Článek
Pohrobci panslavisty Karla Kramáře
V dějinách se některé zasuté vzorce chování - i ve změněných kulisách - stále opakují. Je to „přírodní“ psychologická zákonitost. Podíváme-li se na nacionalistické populisty na konci třicátých let, na rétoriku tehdejšího Kramářova Národního sjednocení a Gajdovy Národní obce fašistické - je velmi podobná v obsahu i ve formě - stylu Motoristů, SPD a často i hnutí Ano.
Členové NS Karla Kramáře, který plánoval na začátku Velké války - první světové - středovýchodní federaci pod vedením carského Ruska - brojili na konci třicátých let proti ústavnímu pořádku ČSR a „liberálním levičáckým elitám“. Dnes tito oživlí pohrobci radikální pravice Masarykovy republiky - vytýkají „změkčilé demokracii“ nedostatek rázné tvrdosti.
Všechny dnes sjednocuje vůdce bezhodnotového technokratického hnutí ANO se svým konspiračním trumpovským slovníkem o deep state - hlubokém státu -; Babiš mluví o deep state. Přesně tak začínal i Trump , Médium.cz Konspirační teorie o deep state se šíří už i v Česku. Nejraději ji mají populisté | fakescape.cz.
Všecko už tu bylo…
Kraválisté z Národního sjednocení a Národní obce fašistické viděli koncem třicátých všude zlo „židovských kosmopolitů a internacionalistů“, které prý chce parazitovat na českém národě, na našich lidech. Nejznámější z jejich virválů byly agresivní výpady v letech 1934 až 1935 proti pražskému Osvobozenému divadlu Voskovce a Wericha. Tehdy známé satirické divadlo uvádělo hru Kat a blázen, o nebezpečí nehumánního autoritarismu, kterou v hledišti národovci rušili pískáním a výkřiky o levičácké verbeži, která zrazuje „nic než národ“.
Stovky převážně ultrapravicových radikálů obsadily předsálí jeviště U Nováků a část Vodičkovy ulice a slovně i fyzicky napadaly diváky, kteří „vypadaly židovsky“. Diváci se báli do divadla chodit. A proto z ekonomických důvodů museli Voskovec a Werich tento sál navždy opustit. Azyl pak našli v menším divadle Rokoko na Václavském náměstí, kdy ale také - už jako Spoutané divadlo - čelili útokům ultrapravice. V autoritářské Druhé republice už přišli za potlesku českých národovců o licenci z politických důvodů.
Poradci bez duše
Mnoho dnešních lidí napravo od pravého středu se od tehdejších radikálů liší jen tím, že vyměnilo Židy za Ukrajince, muslimy, Sudeťáky, progresivisty, neomarxisty a „nepřizpůsobivé“. Přesto se v jejich slovníku opakuje antisemitský stereotyp Žida v pozadí, jenž řídí politické procesy: George Soros.
Zatím ale u nás naštěstí nedochází k lynčům. Temná meziskupinová vnitrodruhová nenávist se kanalizuje na (a)sociálních sítích. Turek, Macinka, Majerová, Rajchl, Okamura, Babiš - zástupci vládních stran vůdcovského typu (jiné dnes ve výkonné moci nemáme; je to v EU rarita) - plní přesně instrukce svých vzdělaných a dobře placených politických poradců, zaprodanců svých duší: rozbíjet politickou korektnost (elementární lidskou slušnost) a nebát se drsných vulgarit a zevšeobecňujících nenávistných charakteristik typu zvěstí o obrovském nárůstu kriminality Ukrajinců, což analýzy vyvracejí: Ukrajinci jsou méně problémoví než Slováci, ukazují data o kriminalitě - Seznam Zprávy.
My a oni
Zkušení rádci a poradci našich provinčních vůdců jistě znají základní sociologické dílo moderní politologie Autoritářská osobnost Theodora Adorna (Osobnost autoritářská – Sociologická encyklopedie), kde autor píše o antropologických konstantách (stálých přirozených vlastnostech druhu sapiens). V této epoše - o atavismech znejistělé střední a nižší střední vrstvy, hrozící se propadů do sociálních suterénů. Tyto vrstvy slyší etnocentricky na preference jen a pouze „našich lidí“. A uvažují pouze v kategoriích my a oni.
To pak vede k nelidskému paušalizování povah celých skupin lidí na principu kolektivní viny. Adorno tyto nehezké psychické jevy nazývá autoritativním syndromem. Rozebírá - absenci kritického rozumu a zbožšťování mluvčích vlastní sociální skupiny. A hlavně - toho se týká i má úvaha - jsou diagnóza a anamnéza zrodu zatemněné duše: často podvědomá touha těchto většinou spořádaných maloměšťánů - po síle a brutalitě. A také po emoční identifikaci s politiky, často s poruchou osobnosti, kteří touto temnou energii oplývají.
Macinka contra Clintonová
Frustrovaní lidé, často z obav ze ztráty sociálního statusu, kdy pojmy jako Dobro a Zlo mají v čase hypermodernity (Gillas Lipovetsky) nepevné rozpité kontury - hledají - často intuitivně - osobnosti, jež narušují konvenční hodnoty a „pravidla slušného chování“.
Všimněte si, že Petra Macinku před volbami skoro nikdo neznal. Nepamatuju politika, který by se v tak krátké době zapsal do povědomí běžných lidí a začal jim „svou neomaleností a drzostí“ imponovat. A to hlavně díky svým kraválům a „nekultivovanému chování“, když svými arogantními výstupy předčil už zapomínaného malého gurua Filipa Turka; velkým je Václav Klaus (INFO.CZ | Kde vznikají motoerotické fantazie Filipa Turka a Václava Klause? Možná až v hluboké ruské duši).
Odstartoval to plánovaný a nacvičený únorový střet Petra Macinky s bývalou první dámou USA Hillary Clintonovou na únorové Mnichovské bezpečnostní konferenci. Čerstvý ministr zahraničí vyčinil bývalé kandidátce na úřad amerického prezidenta, že demokraté zašli příliš daleko v otázkách klimatu, gender a woke…
U tisícovek českých adornovských chlapíků i žen - s nevědomým autoritářským syndromem - Macinka zabodoval. Pýchou se dmuli sousedé odvedle : „Malý David z maličké země v srdci Evropy to nandal světoznámé Goliášce: progresivistce z establishmentu a z deep state…“ Trump na své síti Truth Social Macinkovy glosy pochválil: „Skvělá práce s Hillary, včetně jejích absurdních názorů na gender.“
Fičák vicepremiéra
Střet Macinka contra Clintonová byl symbolickým rezonujícím rozjezdem českého ministra zahraničí. A pak už fičel fičák. SMS s Hradem, nazývání na tiskovkách prezidenta soudruhem, označování oponentů z řad občanské veřejnosti - bezcennými lidmi; zato autoritář Viktor Orbán je hvězdný jako umělec Michelangelo Buonarroti, který se rodí jednou za pět set let. Provokace na festivalu ve Strážnici, diskriminace kritických novinářů, přepjaté útoky na hlavu státu etc. Čím více se novináři do Petra Macinky obouvají, že je klackovitý nevychovaný spratek, tím více se jim vicepremiér směje.
Nesouhlasím - ač nerad - s hlavním proudem kritiky, že si svou neomaleností bývalý mluvčí Institutu Václava Klause škodí. Pro velkou část veřejnosti je naopak sebevědomé provinčně trumpovské chování tohoto člověka prorostlého narcismem - naopak imponující. Z důvodu výše rozebraných adornovštin.
Černobílý svět
Dějiny velkých a malých států jsou plné veřejných činitelů tohoto typu. Vždy jim ale pomáhá prosadit se - dobové politické klima a ekonomická realita v celé složitosti té které země. Zvyšující se stupeň sociálního napětí vytváří meziskupinové averze, které čas od času vysublimují násilím. Slovním i fyzickým.
Velké procento lidí nechce být zasvěcováno do složitostí sociální a politické reality. Chce vidět svět jednoduše. Vlastně černobíle. Imponuje mu nekompromisní slovní ráznost, často ideologicky rigidní, která ale ničemu nepomáhá. Nechce spojovat, ale rozdělovat. Napadá mne třeba vládní odsouzení konání folkloristických Sudetoněmeckých dnů v Brně jako nebezpečné subverze Německa; jedenaosmdesát let po válce… Takovéto „tvrďárny“ politici typu Petra Macinky nebo Tomia Okamury nabízejí. A mají odezvu. Pozitivní.
Desátky let mámení
Už před půldruhým rokem - dávno před parlamentními volbami - jsem v esejích na Médiu.cz. - v hlavních obrysech předpověděl - jakou destruktivní cestou se Česko politicky vydá a načrtl jsem „fáhrplán“ - jak se u nás bude postupně ústavní parlamentní demokracie hroutit (Kdy pozveme Vladimira Vladimiroviče Putina na státní návštěvu Česka? - Médium.cz).
Nechci být samozřejmě součástí sebenaplňujícího se proroctví a hrát si egomaniacky na Sibylu; to bych byl namachrovaný jako náš místopředseda vlády, ale prostě mi to nedá…
Můj světopohled vychází ze zkoumání předešlých dějinných údobí v tomto koutu střední Evropy. Pokouším se je vidět prizmatem sociologického vhledu tzv. kritické teorie Frankfurtské školy. Vedle už zmíněného Theodora Adorna ji pro mě zosobňují hlavně Erich Fromm, Max Horkheimer a nedávno zesnulý Jürgen Habermas.
Prostě jsem došel po desetiletích mámení k závěru, že po roce 1989 bylo iluzorním snem myslet si, že když v krátké době vybudujeme demokratické instituce, že se staneme tolerantními a sociálně citlivým demokraty. A že poličtí představitelé pochopí, že demokracie je společenství kultivovaného nesouhlasu a gentlemanského permanentního trpělivého hledání kompromisů.
Spíše despotické Rusko než konstituční Rakousko?
Prakticky jsme si užili devadesátky konzumeristicko-materialisticky, ale hodnotově jsme se nikam neposunuli (Proč tak snadno… – Karolinum, Metadata: Neznámá společnost: pohledy na současné Česko | Knihovny.cz). Mám svou teorii vyplývající z výše uvedeného, že moderní český národ se za posledních sto padesát let vědomě odpoutával od západních civilizačních trendů. Nepřál si svébytné sebevědomé ukotvení v rakousko-německém širším světě, kdy nám naši jižní a západní sousedé - až na dvanáctileté panování nacionálního socialismu (1933-1945) - vehementně nebránili v dynamickému rozvoji moderního českého národa .
Trpělivé vyjednávání kompromisů se moderním Čechům třeba v druhé půlce devatenáctého století moc nedařilo, stejně jako dnes. Bojkotovali jsme například arogantně šestnáct let vídeňských parlament - Říšskou radu, na rozdíl od Poláků z Haliče, kteří vyjednali svou samosprávnou samostatnost a měli i celorakouské předlitavské vládě dva předsedy vlády.
Místo politické účasti na správě země - odjeli v roce 1867 Otec národa František Palacký a Vůdce národa František Ladislav Rieger vyplakat se v náruči ruského cara. A postěžovat si despotovi, jak Rusům blízký slovanský národ v srdci Evropy dvě stě padesát let - a ještě pár týdnů navíc - úpí pod Habsburky. A vůbec jim nevadilo, jak drastickou tyranií vládne svým mužikům autokratické Rusko, oproti domovskému právnímu státu konstituční monarchie, která od roku 1860 ctí občanské a politické svobody. Na tuto „Pouť na Rus“ navázal prezident Edvard Beneš v Moskvě v roce 1943 (INFO.CZ | Jak Benešova poválečná politika připravila půdu pro únor), kdy se vzdal naší západní orientace. Na východní přísliby Riegera, Kramáře a Beneše dnes opatrně navazuje část české vládní protievropské scény.
Současná geostrategická situace v Česku v očekávané užší integrace s EU a v nejistotě kolem americké angažovanosti v evropské části NATO – to jsou faktory, které nás tlačí k věčné otázce - kam vlastně patříme?
Zvláště v době, když jsou v Evropském parlamentu, v „putinovsko-trumpovské frakci“ Patrioti pro Evropu, která chce nejednotnou rozhádanou Evropu sobeckých států - „Aňáci“ i Motoristé. Ve společné frakci s francouzským Národním sdružením Marie Le Penové, odsouzené nedávno za zneužití evropských veřejných prostředků; Klára Dostálová z ANO je místopředsedkyní (ani)evropských Patriotů.
Okamurovci jsou zase v miniaturním seskupení s proruskou národoveckou Alternativou pro Německo (Proč nás Babiš otočí směrem Moskva, i když sám možná nechce? – Médium.cz).
„Vyčůraná“ sobecká politika
Vládní tábor promrhal za půl roku důvěru Ukrajinců a jejich spojenců „vyčůranou“ politikou - jen ať nás to nic nestojí. Nechápe a nebo naopak velmi chápe, že se na „východní Ukrajině se bojuje za Prahu“…?
Jelikož nemá Andrej Babiš v hnutí Ano žádnou oponenturu, stejně tak minimální u Macinky a Okamury - zbytnělá vůle k moci jej žene do diktátorských praktik. Iniciuje nebo toleruje rozklad agendy menšin, lidských práv, protidrogové politiky. Jeho koaliční partneři nahrazují vzdělané apolitické odborníky ve státní správě - ideologicky zanícenými diletanty.
Premiér Andrej Babiš se už dostal během půl roku v destrukci západních kulturně-civilizačních norem za pomoci své levé a pravé ruky - Tünde Bartha - mnohem dále než autoritář Viktor Orbán v polovině svého posledního vládnutí (premiérem Maďarska byl v letech 2010-2026) - https://www.youtube.com/…ul8.
Žába ve vroucí vodě
Přestože se už začíná žába v horké vodě- proměny ústavní lidovlády v orbánovskou iliberální demokracii - vařit, opozice se trápícího se obojživelníka zdráhá zachránit. Bojí se popálenin? Důvody této bezmoci mají, podle mě, hlubší příčiny. Prakticky se její zájmy mnohdy shodují s interesy velké části oligarchických miliardářských struktur, podobně jako u vládních stran.
Superbohatí lidé v pozadí, až na malé výjimky - si přejí jen „klid na práci“ jako normalizační komunisté. Když čtete jejich životopisy - mají často rodinné bolševické nomenklaturní kořeny ("Majetek a moc v Česku: Politický a sociální vývoj po roce 1989" lekce od Tajného učitele | Občankáři). Vyhovuje jim sociálně ekonomický status quo a kulturní války různých sociálních skupin mezi sebou. Jen ať jim ale nikdo nesahá na privilegia. Tento oligarchický, specificky český, ve státech EU ojedinělý, regresivně sociálně-psychologický patologický jev - zkoumá podle mne brilantně sociolog Daniel Prokop (SLEPÉ SKVRNY 🟢 Chudoba a nerovnost | Daniel Prokop – YouTube, Může Česko spravedlivě růst? Nová kniha křičí na politiky - Seznam Zprávy), který se zamýšlí i nad tím, proč se Češi svým nastavením tolik liší od Poláků.
Le Penová v kalhotách?
Na rozdíl od většiny novinářské obce se domnívám, že současné kravály Macinky a Turka - z důvodu adornovštiny - Motoristy posílí. Trochu subjektivní sybilovštiny: V nadcházejících letech dojde k postupnému sjednocujícímu procesu na straně nacionalistické protievropské pravice: Motoristé, SPD a Stačilo. Poslední subjekt nemá s komunismem nic společného, už dávno se transformoval v konzervativní národovce; neostalinisté si nasadili trumpovské červené kšiltovky (Ideolog Stačilo! a SPD předvídá v Česku násilné období, kdy poteče krev - Médium.cz).
Petr Macinka se stane vůdcem tohoto seskupení. Nazve ho třeba Národní strana. Bude takovou Le Penovou v kalhotách. Takže tu budeme mít politický oligopol odbornické populistické technokracie hnutí Ano a silných „Macinkovců“ s think tankem proruské imperiální ideologie Institutu Václava Klause. Sám bývalý předseda vlády a prezident je svým způsobem reinkarnací všeslovanského Karla Kramáře a Edvarda Beneše s jeho Úvahami o slovanství (Úvahy o slovanství: Hlavní problémy slovanské politiky - Edvard Beneš | Databáze knih. Na ně navazuje nedávný aktualizační esej výkonného ředitele IVK Jiřího Weigla : Edvard Beneš a naše doba (Institut Václava Klause, Jiří Weigl: Edvard Beneš a naše doba | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran). Tento text bývalého normalizačního komunisty- nabádá implicitně ke geopolitickému vyrvání Česka ze západních institucionálních kotev.
Babiš na Hrad?
Medium cz. bylo před dvěma týdny první, které mi umožnilo publikovat úvahu: Stane se v roce 2028 Andrej Babiš českým prezidentem? - Médium.cz - jaké všechny faktory vedou stávajícího premiéra - zkusit to. Od té doby se s hypotézami o Babišově prezidentské kandidatuře - roztrhl pytel (Nepodceňujme Babišovu vytrvalost. Chce být prezidentem, sází Šimíček - Novinky)…
Oslabením tvrdých útoků na prezidenta Petra Pavla v posledních dnech - má podle mne - taktické důvody. Dochází k přeskupování sil odpůrců hlavy státu, symbolu naší proevropské orientace. Nakonec dojde - myslím si - k tomu, že vedle Babiše postaví své kandidáty i vládní strany. Motoristé - Turka (i když to nejnověji odmítají), SPD - Okamuru, a nevládní mimoparlamentní Stačilo se spolkem Svatopluk - Ilonu Švihlíkovou nebo Petra Druláka. Do druhého kola postoupí Petr Pavel a Andrej Babiš. Většina neúspěšných kandidátů z prvního kola podpoří - stávajícího premiéra…
Vyskočí žába na poslední chvíli?
Už těch temných amatérských prognóz bylo dost. Třeba ta žába těsně před smrtí - na poslední chvíli - sebezáchovně z vroucí vody vyskočí…
Filozof Ernst Bloch má koncepci - Princip naděje. Bez naděje by bylo obtížné žít. V osobním i veřejném životě. Třeba česká občanská společnost vyvolá takové protesty, jež tu od Listopadu 1989 nebyly, které nebudou jen a pouze „miliónovým pravdoláskařským moralistním - sice masovým -, ale přece jen - plácnutím do vody… A možná se něco změní…
Občanská obrana ústavy a liberální demokracie musí být ale podpořena konkrétními plány, jak oslabit demokratickými prostředky vliv české miliardářské oligarchie, jež už nás ovládá skoro veškerý svět ekonomický, ale čím dál více i život politický a sociální…
Kde hledat inspiraci - jak z toho? Od čeho se odpíchnout? Pro začátek stačí – přečíst si - Slepé skvrny a Spravedlivý růst.
