Článek
Je to v Češích jako v koze
Vznik moderního českého národa se za posledních dvě stě let v obavě před germanizací (ta ve skutečnosti hrozila jen v krátkém období nacistické okupace) opírala o mohutné ruské dubisko. Nekritickému slavjanofilství po celou moderní dobu podléhala většina českých politických a kulturních elit. (Podrobně jsem to zkoumal na této otevřené blogovací platformě kontinuitu proruského českého myšlení od dávné minulosti do současnosti - která se zdaleka netýká jen komunistického nebo národně-socialistického sovětofilství v těchto esejích: Zavedou nás ANO a ODS opět do ruské náruče? - Médium.cz a Vydá se Česko směrem k proruskému Slovensku, nebo k evropskému Bavorsku? - Médium.cz ).
Spíše Rusové, než Poláci
V době polského povstání proti okupaci své země carským Ruskem (1863) se většina elit v jediné politické straně v Čechách - v Národní straně - sympatizovala s despotickým Ruskem. Čest národa zachraňovali „radikální“ jednotlivci, například Josef Václav Frič a Jiří Bittner.
Tito dva výjimeční se vydali proti proudu českého proruského veřejného mínění. Fandili Polákům. Vysvětlovali českým nekritickým rusofilním souputníkům, za co Poláci bojují. Především za svobodu, proti ruské okupaci své země a otrokářskému nevolnictví. A pro demokratickou konstituci. Vyčítali našincům, že si sice zbožštili K. H. Borovského, ale jeho „Obrazům z Rus“ - kde kritizuje temnou východní despocii - vůbec neporozuměli.
Frič s Bittnerem se snažili přesvědčit tehdejší české politické elity, že si Poláci zaslouží svobodu aspoň jako Češi, kteří zažívají po liberální Únorové ústavě (1861) v Rakouském císařství nebývalý ekonomický a politický rozvoj. Zasvěcovali vedení Národní strany do toho, co se na polském území Ruska děje. Dvě stě tisíc polských partyzánů všech sociálních skupin - aristokrat vedle sedláka, měšťan vedle čeledína - bojovalo proti okupační carské ruské nadvládě. Poláci tehdy prohráli, ale étos hrdinství si pak v srdcích ponesou do dalších bitev za národní svobodu hluboko do dvacátého století. (Vítězní Rusové tehdy popravili pro výstrahu tisíc Poláků a čtyřicet tisíc dalších poslali do vyhnanství na Sibiř).
Palacký: Spásu hledejme v ruském caru!
Našim dvěma Polofilům se tehdy nepodařilo přesvědčit vážené vůdce národa, že nestojí na správné straně. Vůdce národa František Ladislav Rieger se strachoval, aby Poláci nepovolali na pomoc proti ruské tyranii svobodomyslné Němce, když se už nepochopitelně zabíjejí Slované mezi sebou. Riegrův tchán František Palacký zase napsal v časopise Boleslavan v červnu 1863, že vítězství Poláků proti Rusům - „…by bylo naše největší neštěstí…“ A Otec národa pokračuje: „Nevíte ani, jak nám sympatie projevované Polákům - škodí v Petrohradě. Já vidím spásu Slovanstva jen v ruském caru.“
Teď si určitě mnozí z vás říkají - zvláště při pohledu na titulek - jestli autor neodbočuje od tématu. Už slyším Vaše námitky: Proč nás zatěžuje sto padesát let starými událostmi, které se současností vůbec nesouvisí…? Vždyť mentalita národů se přece v průběhu desetiletí proměňuje. Teď jsme přece - my Češi - pevně zakotveni v západních evropských strukturách…
Já tento optimismus nesdílím. Čím dál více se teď ukazuje že české „zápaďáctví“- je do jisté míry mýtus: Geny, epigeny, memy (kulturně-civilizační geny) a vzorce chování zůstávají často neměnné po hodně dlouhou dobu.
Po letošních volbách se - podle mne - posuneme směrem ke Slovensku, k Maďarsku a vůbec k tzv. Ruskému světu - jak o to usilovaly celé generace našich předků.
Snění legionářů – o bílém Rusku
Je známé proruské novoslovanství prvního předsedy československé vlády Karla Kramáře, který dlouho prosazoval tzv. Slovanskou federaci, s ruským carem na českém královském trůnu. Tomuto projektu dlouho fandili naši ruští legionáři. O tomto fenoménu - doplněnému studiem - jsem se více do hloubky dozvěděl v roce 1994, když jsem natáčel pro ČT dokument „Dvacáté století Aloise Vocáska“. Čtyřiadevadesátiletý legionář mě zasvěcoval do toho, jak se před první světovou národně-sociální mládež na Plzeňsku učila masově azbuku a přála si válku, kdy Rusové obsadí Prahu. (Jen vsuvka: Jazykově česká část České království - měla v rakouském liberálním Předlitavsku v roce 1913 vlastní sněm a těšila se ze všeobecného a rovného práva při volbách do Říšské rády. V té době zažívá moderní západoslovanský národ v nadnárodní říši obrovskou dynamiku ve všech sférách života.)
Tyto hodnoty čeští rusofilové odmítali. Toužili po vládě silné slovanské ruky, která drží despotické žezlo carství. Legionář Alois Vocásek a tisíce dalších Čechů zradili vojenskou přísahu relativně liberálnímu českému králi a rakousko-uherského císaři. Vocásek vzpomínal, jak v ruské uniformě České družiny - páral v zákopech břicha Čechům v rakouských uniformách z legendárního Plzeňského pluku pětatřicátníků. Jak se „Družináři“ společně s Rusy zúčastňovali pogromů a vypalování židovských štetlů v Haliči. Ti, co přežili - si zachraňovali životy po tisících v Čechách, kde jim Český červený kříž a jiné české organizace - na rozdíl od německých - odmítaly poskytnout základní solidární pomoc, jelikož jsou semité (Reiner Stach: Kafka).
Za Rusko! – k fašistům a komunistům
Po válce se stal Vocásek členem Národní demokracie, protizápadní Kramářovy partaje a z ní vzniklého fašizujícího protiněmeckého Národního sjednocení, podporovaného imigrantskými ruskými procarskými bělogvardějci. Ruští carští imigranti financovali u nás částečně i Národní obec fašistickou s vůdcem Radolou Gajdou, jehož sympatizanti nazývali Lvem ze Sibiře.
Vedle nacionální krajní pravice jsme měli v První republice ještě velmi početnou proruskou prosovětskou krajní levici: komunistickou stranu, kde se panslavismus mísil se sovětofilstvím. Komunistickou stranu volilo v Masarykově demokracii v polovině dvacátých skoro milión lidí; byla nejpočetnější komunistickou stranou - na počet obyvatel - na světě.
Jan Werich – tavárišč Gej Rup
Většina prvorepublikové inteligence byla prosovětská, včetně předních herců Osvobozeného divadla. Jan Werich, kterého přezdívali při jeho návštěvě Moskvy roce 1935 soudruzi Moskvě tavárišč Gej Rup, podlehl potěmkinovským vesnicím propagandy o tom, že v sovětském Rusku nikdy žádné hladomory nebyly a že moskevské monstrprocesy se stranickou opozicí jsou oprávněné.
Česká prosovětská inteligence - nejsilnější mezi válkami v celé střední a západní Evropě - považovala studii „Odhalení tajemství moskevského procesu“ českých antistalinistů Záviše Kalandry (byl popravený v roce 1950)a Josefa Guttmanna (včas emigroval do USA) za podvrh.
Karel Čapek: SSSR je nejsvobodnější zemí světa
Tito stateční muži plující na ultralevici proti proudu - nechtěli věřit svým očím, když si otevřeli v červenci roku 1936 masarykovské Lidové noviny, kde našli stať spisovatele Karla Čapka, jenž vychvaloval novou sovětskou ústavu. Autor „Hovorů s TGM“ si nechtěl přiznat, že diktátor SSSR Josif Vissarionovič Stalin dal popravit statisíce politických odpůrců a další statisíce umírali při otrocké práci na Sibiři. Čapek píše obdivně: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí: je to země vytvářející nový typ demokracie. Po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět.“
Po mnichovské dohodě, jejíž katastrofu jsme se vším všudy hodili na Francii a Velkou Británii, jakoby Čechoslováci neměli na své vlastní tragédii žádný podíl, což si myslí kromě jiných - historik Jan Tesař (Mnichovský komplex).
Nekomunisté se posmívali Churchillově Železné oponě
Osmdesát procent Čechoslováků souhlasilo s poválečným Košickým vládním programem (duben 1945), jenž „zradu“ Francie a Velké Británie definitivně odčiní. Hlavní teze programu napsali naši prosovětští komunisté a bez protestů jej podepsal Edvard Beneš. Prezident Budovatel už dávno před komunistickým převratem prosazoval jednoznačně proruskou a prosovětskou politiku. Na zlomovou Československo-sovětskou smlouvu z roku 1943 navazuje prezidentova ahistorická studie Úvahy o Slovanství (1947), v ní píše: „Čeká nás nová slovanská politika. Všechny slovanské národy jsou demokratické. Sovětský svaz bude mít v rámci politiky slovanské své místo zvlášť význačné: politickým významem, územní rozlohou, bohatstvím a mocí.“
Tehdejšímu prezidentovi konvenovalo, že se jeho fotografie ve Třetí republice (1945 - 1948) vyvěšovaly společně s druhým velkým masovým vrahem dvacátého století, s diktátorem Stalinem; před pár lety dávali stejní úřednici do oken obrazy Háchy s Hitlerem.
Prosovětská psychóza, která zachvátilo tehdejší Česko (méně Slovensko, kde komunisté nevyhráli volby v roce 1946) zasahovala i nekomunistické vazalské strany stalinistů. Milada Horáková pěla ódy - jako místopředsedkyně Svazu přátel SSSR - na přednosti sovětského sytému a odmítala ústavní liberální demokracii ve prospěch lidově-demokracie Národní fronty, se zakázanými liberálními a konzervativními stranami.
Ministr zahraničí Jan Masaryk vychvaloval u západních státníků mírumilovného Stalina, který - jak říká prezident Beneš - bude ve své zemi postupně zavádět nový typ demokracie. Noviny nekomunistických stran (Právo lidu, Svobodné slovo, Lidová demokracie) zesměšňovaly projev bývalého britského premiéra Winstona Churchilla, když hřímal při projevu v americkém Fultonu v březnu 1946, že se postupně zatahuje Železná opona mezi Východem a Západem. Čeští prosovětští nekomunisté si na dálku dobírali bývalého britského premiéra: Přijeď k nám Winstone. Třeba nám ji pomůžeš najít…tu oponu… Předseda národních socialistů Petr Zenkl v Prozatimním shromáždění v listopadu 1945 : „Všichni Češi souhlasí, že spolupráce se Sovětským svazem je nezbytná pro naše národní zájmy. Nikdy nebudeme proti Sovětskému svazu. Východ - naše záštita do budoucnosti. Jak mohou Angličané projevovat zavilou nenávist k SSSR? Tedy tito nemohou býti našimi přáteli.“
Masové blouznění po ráji komunismu
Po „vítězném Únoru“ v roce 1948 má naše komunistická strana dva a půl miliónu členů. Odpůrců totalitního režimu - na rozdíl od Polska - bylo minimum. Mezi lety 1950 - 1953 propuká v naší zemi - ve světě výjimečné - sekulární chiliastické blouznění - v očekávání příchodu komunismu ze Sovětského svazu - ateistického božího království, kdy „vlk bude pobývat s beránkem a levhart s kůzletem odpočívat“ (Izajáš 11,1 – 10), přičemž se ale stával v tom čase spíše člověk člověku vlkem. Historici Martin Groman a Michal Stehlík ve svém cyklu „Přepište dějiny“ poznamenávají racionálně, že psychotické šílenství a volání po utopické beztřídní společnosti v tomto období - není ještě sociology a psychology vůbec do hloubky prozkoumáno.
Na okupační Rusy jsme nevystřelili ani z praku
Po Stalinově smrti (1953) se hysterie mas trochu zklidňuje, ale až do roku 1968 se na servilním vztahu k velkému Sovětskému svazu nic moc nemění. Opatrnou revoltu reformních komunistů proti neostalinismu zadusily v srpnu 1968 tanky. Nikdo z Čechů při napadení své země – na sovětské okupanty nevystřelil. Ani ze vzduchovky. Ani z praku.
Statisíce Čechů opět vstupují do vyčištěné normalizační KSČ (má v té době půldruhého miliónu členů), kdy noví členové při pohovorech pokrytecky odsuzují reformy Pražského jara a vítají vojenskou pomoc z Východu, záchranu před vlivem Západu.
Filozof Charty 77 Jan Patočka nazval nastupující normalizaci druhým přeražením morální páteře národa. Tím prvním myslel září 1938, kdy jsme sami nebojovali s nacistickým Německem, na rozdíl od Polska, nebo aspoň v symbolické rovině – Holandska; o statečných Finech v protisovětské válce o přežití - nemluvě. Velká část normalizačního obyvatelstva se začala topit v bezhodnotovém mravním relativismu. Žila většinově jen husákovským konzumerismem.
Revoluce konzumu a oligarchizace
A v tomto duchovním a etickém rozpoložení překvapí české obyvatelstvo politický zvrat na konci roku 1989, který proběhl až týden po prolomení Železné opony - Berlínské zdi, a kdy v Polsku už dávno byla ve vládě Solidarita.
Charismatická zář Václava Havla byla jakousi etickou kouřovou clonou, která vytvářela iluzi, že polistopadoví Češi zažívají i jakousi existenciální mravní revoluci (nejpodstatnější sousloví z Havlovy Moci bezmocných) a že na dlouhou dobu zvítězí Dobro nad Zlem.
Ve studii „Proč tak snadno?“ podal v roce 1991 společenský vědec Ivo Možný kritickou chladnou analýzou - proč české nejširší vrstvy přijaly Listopad. Jen velmi malá skupina disidentů a kulturní obce snila o lidské emancipaci a o sociálně spravedlivé demokracii. Absolutní většina obyvatel chtěla jen rozšíření omezeného konzumu - na topení se v neomezeném západním konzumu. Koupit si si za pakatel státní byt, který se přes noc stal milionovým dárečkem a soutěžit na chalupách se sousedy, kdo má větší bazén na zahradě.
O politiku se skoro nikdo nezajímal (naše strany v evropském měřítku nemají skoro žádné členy). Stejně je to všechno špinavá věc! Naši sousedé za hranicemi nám byli a jsou celkem lhostejní. Jen lidé, co se v poslední době vypravují do Polska na nákupy nebo k moři, konstatují, že tamní lidé, které jsme měli dlouho za „nemakající Pšonky“ - nás nějak ve všem předhánějí…
Pravdou ale také je, že polistopadová „léčba Klausem“ opravdu uzdravila deseti tisíce lidí, kteří si dodali odvahy a začali podnikat. Podařily se restituce - ODS dlouho odmítané -, kdy se vracely malé a střední podniky, ukradené komunisty. Příklad: Cihláři a skláři - 29. dubna 2024 - Reportéři ČT | Česká televize. A zadařily se i tzv. šlechtické restituce, které také ODS dlouho odmítala. Příklad: Princezna z Lobče — Reportéři ČT — Česká televize.
Bývalý předseda vlády Stráský: Nechali jsme lidi krást…
Horší to bylo s dopady kupónové privatizace, kdy její „otcové zakladatelé“ lhali, že se se z miliónů občanů stanou podnikající akcionáři. Dobře věděli, že se právě z kuponovky vylíhne jen malá úzká skupina rychlých zbohatlíků, jež se stane základem zdejší oligarchizace.
V té době se tzv. zhaslo, aby se uteklo před právníky. Dvě známá česká slova ve světě: pistole a robot - obohatil pojem třetí: tunel. Nemyslí se jím ale díra v hoře. V té době se poprvé otřásla důvěra veřejnosti ve spravedlnost nového režimu.
Sociolog Ondřej Lánský a ekonom Pavel Novák ve své nové studii „Majetek a moc, vybrané ekonomické a politické aspekty polistopadového vývoje Česka“ píší, že při privatizaci ostravské Nové huti se například obohatilo hned několik budoucích superbohatých: Radim Masný, Pavel Tykač a Petr Kellner. „Na kuponové privatizaci a privatizaci bank vydělali mj. členové skupiny Motoinvest: Jan Dienstl, Pavel Tykač, Aleš Tříska a Svatopluk Potáč. Všichni výše jmenovaní v rámci kuponové privatizace vydělali stovky miliónů či miliardy korun,“ píší Lánský s Novákem. Další členové dnešních malých a velkých oligarchů se pohybovali v temnějších praktikách, za jejichž uplatňování by dnes šli jejich děti a vnuci sedět. Autoři studie píší: „V jiném právním prostředí by šlo zřejmě o trestný čin, avšak v našich podmínkách jen o využití chybných zákonů a vstřícného postoje soudů k podobným praktikám.“
Naše divoká prvotní akumulace kapitálu se podobala v něčem té ruské, v čase panování prezidenta Borise Jelcina. Jen bylo míň zničených životů a mrtvých. Bývalý předseda federální vlády Jan Stránský v Hospodářských novinách 8.3. 2013 řekl o ekonomické reformě: „Jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást… Ono vytvoření fondů, které pak někam utekly, bylo bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.“
Není konzervativec jako konzervativec
„Turbupodnikatelé“ z devadesátek potřebovali nějaké identitární ideově politické krytí. Tak je hledali, až našli. Konzervativismus. Ten ale chápali po po svém. Po česku. V českém politickém vnímání má minimální tradici. Před první válkou byl konzervativismus přítomný u jednotlivců ve státoprávní šlechtě, u Staročechů a v Národní straně katolické. Za první republiky bylo pár autentických konzervativců u Lidovců. Jinak všechny české strany měli pokrokářský původ - včetně Agrárníků, Národní demokratů a Národních socialistů.
Po druhé světové hájila v glajchšaltované Národní frontě poslední zbytky moderního konzervativismu právnička a poslankyně za Lidovce, neteř bratří Čapků, Helena Koželuhová. Pro její „antikomunistické štvaní“ ji z parlamentu vyrazilo prokomunistické křídlo vlastní strany. Její příběh: Plíživá totalita - 26. února 2024 - Reportéři ČT | Česká televize
Myšlenky Heleny Koželuhové o středoevropském domácím konzervativismu po Listopadu „rychlokvašné pravičáky“ moc neoslovily. Hledali inspiraci za kanálem La Manche.
Neviditelná ruka trhu, která kradla
Bylo to opravdu zábavné pozorovat, jak počátkem devadesátek odhazovali komunističtí náměstci v továrnách rudé legitimace (tvořili revoluční předvoj ODS) a vyměňovali je za modré. S ptákem. Vyhazovali do popelnic skripta Vumlu - Večerní univerzity marxismu -leninismu, a začali studovat „Bohatství národů“ Adama Smitha, s ideou neviditelné ruky trhu, kterou si vykládali tak - že ta jejich paže může krást… Předmluvu Smithovy knihy „Teorie mravních citů“ - přeskakovali.
Převlékači kabátů pět minut po dvanácté nechápali, co jim chce skotský zakladatel moderní ekonomie „těmi city“ vlastně říct. Nerozuměli tomu, že úspěšné podnikání se neobejde bez Desatera s jeho osmým přikázáním a s teorií bonum commune - s obecním dobrem. O podnikání - jako o sociální hypotéce s dotykem transcendence - nic nevěděli. Podobně nerozuměli knize „Protestantská etika a duch kapitalismu“ Maxe Webera. A už vůbec bylo mimo jejich chápání, že největší kapitalisté konzervativci - byli často náboženští kalvinisté a puritáni, kteří jen akumulovali, ale bohatství si vůbec hedonisticky neužívali. Bylo pro ně jen milostí boží, která jim možná přinese spásu…
Krásný svět bez daní
Pamatuju si, jak jsme v té době prostinké naivity věřili, že se stáváme ekonomickým tygrem střední Evropy a že budujeme kapitalismus bez přívlastků. A mistrovali jsme furiantsky Němce, co furt mají s tím sociálním státem…
Přiznám se, že jsem v té devadesátkové době taky podléhal pravičácké ideologii české cesty za bohatstvím. Půjčovali jsme si s kamarády spisy tržního fundamentalisty Augusta von Hayeka a libertariána Miltona Friedmana. Pamatuji si, jak guru Chicagské ekonomické školy besedoval v roce 1991 na VŠE v Praze. Plná aula studentů, já se mačkal vzadu u dveří. Osmdesátiletý čiperný americký ekonom mluvil úderně a hlasitě o trhu bez omezení státem. To bylo něco - pro včera ještě svazáky a mladé komunisty. Hlasitý potlesk. Když začal Friedman tvrdit, že nejlepší je svobodná ekonomika bez daní - posluchači VŠE vstali z lavic jako jeden muž a následoval minutový standing ovation. Říkal jsem si, že mnozí z jejich rodičů a prarodičů určitě tleskali na tom samém místě před lety ideologickým výzvám k plánované socialistické ekonomice. Celkem by mě zajímalo - jak se - světonázorově - po třiatřiceti letech - pravičáčtí svazáci z VŠE vyvinuli a kde se profesně realizovali.
První „modří ptáci“ začali jezdit za torry , do země baronky Margaret Thatcherové. Tam navazovali družbu s britskými konzervativci, kteří zprvu nechápali, proč se k nim lísají tito lidi z východní Evropy - „o nichž nich nevíme…“ a kteří při rozhovorech neudržují diskrétní odstup těl od sebe. Na minulost „hurá konzervativců“ se radši vůbec neptali.
Klausova amnestie lidmi otřásla
Velkým etickým otřesem pro českou apolitickou veřejnost, která v devadesátkách fandila reformám - byla rozsáhlá amnestie prezidenta Václava Klause z 1.1. 2013, kdy prominul sto jedenáct tisíc trestů; nejméně polovinu tvořily tresty za hospodářskou kriminalitu a korupci. To lidmi otřáslo, ale nezměnilo to jejich „klausovský“ odpor k EU, kterou velká část veřejnosti bere stále útrpně, jako „omezování národní suverenity“.
Velká část veřejnosti také neví, jak orgány Evropská unie vůbec fungují. Více než fakta o tom, že se už EU stala společenstvím národů, které spolu sedmdesát let neválčí a pokoušejí se mít rády - tak nás více vzrušovalo, že rum se musel přejmenovat na tuzemák. Fakt, že kultivační struktury EU umožnily, že se potomci vyhnaných sudetských Němců vzdali v rámci historického smíru nároků na náhrady za ukradené majetky - plno našinců ani nezaregistrovalo, na rozdíl od víček připevněných napevno k plastovým lahvím, „což je blbost, co nám EU vnucuje…“ David Vondráček: Větička prezidenta Pavla se pozitivně zapíše do dějin střední Evropy - Médium.cz
Nadávání na „Uršulu“
EU je pro nás stále spíše problematická zbyrokratizovaná ekonomická jednotka, k níž jsme si za dvacet let nedokázali vytvořit jakýkoli hlubší emoční vztah. Člověk může mít k naší evropské šéfce Ursule von Leinové desítky výhrady - ale jaké hnojomety hrubiánství a mysoginské agresivity se na křesťanskou demokratku a předsedkyni Evropské komise od části našich politiků a „hlasu lidu“ na sítích snášejí, to už je tématem spíše pro psychology.
Největší politický otřes od roku 1989 nás čeká při volbách letos na podzim. Nasměřuje nás směrem ke Slovensku a k Maďarsku - a k pomalému podléhání Rusku, jehož se staneme do dvaceti let úplným satelitem (a budou moci za to i ti, kdo vidí v německé křesťanské demokratce v našem evropském vedení - ďábla v ženské podobě). Kde beru pro tato své tvrzení argumenty?
Do Německa jezdíme nakupovat
Většina nás brala Západ (staré země EU) pouze jako ráj konzumerismu. K Německu a Rakousku jsme se přiblížili za pětatřicet let - jen o píď. Jezdíme tam nakupovat. Jsou tam potraviny a třeba i penzióny o třetinu levnější, i když tam jsou platy v průměry dvojnásobné. Máme jedny z nejdražších energií v Evropě, stejně jako služby mobilních operátorů.
Jak je to možné, že jsou tyto státy na tom o tolik lépe? Když mají tradičně silný sociální stát a mírně progresivní daně. Podobně nestagnuje třeba sociální Dánsko nebo Finsko. Jak je to možné. Vždyť u nás stále čteme - že sociální západní Evropa je před rozkladem?
Česko - skoro největší nerovnost na světě!
Naše země byla v tzv. reálném socialismu - společně se SSSR - nejrovnostářštější na světě. Po roce 1990 pak udělalo Česko největší skok do opačného extrému - na celé modré planetě. Následující - už jinde publikovaná fakta - vycházejí z analýz společností „PAQ Research“, „RILSA“ a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí: Česko v nerovnosti bohatství nepřeskočilo jen všechny postkomunistické země, ale i USA, Německo a Velkou Británii. První v celosvětové nerovnosti je Rusko. Česko je čtvrté. Jedno procento nejbohatších Čechů vlastní třicet šest procent celkového majetku v ČR. Dvacet procent našinců vlastní osmdesát procent veškerého bohatství. Dvacet procent nejchudších má 0,2 soukromého majetku.
Ze mě nehovoří nějaká třídní zášť nebo nenávist k superbohatým, ale i z pohledu liberála - je oligarchická nerovnost v Česku extrémní (v porovnání s celým světem), což brání podnikatelské dynamice i sociálnímu pohybu.
Zároveň si oligarchové - tvořící spojité nádoby s většinou politiků - vymohli jedny z nejnižších daní v Evropě. Dokladem „prolínání byznysu a velké politiky“ je například i zrušení superhrubé mzdy, kdy ročně utíkají ze státního rozpočtu stamilióny do kapes většinově nejbohatším. ODS se prostě “ šábla“ s údajně nepřátelskými ANO a SPD.
Ve starých zemích EU, kde je bohatství více rozprostřeno mezi lidi a sociální stát - mají i daleko větší daně z nemovitostí, jejíž nedávné zvýšení u nás bylo spíše symbolické. Vláda odmítla model doporučovaný experty, který je v EU hodně využíván: První nemovitost skoro žádná daň, druhá nemovitost - daň minimální. Třetí a více nemovitostí - daň progresivní… Naši nejbohatší vlastní často plno zámečků, vil a chalup – v nichž nebydlí a ani je nepronajímají. Zejí prázdnotou. Ať si je mají, když „zadaní“, ale takhle brání tržnímu kmitání.
Jsme snad jediní v Evropě, kdo nemá daň z převodu nemovitosti a daň dědickou. Proč asi? Dovtípíte se? Na Západě vědí, že majetek získaný dědictvím nevytváří u nabyvatelů uměřenou ekonomickou a sociální dravost, ale často lenost, která brání prospěšné sociální mobilitě. Proto platí dědici aspoň nějakou tu daň.
Bohatnou jen nejbohatší
Po Listopadu jsme si přáli, ať skončí rovnost, neboť nejsme všichni v talentech a schopnostech stejní. Nikoho tehdy ale nenapadlo, že vyroste tak obří nesouměřitelnost. ..
V posledních osmi letech se dvě třetiny Čechů sociálně propadají. Může za to obří inflace, ekonomická stagnace, nejnižší platy široko daleko. Úzká nejbohatší miliardářská vrstva v tomto období velmi bohatla, včetně její tzv. pomocné elity (sousloví francouzského sociologa Roberta Castela). Vyšší střední vrstva se také drží. Tyto skupiny tvoří kolem třiceti procent českých obyvatel. A co ten sedmdesátiprocentní zbytek ?
Střední vrstva se pomalu šine k nižší střední skupině. Největší propad zažívá (nejpočetnější) nižší střední vrstva, která se propadá do té nejnižší, závislé většinou na nějaké sociální pomoci státu.
Tato frustrovaná rozezlená skupina - způsobí v letošních volbách zemětřesení, kdy bude volit masově populisty z ANO a krajně pravicové proruské (jen zdánlivě marxistické ) Stačilo a Motoristé sobě (divize proruského Institutu Václava Klause) a SPD, jež se rozšířilo o další radikální skupiny.
ODS svojí necitlivou sociální politikou úplně ztratila propadající se nižší střední vrstvu, kterou nikdy nenechali na holičkách jejich polští partneři z „Práva a spravedlnost“, s nimiž je ODS v Evropském parlamentu ve stejné frakci. Jejich program 500 + a 800 + bránil v Polsku sociálnímu úpadku spodku společnosti. Měl jsem možnost v minulých letech srovnávat sociální pomoc lidem pečujícím o blízké ve zdravotní nouzi u nás a v Polsku. U našeho severního souseda jsou dávky dvakrát vyšší.
Sto tisíc lidí na ubytovnách
Co se týče naší nejnižší vrstvy? Fakta z počátku roku 2025: Jeden a půl miliónu lidí je na samé hranici životního minima. Dvě stě padesát tisíc lidí nezaplatí bydlení, nemá ani na jídlo (Národní zpráva české sekce Social Watch). EAPN (Evropská síť proti chudobě): Třicet procent lidí nemá žádné úspory na penzi. Sedm set tisíc lidí se ocitlo v duhové pasti a je v exekuci. Milión lidí trpí bytovou nouzí. Jelikož u nás nevznikl za třicet let zákon o státním sociálním bydlení, který by státu ušetřil miliardy, který dávkami pro sociálně slabé dotuje obchodníky s chudobou. Kvůli tomu máme sto tisíc lidí na ubytovnách (sedmdesát tisíc dětí). Úplných bezdomovců je kolem třiceti tisíc.
Podle Martina Potůčka z Centra pro sociální a ekonomické strategie - západní státy mohutně investují do rodin a dětské populace. Mají dlouhodobou vizi rozvoje. Vědí, že to přispívá k sociální soudržnosti a brání sociálním výbuchům. Česko jde v tomto proti proudu. Za posledních dvacet let klesla podpora rodinám s dětmi ze dvou procent na jedno procento. U nás neexistuje masová moderní levicová strana typu německé nebo rakouské sociální demokracie, která by částečně kanalizovala hněv nejnižších vrstev a aspoň něco málo by pro nejchudší na státu vymohla.
Občanští demokraté spějí k bezvýznamnosti…
V dnešní době, kdy zvoní zvon dezintegrace Evropy, na níž už začaly pracovat Rusko a USA - ODS vůbec netuší co se děje, jak jsem se snažil naznačit v eseji z 28.2. 2025 „Zavedou nás ANO a ODS opět do ruské náruče?“
Posedlou nenávistí ODS ke „Greendealu“ jako takovému, bez kompromisů, a vášnivým odporem k solidárnímu přerozdělování uprchlíků – se Fialova partaj moc neliší od české ultrapravice. Politici této tzv. konzervativní strany, kteří se netajili před volbami tím, že by v USA volili Trumpa - přepalují nenávist k tzv. ideologii woke, která má u nás minimální vliv a k LGBTQ+. Proč by nasupení voliči nižší střední vrstvy měli volit odpůrce tzv. progresivismu a evropské integrace - ďáblíka ODS, když mají k dispozici celou škálu belzebubů, kteří s „neomarxisty“ zatočí a navíc budou požadovat vystoupení z EU i z NATO?
Proti „ukrajinským fašistům“
Za měsíc nás čeká obrovská demonstrace české národovecké ultrapravice na výročí osmdesáti let od konce války, kterou budou prezentovat jen jako oslavu SSSR a současného Ruska. Budou tam řečnit proti „ukrajinským fašistům“ a za ruský mír, a za Ruský svět - vůdcové všech těch našich trumpovsko-putinovských stran a hnutí. Dav bude skandovat „Chceme mír!“ a nebude se mávat jen ruskými vlajkami, ale i s prapory se srpem a kladivem, a také s podobiznami Putina a s vyobrazením carského dvouhlavého orla Ivana III, jehož říše vládla polovině světa.
A zde se vracím k úvodním větám eseje, o ponorné české řece dvě stě let trvající rusofilie, která při volbách vyplave na povrch a nabere sebou i bahno a černou sedlinu ze samého dna - jak jsme jsme toho byli svědky za Druhé republiky (říjen 1938 – 1939) nebo po roce 1969.
Déja vu: Most mezi Západem a Východem
Když půjde po volbách populistické Ano do koalice s naší národoveckou ultrapravicí - čeká nás poměrně rychlý rozklad pravidel ústavní demokracie, která sice bude na papíře stále existovat, ale bude se proměňovat na tzv. demokracii autoritativní - jak svůj proruský systém nazývá maďarský vůdce Orbán; jmenoval se tak i režim naší druhé fašizují republiky. Stejně se ale bude náš liberální řád hroutit pod možnou koalicí politiků ANO a ODS. Jen pohřeb liberalismu bude trvat delší dobu.
Naši noví vládní politici pod vlivem oligarchů (s jedním takovým s trumpovskou čepicí v čele) poslechnou našeptávání dalších milardářů, kterým - až na několik výjimek - nebude vyhovovat integrace Evropy bez práva veta (jen tak se podle Poláků dokážeme postavit Rusku…), kde by „naši mocenští hráči“ ztráceli ekonomický i politický vliv. Jim bude vyhovovat hra na suverenitu (tohle slovo bude v následujících letech nejfrekventovanějším pojmem roku) - ve skutečnosti příklon k Putinově diktatuře. Oživí se iluze Edvarda Beneše o mostu mezi Západem a Východem; po mostě se šlape. Víme - jak tento přelud dopadl.
Zakázané slovo - Evropská federace
Po putinovsko-trumpovských snahách rozdělit si Evropu a po rozpadu NATO se bude poměrně brzo tvořit nové obranné a politické společenství pod vedením demokratického Německa a Francie. Z postkomunistických zemí tam vstoupí pouze velké Polsko a malé Slovinsko, protože to bude vyžadovat poměrně rychlou ekonomickou integraci a politické spojování - federaci, což je u nás - nejen u politiků - skoro zakázané slovo.
Filozof Charty Jan Patočka rozlišuje pojmy Velké a Malé dějiny české. Ty Velké jsou pro něj například ty v době „zápaďackého“ Karla IV a v obrovském společenském rozvoji Čechů v druhé půlce 19. století v rámci nadnárodní evropské říše. Prostě tehdy, kdy jsme skrze Německo (nikoliv nacistické) brali podněty z Francie, Itálie a z dalších malých západoevropských zemí. Všechna jiná období - hodnotí Patočka jako Malé dějiny, včetně První republiky, kdy jsme polkli velké sousto s ostatními národy a národnostmi, jež tvořili v Masarykově republice - proti Čechům - většinu.
Narůstající „pátá kolona“
Putinův plán je znám, tisíckrát v posledním desetiletí publikován. Získat dobrovolně nebo násilím všechny bývalé svazové republiky SSSR a mít přímý geostrategický vliv nad bývalými satelity. Nejsnadněji se mu ideový průnik podaří na Slovensku a v Česku. V Bulharsku a v Rumunsku se mu to zadaří jen za pomocí destruktivní špionáže. V Česku to bude poměrně snadné, jak nám ukáže konec tohoto roku, s rozšiřující se „pátou kolonou“. Plno lidí bude v šoku z toho, kolik oblíbených podcasterů, influencerů a konzervativních novinářů - se otočí. Jako tisíce lidí po devětašedesátém.
Nebude to ale jako po osmačtyřicátém nebo po sovětské okupaci. Soukromý majetek nebude nikdo zabírat. Naopak se ještě sníží daňové zatížení nejbohatším věrným novému režimu (těch bude absolutní většina jako v Rusku). Nebudou zavřeny hranice na Západ jako za normalizace, ale celé skupiny mladé inteligence budou utíkat do západní Evropy nebo do Polska, do jedněch z posledních opor ústavní liberální demokracie na Světě. Naše země se mentálně uzavře sama do sebe. Už tak velký rasismus a xenofobie ještě zesílí.
Budeme dovážet muslimské Inguše a Dagestánce?
Část českého vlasteneckého lidu už zatleskala, že se zbavíme Ukrajinců. Součásná vláda totiž té následující - povolební - usnadnila „čistící“ cestu novým vládním nařízením o ukrajinských uprchlících z 19.3. 2025, v němž se píše, že do budoucna bude moci v Česku zůstat jen malé procento těch nejbohatších ukrajinských uprchlíků; ostatní, už integrovaní ve školách i v zaměstnáních, budou muset zemi opustit.
Nová povolební autoritativní vláda samozřejmě zarazí jakoukoli diskusi se zeměmi EU o solidárním přebírání uprchlíků, kteří mají právo na azyl. Voliči autoritářů zaplesají: Jsme bílá země, ne německý "přičmoudlý chalífát"… Jenže, kde budeme brát levnou pracovní sílu? Po dohodě s Ruskou federací budeme ze spřátelené země dovážet muslimské Inguše, Dagestánce a Balkary.
Dojde na žádosti „hlasu lidu“, aby se zglajchšaltovala „inteluktuálská veřejno-právní média“ - už tak krotká v kritice moci -, a začnou sloužit novým pánům. Komerční televize v majetku oligarachů, bez kritické publicistiky, nemají ani ambici být nějak kritické ke státu, k jakémukoli režimu. Prostě ubavit se k smrti - jak by řekl klasik Neil Postman.
V následujících letech, v zemi bez demokratické levice a antiautoritářských liberálů, se začne ještě více osekávat sociální stát (….žijeme si nad poměry…, ale jen ti nejchudší; nikoliv ti nejbohatší, ti si přece nad poměry nežijí…). A dotkne se to, zdánlivě paradoxně, i podzimních voličů ultrapravice. Ale vyvodí z toho závěr, že za to mohou zneužívači sociálních dávek, tzv. nepřizpůsobiví. Podobně jako v sociální krizi kolem roku 2011 se dají očekávat rasové srážky na severu Čech. Nastanou pogromy „bílých chudých“ proti ještě chudším, jimž říkají „čmoudi“: Na divokém severu (Šluknovsko 2011-2012) - iVysílání | Česká televize
Sbohem demokracie
V běžném městském životě ani nepoznáme, že nás začíná chlácholivý ruský medvěd bručící o západní dekadenci a obraně před multikulturalismem - objímat čím díl těsněji. A nechá nám jisté volné zóny (nakonec v Rusku také existují - i v době války), několik internetových webů, nakladatelství a kaváren, kolem nichž se budu motat s těmi několika málo levicovými a liberální skupinami. Nová moc nás tak bude mít pod kontrolou.
Prostě končí pětatřicet let let našich aspoň trochu malých Velkých dějin, které se už nikdy nevrátí. Sbohem demokracie. Good Bye, Václav Havel. Čekají nás už jen Patočkovy Malé provinční dějiny. Budeme se v nich topit.
Zdroje:
Majetek a moc. Vybrané ekonomické a politické aspekty polistopadového vývoje Česka (Ondřej Lánský, Pavel Novák), 2022, nakladatelství Masarykova demokratická akademie
Úvahy o české ekonomické transformaci (Lubomír Mlčoch) 2000, nakladatelství Vyšehrad
Přepište dějiny (Michal Stehlík, Martin Groman), 2023, nakladatel Jota
Vývoj a zločiny panslavismu (Václav Černý) 2010, nakladatelství Knihovna Václava Havla
Mnichovský komplex (Jan Tesař) 2000, nakladatelství Prostor
Češi mezi pravdou a lží (Pavel Šafr), nakladatelství Free Czech Media
Tyranie dvacátého století (Timothy Snyder) 2017, nakladatelství Paseka
Střední Evropa v dějinách (Piotr S. Wandycz) 1998, nakladatelství Academia
Čtvrt století střední Evropy (Jan Křen) 2019, nakladatelství Karolinum
Dějiny sjednocené Evropy (Václav Veber) 2012, nakladatelství Lidové noviny
Svět podle Trumpa (Tomáš Klvaňa) 2024, nakladatelství Bourdon
Vladimír Putin (Thomas Röper) 2021, nakladatelství Torden
Putin, život a doba (Philip Short) 2024, nakladatelství Jota
Politická elita meziválečného ČSR (František Kolář) 1998, nakladatelství Pražská edice
Osmašedesátý (Petr Pithart) 2019, nakladatelství Academia
O Evropě, 30 let polemiky (Václav Klaus) 2024, nakladatelství Institut Václava Klause
Mýty v nás a kolem nás (Fedor Gála, Jan Urban) 2022, nakladatelství Anaon
Bible (mnoho různých autorů, většinou neznámých) 2017, nakladatelství Česká biblická společnost
