrid)
