Článek
Jako divoké šelmy
Týden po oficiálním ukončení války míří do německých jazykových území Čech, Moravy a Slezska, velkých jako Švýcarsko - s nečeským obyvatelstvem, jehož bylo více než žijících Norů - tisíce ozbrojených našinců, aby si po válce zastřelili aspoň jednoho „toho svého skopčáka“ - často starce nebo mrzáka, kteří nebyli v zajetí jako jiní dospělý muži-vojáci. A taky, aby kradli a rabovali.
Tři milióny německy hovořících lidí se netěší v té době u nás žádné právní ochraně a respektu k osobnostní integritě; jsou dehumanizováni na úroveň zvěře, s níž si každý „český Slovan“ mohl dělat, co chtěl… Šlo převážně o ženy, děti a staré lidi. „Český poválečný Nicholas Winton“- Přemysl Pitter - napsal: „Snad nikdy se náš národ neprovinil tak jako po osvobození z hitlerovské poroby. Jako divoké šelmy se mnozí z nás vrhli na cizí majetek a násilné činy klesly na úroveň těch, kdo nás předtím vraždili…“
Foto „divoké popravy“ z filmu Jiřího Chmelíčka z pražské Bořislavky 9. 5. 1945, se souhlasem majitelky Heleny Dvořáčkové
V době míru - tři měsíce před Postupimskou konferencí - propukly u nás masové orgie sadismu, vykonávané především příslušníky Československé Svobodovy armády, Revolučními gardami, jinými paramilitárními skupinami a partyzány „pět minut po dvanácté“ - tzv. hurápartyzány nebo postpartyzány, a tisíci běžnými občany, kteří chtěli často drastickým zabíjením německých civilistů přebít svou odsouvanou vzpomínku na kolaboraci s německými okupanty za protektorátu.
Slabomyslné kolaborantky na šibenici
Historickou zásluhu na zmapování poválečných nejtemnějších činů Čechů, páchaných mimosoudně na německých civilistech (kolem dvaceti tisíc obětí) má historik Tomáš Staněk, který napsal studii Poválečné excesy v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování (2005).
V západních zemích, kde žily německé menšiny, také několik týdnů po konci války probíhala mimosoudní „spravedlivá odplata“, ale ztráty na životech byly minimální, v desítkách lidí. Nepočítám retribuční soudy nad kolaboranty a zrádci. Soudně popravených v osvobozených zemích bylo - na počet obyvatel - také nejvíce ve středozápadní Evropě. Například u nás bylo stejně popravených z politických důvodů (1945-1946) jako ve Francii. Kolem sedmi set padesáti; Francie měla přitom čtyřikrát více obyvatel. Ve stejně lidnatém Holandsku popravili po válce sto šedesát kolaborantů.
My máme také primát v počtu popravených žen hned po válce Mimořádnými lidovými soudy. Bylo jich šedesát sedm. Historici Ivo Pejčoch a Jiří Plachý napsali o těchto popravených ženách objevnou studii Ženy na popravišti. Z této knihy vyplývá, že několik exekucí bylo velmi sporných. A že nejméně tři pověšené ženy - nebyly schopné vůbec chápat realitu. Byly slabomyslné. Dovoluju si provokativní otázku hned v úvodu - zda byla Milada Horáková první nespravedlivě popravenou ženou u nás po válce z politických důvodů?
Je zajímavé, že v úplně zmanipulovaných politických procesech po roce 1948, roztáčeli kola zmanipulovaných jednání prokurátoři a soudci známí už z retribučních poválečných akcí. Například prokurátor Josef Urválek, žalobce popraveného Rudolfa Slánského, byl dokonce před únorem 1948 náměstkem národního prokurátora Mimořádných lidových soudů.
Pryč s germánskou svoločí
Zpět do jara a léta 1945. Skoro dva a půl miliónů bezbranných německy hovořících žen, dětí a starců jsou pod permanentním terorem etnických Čechů. Jak už jsem naznačil v úvodu - jsou masově vykrádány zámky a kostely lidmi z vnitrozemí, za asistence a někdy i hádek o nejkvalitnější starožitnosti, se sovětskými vojáky. Majitelé zámků německého jazyka jsou jako „germánská svoloč“ bez soudu zabíjeni i v českém vnitrozemí; někdy před ponižováním páchali sebevraždy. (Např. Otto Weiss, rytíř z Tessbachu, zakladatel motorismu v Čechách, zemřel čtyři dny po válce na svém panství na Pacovsku. Nikdy se nezapletl s nacisty. Jel na koni za svou anglickou manželkou princeznou Klotildou Rohanovou na hrad Choustník. U fořtovny jej srazili z koně neznámí lidé a ubili ho; koncem měsíce už si místní rozdělovali jeho majetek… Nebo příběh barona Jiřího Hasse z Hazenfenlsu. Když se v prvních poválečných dnech dostavili revoluční gardisté na jeho zámek v moravském Bítově, aby nařídili místnímu zachránci Židů před transporty smrti, sedmdesátiletému baronu Jiřímu Hassovi z Hazenfelsu, aby si sbalil „svých pár švestek“ a ze svého zámku vypadl - na hodinu -, baron si šel „jako balit“ svých pět kilogramů, bez rodinných cenností. Oblékl se do staré rakouské uniformy, nabil revolver a zastřelil se.)
Postpartyzáni kradli lžíce i vidličky
Desetitisíce Čechů všech možných sociálních skupin - nikoliv jen zlodějská chátra, lůza a spodina - se v červnu 1945 pohybovaly s tisícovkami náklaďáků po německých jazykových územích Česka - a odváželi si z domů za přítomnosti bezbranných šokovaných majitelů - vše cenné, včetně nábytku. V dokumentárním filmu o zabíjení německých civilistů po válce - Řekni, kde ti mrtví jsou, mi německý pamětník z Orlických hor (Adlergebirge) Alois Hampl vyprávěl, jak 20. května 1945 v poledne odvedli z chalupy čeští postpartyzáni tátu, kterého už pak nikdy neviděl. Zůstali ten den zmizení otce v chalupě sami, jen s babičkou. A pak přišli hurápartyzáni v montérkách a odnesli si všechno, včetně příborníků s příbory, kuchyňského stolu a všech židlí. Zůstali tam konsternováni stát, vše co měli se smrsklo na oblečení, které měli na sobě. V Orlických horách unášeli ve velkém starší muže, kteří nebyli v německé armádě, už zmínění hurápartyzáni - postpartyzáni. Unesených „do neznáma“ v Orlických horách bylo kolem dvou tisíc, už je pak nikdo nikdy neviděl. Po roce 1989 se postupně nacházely všude po lesích kolem Deštného (Deschnei) a Rokytnice nad Orlicí (Rokitnitz im Adlergebirge) masové hroby, které jsou dnes většinou připomínány kříži.
Ubránil Merkur a dostal Nobelovku
Malý šestiletý Petr Grünberg v Dýšině u Plzně plakal, když mu neznámí lidé poslední květnový den 1945 odváděli tátu - německého inženýra ve Škodovce Fjodora Grünberga, který jej, už jako maličkého, zasvěcoval do tajů elektřiny. Při krádeži všeho cenného neznámými lidmi, ubránil malý Petr českou stavebnici Merkur. S ní pak byli s maminkou nuceně vysídleni do poničené neznámé země na západě. Až v době studia na Kolínské univerzitě, počátkem sedmdesátých let, se dozvěděl, že jeho otec byl bez soudu počátkem června 1945 Čechy popraven a že leží v hromadném hrobě na plzeňském Ústředním hřbitově. On sám pak v devadesátých letech rodnou Plzeň i hřbitov navštívil. V roce 2007 získal Nobelovu cenu za fyziku.
Jak definovat to záhadné sloveso - vylikvidovat?
Mikropříběhy z minulých odstavců jsou typické pro naši válku po válce. V pohnutkách vraždění německých civilistů, ještě před Postupimskou konferencí, byly většinou zištné důvody. Ty absolutně převážily také v etnickém čištění Žatce (Saaz) a okolí. Edvard Beneš, který 16. 5. 1945 při projevu pod obrovským portrétem generalissima Stalina v Praze na Staroměstském náměstí prohlásil doslova: „Bude nutné nekompromisně vylikvidovat Němce na našem území…“, tak prezident akceptoval názor vedoucího své vojenské kanceláře generála Oldřicha Španiela, který vydal rozkaz: Žatecko bude nutné etnicky vyčistit. Španiel byl známý svým názorem, že „čím méně civilistů budeme odsouvat přes hranice - tím méně budeme mít nepřátel…“ Koncem května 1945 vyrabovali příslušníci Svobodovy armády celý Žatec (Saaz). Potřebovali výbavu do velkostatků, které si přivlastňovali, a také nějaké to civilní oblečení na sebe. Proto německé majitele chmelařských usedlostí zabíjeli, drže se hesla: „Zastřel si svého Němce. Mrtvý se už pak přece nemůže vrátit do svého domu…“
Šlo o Svobodovce - často o volyňské Čechy a Rusíny. Jejich chování, poté jaké hrůzy prožili na východní frontě, se v době míru moc neproměňovalo. Jejich uvažování bylo stále ve válečném nastavení. Zabíjeli - tentokrát civilisty - i měsíc po válce. Kdyby taky německé pěstitele chmelu „neodstranili“- neměli by mnozí sami na Žatecku - kde bydlet. Žatecké Němce, včetně nedospělých chlapců, nahnali českoslovenští vojáci do pískoven u Postoloprt a tam je 4. 6. 1945 postříleli. Šlo o sedm set padesát lidí. Jednalo se o největší masakr civilního obyvatelstva v Evropě - mezi koncem války a genocidou v bosenské Sreberenici v roce 1995. Zatímco v Srebrenici bylo zabíjení prohlášeno za válečný zločin, u nás o válečný zločin - paradoxně – de iure nešlo…, jelikož masakr proběhl v době míru; nikoho při psaní mezinárodně-právních norem nenapadlo, že by se takové hrůzy mohly v Evropě odehrávat v mírových časech. Vyšetřování masakru z roku 1947 vyšumělo do ztracena a o „postoloprtské čistce“ bylo zakázáno mluvit.
V dokumentárním filmu Zabíjení po česku mám jednu ze tří epizod o zabíjení civilistů v Postoloprtech. Vystupuje v něm i pamětnice paní Friederike Goetschel, která byla jako dívka několikrát Svobodovci znásilněná ve sběrném táboře pro ženy v Žatci. Vyprávěla mi, jak v roce 1957, kdy už žila „odsunutá“ v Bavorsku, jí povolili navštívit Žatec, už bez německého nuceně vysídleného obyvatelstva. Kvůli pohřbu tety přijela „domů“ v čase politického uvolňování po kritice Stalinova kultu osobnosti; příbuzná si vzala Čecha, a nebyla proto „odsunuta“. Paní Goetschel vzpomínala, že se po svém rodném městě mohla pohybovat jen v doprovodu dvou esenbáků. Poznala kabát své matky na jedné místní ženě, a baret své kamarádky na hlavě české dívky, která byla přibližně stejně stará jako ona v šestačtyřicátém, když v otevřeném železničním vagónu - napěchovaném přeživšími - opouštěla navždy své rodiště.
Co se dělo s německými kočkami a psy?
Deseti tisíce Čechů si obsazovaly v červenci 1945 měsíc před Postupimskou konferencí, která začala vyžadovat „humánní odsun“ a dodržování základních právních a etických norem, vily, domky a byty německých civilistů. Ty už byly většinově vyrabovány v první červnové vlně zlodějin. Kam ale teď s těmi vlastníky, s majiteli - Němci? Nebylo možné vše řešit „biologicky“: po postoloprtecku. Mohla by se to dozvědět cizina. Používala se proto celá škála „vylikvidování Němců“ - jak své soukmenovce k násilným aktům pomsty vyzýval prezident Edvard Beneš.
Do srpna 1945 bylo vyhnáno k hranicím, nebo do lesů - sedm set tisíc lidí, kolem dvě stě tisíc malých dětí. Nesmíme zapomenout, že německé jazykové osídlení bylo už čtyřicet kilometrů od Prahy, kousek od Plzně, Litoměřicko bylo skoro celé jazykově německé, podobně jako třeba Vyškov a Jihlava; polovina celého Slezska. Právě divoce vyhánění obyvatelé z tzv. jihlavského německého národnostního ostrovu se motali v kruhu v lesích Vysočiny celé týdny, než byli postupně internování ve sběrných pracovních táborech, v nichž pak umírali po stovkách na celkové oslabení a na tyfus. Dvě starší Němky právě z Jihlavska - Marie Krieger a Hilda Prüffer - mi při rešerších k dokumentu Zabíjení po česku vyprávěly, že jim při vyhánění (termín z Česko-německé deklarace z roku 1997) v létě 1945 nevadil v lesích při bezprizorném pobytu ani tak ukrutný hlad a vzpomínky na ponížení, když museli Čechům odevzdat náušnice a jejich matky snubní prsteny, ale obrovský stesk. Bolestný stesk po kočkách a psech, které musely doma nechat. Měly strach, co s nimi noví dobyvatelé a obyvatelé udělají… To ale nikdy nezjistily. Když se pak v šedesátých letech mohly podívat – jako západoněmecké turistky - do svých rodišť, noví čeští majitelé jejich bývalých domů se s nimi přátelsky a mile bavili. I na kafe turka je pozvali (pily ji z porcelánu, který si pamatovaly z dětství), ale na jejich násilím odebrané domácí mazlíčky si novoosídlenci nepamatovali… Byli ti čtyřnozí - vylikvidováni?
Po půl roce největších divokostí - zasáhl stát
Proti vraždám, masovým krádežím a obsazováním domů v létě a na začátku podzim 1945 nikdo z už existujících státních orgánů nevystupoval. V té kolektivní psychóze se to bralo jako „akty spravedlivé odplaty“. Až 25 října 1945 vzniká „právně kultivační“ dekret prezidenta o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Od tohoto data bude německé nemovitosti do soukromých slovanských rukou prodávat stát (nabízel je pak za symbolické sumy - od dvou do dvaceti tisíc korun, v přepočtení současnou měnu). Statisíce Čechů, jež už divoce obsadily německé vily a domy v čase bez práva - si zpětně - za pakatel - nemovitosti od státu odkoupily.
Nakradené miliardy - „po Němcích“
Kolem dvou milionů Němců bylo v srpnu 1945 odvlečeno do stovek sběrných pracovních táborů, odkud byli jako bezprávní otroci - bez soudů - nasazováni do práce v zemědělství, do cihelen a pekáren, než nastal tzv. „humánní odsun“ v desetitisících vagónech pro dobytek - do vybombardovaného Německa.
Vše cenné „po Němcích“ měli od října 1945 noví srpnoví slovanští novoosídlenci odevzdávat do skladů Fondů národního majetku: šperky, obrazy, starožitný nábytek, automobily, motorky, rádia, šicí stroje atd. Jenže většina ze srpnové vlny novoosídlenců (Češi a Slováci- většinou z chudého vnitrozemí, slovanští bezzemci z Bulharska, Rumunska, reemigranti z Polska, Rusíni a vídeňští Češi atd.) - už našla nemovitosti absolutně vybílené. Vše odcizili v čase právního vakua čeští „etničtí čističi“ už koncem května a června 1945. Tyto věci ukradené na bezbranných Němcích po celé zemi se odhadují na miliardy, v dnešní hodnotě. Po roce 1989 se začaly některé tyto odcizené věci z pětačtyřicátého objevovat v obchodech se starožitnostmi. Znám případ z roku 1991 z Ústi nad Labem, kdy syn nuceně vysídleného táty koupil za dost velký obnos v bazaru barokní stůl, který se v jejich rodině dědil dvě století a který byl ukradený, včetně jejich vily, koncem května 1945.
Pražská kina - sběrné tábory pro Němce
Na fotce v textu - vystřižený dílek z filmového materiálu. Devátého května 1945 kolem poledne vyvedli Revoluční gardy z pražských bořislavských vil jejich německé dobře situované starousedlé sousedy, aby jejich majetek vyrabovali. Pak Němce zavřeli do kina. (Biografy se staly v průběhu května června sběrnými tábory pro pražské Němce, stovky jich tam gardisté ubili. Mrtvoly se pak odvážely do Satalické obory kousek za Prahou, kde je naházeli do jam po americkém bombardování a zaházeli zeminou (jsou tam pravděpodobně dodnes.) Svědci Jiří Leitner a - tehdy vězněný v kině Vesna - čtrnáctiletý Ilmar Tessmann mně, v rámci natáčení dokumentu Řekni, kde ti mrtví jsou - seznamovali s těmito málo známými skutečnostmi.
Masakr Na Bořislavce
Z pražského kina Bořislavka pak devátého května 1945 odpoledne vyvedli třicet devět německých mužů nevojáků a jednu ženu. Sovětský důstojník půjčil samopaly místním gardistům a lidem kolem, a ti neozbrojené německé civilisty postříleli. Tato fakta jsou dnes už průkazně přesvědčivá a potvrzují je i nejnovější objevy Vedoucího kabinetu dokumentace a historie Aleše Kýra: Kdo před 70 lety zabíjel na Bořislavce? Archivář Aleš Kýr objevil unikátní dokument – G.cz.
Aleš Kýr zjistil, že tato mimosoudní poprava byla v šestačtyřicátém vyšetřována kriminalisty, kteří potvrzují, že stříleli místní Češi. Mezi zavražděnými byl i apolitický profesor antických dějin na Karlově univerzitě Willi Hüttl, který bydlel tři sta metrů od kina Bořislavka. A také neangažovaný Čech z Rokycan Jaroslav Vlach, který se k divoké popravě jen přichomýtl. Podle tehdejších vyšetřovatelů jeho zabití mohlo souviset s tím, že měl mít u sebe - podle příbuzných - větší obnos peněz a dva zlaté prsteny. Při utajované noční exhumaci z podzimu 1945 se tyto věci u mrtvoly nenašly. Všechna exhumovaná těla byla na podzim 1945 tajně spálena v pražských Strašnicích. Příbuzným akademika Williho Hüttla a Jaroslava Vlacha dopravila Pohřební služba urny s popelem.
Kameraman schoval film pod třešeň na zahradě
Drastické záběry popravy (titulní fotka) jsem jako obraz doby, kdy jedno zlo střídá druhé - použil právě v dokumentu Zabíjení po česku. Filmové materiály jsem získal od paní Heleny Dvořáčkové, která bydlela s tatínkem, zapáleným amatérským filmařem Jiřím Chmelíčkem, naproti kinu Bořislavka. Sama si jako malá pamatuje, že tatínek natáčel příjezd Sovětů a pak celou popravu německých civilistů. Při divoké popravě ji maminka zakrývala oči. Pan Chmelíček byl pak v létě roku 1945 několikrát vyšetřován orgány sovětské vojenské kontrarozvědky i českými komunizovanými esenbáky. Zapřel, co natáčel. Film zachycující divokou popravu zahrabal v plechovém kotouči pod třešní na zahradě. Pak se na něj málem zapomnělo.
Karel Čáslavský: „Na zveřejnění toho ještě není doba“
Jak jsem se k těmto drastickým záběrům dostal? Po roce 1990 dala film Helena Dvořáčková filmovému historikovi Karlu Čáslavskému, který jej měl na chalupě a nezaregistroval jej v Národním filmovém archivu – jak paní Dvořáčkové slíbil; měl ho schovaný na dně truhly. Když jsem se úplně náhodou dozvěděl, že má tyto autentické filmové záběry z 9. 5. 1945 - dokumentující v celá syrovosti to, co bude v českých zemích probíhat v podobném rozměru až do podzimu 1945 - vyhledal jsem jej a filmový historik mi řekl, že na zveřejnění toho ještě není doba…
Já sám jsem si tehdy myslel - sedmdesát let po válce -, po Česko-německé deklaraci, v níž se odsuzují hrůzy nacistického okupačního režimu stejně jako doba bestialit v naší válce po válce, že právě přichází ta doba… Doba pro zamalování zapomenutého bílého místa historii křiklavými barvami tehdejší sociální reality. Jen tak se dá dojít - podle mě - i po tolika letech k hlubšímu zamyšlení nad destruktivními vášněmi našeho druhu homo sapiens a k možné katarzi - už nikdy více… (Paní Dvořáčková mi pak poskytla videokopii divoké popravy, už dost technicky nekvalitní, rozmazanou, ale o to možná více sugestivní - a já ji ve filmu Zabíjení po česku použil, s vysvětlením všeho v té době známého o pozadí masakru z 9. 5. 1945 na Bořislavce.)
Z doby německé nadvlády všude po Evropě existují záběry perzekucí i s vraždami Židů v celé své otřesnosti, ale z české války po válce máme jen pár nekonkrétních fotografií. Teprve později jsem zjistil, že filmový záznam už zesnulého Jiřího Chmelíčka je pravděpodobně jediný, který expresivně explicitně zachytil hrůzy spontánního lidového soudu, kterých v naší zemích probíhaly stovky. Až do října 1945.
Masakr na Bukové hoře
Často se v létě 1945 stávalo, že když někdo z Čechů obsadil dům Němců a měl strach, že se bude někdy někdo nějak za krádež mstít. Tak se jich potřebovali nějak zbavit. Takto uvažovali, jak už víme, českoslovenští vojáci na Žatecku. Podobné případy po celých Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsem zmapoval v už výše zmíněném dokumentu Řekni, kde ti mrtví jsou.
Typickým pro léto z roku 1945 je také příběh z časů tzv. divokého odsunu z Teplic nad Metují (Weckelsdord) ve východních Čechách, odkud bylo vylikvidováno - řečeno slovníkem prezidenta Edvarda Beneše - vyhnáno na konci června postpartyzány na hranice s novým Polskem čtyřiadvacet starousedlých obyvatel Teplic nad Metují; žen, dětí a starců. Jenže polští pohraničníci nevěděli co s nimi. Dali jim najíst a poslali je zpátky domů. Když se k smrti unavení němečtí tepličtí vrátili domů, zjistili, že si jejich domy už přivlastnili českoslovenští vojáci a postpartyzáni a jejich další majetek si mezi sebou rozdělili. Aby nebylo svědků krádeží - už známe tu hrůznou praxi -, museli je čeští čeští ozbrojenci zabít. Odvlekli je v noci prvního července 1945 na nedalekou Bukovou horu, kde je postříleli a ubyli k smrti. Vyšetřování zločinu začalo po dvou letech, v červenci 1947. Ale po únoru 1948 bylo zastaveno a nikdo nebyl obviněn.
Díky iniciativě starostky Teplic nad Metují Věry Vítové vytvořil kameník a sochař Petr Honzátko na místě barbarského vraždění v roce 2002 symbolický Kříž smíření, který má vést k zamyšlení nad tím, aby se už neopakovaly německé válečné zločiny a také zločiny z naší války po válce. Kříž bývá pravidelně ničen a vandalsky poškozován. Zajímalo by mě, co se v srdcích a v hlavách těchto ničitelů odehrává…
Když vrah není vrah
Pokusil jsem se v několik střípcích příběhů a lidských osudů naznačit, co to byl tzv. divoký odsun, který začal právě před osmdesáti lety a o němž se píše v Česko-německé deklaraci, a o kterém se už učí i děti ve škole - většinou ale bez konkrétních příběhů.
Je, myslím si, správné také připomenout, že stovky poválečných českých vrahů a násilníků nebyly nikdy potrestány. Přestože jejich násilí na německých civilistech bylo nejčastěji motivováno prachobyčejnou materiální zištností, byli všichni agresoři omilostněni, jelikož platí - ze zákona -, že všichni Češi, kteří se dopustili přečinů a trestných činů na svých německých spolubližních do 28. 10. 1945 - tedy v průběhu skoro půl roku po ukončení války -, byli amnestujícím dekretem prezidenta Edvarda Beneše zařazeni po bok skutečných válečných odbojářů jako protinacističtí hrdinové, kteří si zaslouží naši úctu…
Nepojmenované zlo se rozšiřuje…
Na mých pěti dokumentech pro ČT o válce po válce a o jejich důsledcích, o miliónech novoosídlenců stěhujících se do bývalých jazykově německých oblastí (Zabíjení po česku, Řekni, kdo ti mrtví jsou, Sbohem český koutku, Do země (ne)zaslíbené, Na divokém severu), na těchto filmech byl mým neoficiálním poradcem psycholog a psychiatr Petr Příhoda, autor studie Ztracené dějiny, právě o psychologii násilí ve válce a po válce.
Ve „Ztracených dějinách“ bývalý disident píše, že pokračujícím poválečným sociální zlem - v některých rysech podobným ideologii německého nacismu - je praxe československé Třetí republiky (1945-1948), kdy drastická realita vyhánění a zlodějin - tak typická pro nacisty a stalinisty - se postupně přetavovala v nenávist velké části poválečného českého národa - vůči vlastním elitám, které hned po válce intuitivně cítily, že na ně brzy taky dojde…, což se také stalo. Hned v říjnu 1945.
Z gardistů - závodní stráž
V září 1945 jsou vraždící zlodějské paramilitární Revoluční gardy začleněny do komunizovaných jednotných odborů ROH a stávají se ozbrojenou závodní stráží v podnicích „české velkoburžoazie“. Tito „rudí hrdlořezové“ (budoucí milicionáři) vyvádějí pod bajonety z tisícovky továren jejich vlastníky a management už 29. 10. 1945, jelikož prezident Edvard Beneš - za souhlasu všech politických stran Národní fronty - den před tím znárodnil dekretem tři tisíce velkých a středních podniků, takže už před komunistickým únorem 1948 bylo u nás zestátněno sedmdesát procent průmyslu, což bylo nejvíce v Evropě, když nepočítáme SSSR.
Upíří velkoburžoazie navěky prohrála
Od podzimu 1945 se tedy lidová nenávist rozhicovaná z války s německými civilisty, s kolaboranty a s „kololaboranty“ vrhá na české a židovské protinacistické podnikatele a jejich spolupracovníky (kolem třiceti tisíc lidí). Nálady davů proti židovskému majiteli textilky ve Varnsdorfu Emilu Beerovi měly vyloženě antisemitský podtón. O průmyslový majetek přišly na podzim 1945 - kromě Bati - třeba rodinné firmy Porkertů, Odkolků, Waldesů, Rücklů a stovky dalších. Začíná se o těchto okradených lidech psát jako o „upíří velkoburžoazii“, která navěky prohrála a nemá v lidové demokracii Národní fronty co pohledávat. Takto nenávistně o našich podnikatelských elitách psal i tisk nekomunistů.
Máslo na hlavě
Podle Petra Příhody - hodně mě v tomto historickém světopohledu ovlivnil - , nemůžeme vidět odděleně stupňování nenávistné kolektivní hysterie k různým nesocialistickým českým sociálním vrstvám a skupinám (v letech 1945-1948), když se jedná o spojitou nádobu se zvěrstvy a zlodějinami z naší války po válce. Tyto procesy etnického a sociálního čištění se různě prolínají, podmiňují a na sebe navazují.
Nelze bez pochopení této provázanosti vysvětlit tak snadné převzetí moci komunisty v únoru 1948. Tisíce našinců si totiž za Třetí republiky (1945-1948) nandalo na hlavu, posuzováno nejen skrze základní etický imperativ, ale i s jistou limitovanou omluvou pro „dobové excesy“ obrovskou hroudu másla …
ZDROJE:
Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (Tomáš Staněk) 1992, nakladatelství: Amosius servis
Perzekuce 1945 (Tomáš Staněk), 1995, nakladatelství: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
Tábory v českých zemích (Tomáš Staněk) 1996, nakladatelství: Tilia
Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí (Tomáš Staněk, Adrian von Arburg) 2014, nakladatelství: Zdeněk Susa
Kronika Třetí republiky (Jiří Padevět) 2023, nakladatelství: Academia
Ztracené dějiny (Petr Příhoda) 1991, nakladatelství: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
