Článek
Hlavní proudy evropské politické elity se začínají pod americkým tlakem probouzet ze své zimní hibernace a v současném jarním tání uvažují o systémové proměně Evropy, kdy národní egoismus některých zemí a nepraktické právo veta brání v dynamické a razantní reakci na nevyzpytatelné agresivní Rusko a USA. Polský ministr zahraničí Radek Sikorski nejnověji vyzval všechny, kteří si stěžují na slabost Evropy, aby se konečně rozhodli, zda chtějí mít EU jen jako rozvolněné místo volného obchodu - nebo silnou mocnost, jež se dokáže postavit Putinovi.
Richard z Poběžovic ve Štrasburku
Na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a budoucího německého kancléře Friedricha Merze hledí nenacionalističtí Evropané s nadějí, že se Evropa stane opět velmocí. Nejen tito dva politici už se určitě někdy prošli hlavní halou v sídle Evropského parlamentu ve Štrasburku, kde stojí busta bývalého československého občana Richarda Mikuláše Coudenhove-Kalergiho, spoluzakladatele Evropské unie, jenž si vždy přál robustní jednotný kontinent.
Kalergi před sto lety lety vydal knihu Pan-Evropa. První výtisk zaslal na pražský Hrad prezidentu Masarykovi, který ji pochválil a viděl v ní - na rozdíl od ministra zahraničí Edvarda Beneše - výzvu pro budoucnost.
Kalergi vyrůstal na zámku v západočeských Poběžovicích (Ronsperg) a zkoumal v okolí Domažlic jako nekatedrový sociolog stýkání a potýkání českého a německého jazykového živlu. Úvahy vyšly v devadesátkách v Institutu pro Středoevropskou kulturu a politiku.
TGM: Výzva pro budoucnost
Richardu Coudenhove Kalergimu jsem věnoval esej na této blogovací platformě v listopadu loňského roku: Poběžovičtí žádají prezidenta Pavla, aby ocenil medailí jejich světového Panevropana - Médium.cz
Jak už jsem předznamenal, nejdříve Kalergi zkoumal po první světové válce příčiny napětí v česko-německém mikrokosmu. Pak si troufl i na makrokosmos evropský a světový. A z toho vzešlo dílo Pan-Evropa, které zaujalo plno přemýšlivých lidí po celé modré planetě. Zásadně ovlivnilo třeba poltické uvažování Winstona Churchilla. Britský politik se také zasadil o to, aby poběžovický Kalergi získal - jako první člověk vůbec - prestižní Cenu Karla Velikého. To bylo v roce 1950; český prezident federalista Václav Havel ji obdržel v roce 1991.
Bez německo-francouzského tandemu se nepohneme
V Pan-Evropě předjímal Kalergi silné federální Spojené státy evropské - jako protiváhu sovětskému Rusku, USA, Číně a Indii. Podobně jako Martin Luther King v USA - měl i on sen… Sen o tom, že na starém kontinentu po krvavé Velké válce (vojna první) bude vyhasínat „národně kmenově plemenná identita“ a utlumí se nacionalismus a šovinismus. Psal, že zmírnění historické nenávisti mezi Francouzi a Němci je mentálním předpokladem federální Evropy.
Meziválečný sen někdejšího našeho spoluobčana se rozplynul v nejkrvavějším konfliktu světa. Jeho naplňování byl ale svědkem ve francouzsko-německém a britsko-německém usmiřování po druhé válce. Jeho vize se už částečně promítla do dnešních struktur Evropské unie, jíž je Česko součástí. Nyní, v těchto týdnech, nastává další fáze úvah o naplňování vize našeho Poběžovičáka. Po drsných geopolitických výzvách USA a Ruska - začíná hlavní proud v EU (levý a pravý politický střed) hovořit o federalizaci a centralizaci Evropy. A o větší evropské vojenské samostatnosti v rámci NATO.
Čeští politici jako historičtí mimoni…
Nejen velká část našich politiků, ale i nepolitických hospodářských a společenských elit, není dnes v obraze o tom, co se kolem nich teď děje… Vidí opět rozmazaně kontury politické reality. Pokolikáté už…?
V naší historické anamnéze „nebýt v obraze“ se musíme vrátit, jako k signifikantnímu poučnému příkladu - do devatenáctého století. K otci národa F. L. Riegrovi. Ten za potlesku nově se etablujícího národa ve střední Evropě - celá desetiletí furiantsky bojkotoval liberální parlament ve Vídni. Kvůli neřešení státoprávní otázky (pasivní rezistence). Její neřešení si často etničtí Češi frustrovaně vybíjeli na Židech; tomuto fenoménu českého rasismu nejen v 19. století jsem se nedávno věnoval v rozsáhlé eseji: https://monikalefay.cz/…ou/
Když Rieger s prošedivělým vousem poznal, že fanfaronské bojkotování Vídně nikam nevede - posypal si popel na hlavu a razantně prohlásil, že se musíme vrátit do politických struktur nadnárodní říše. Abychom byli u stolu, kde se rozhoduje. Prohlásil submisivně : „Když se nám nepodařilo vymoci svá práva pasivním odporem, musíme je nyní sbírati po drobtech, i kdybychom ty drobty sbírati měli pod stolem…“
Dějiny českého Kocourkova a Hulvátova ve zkratce
Než se dostaneme k odpovědi na otázku z titulku, zda nás ODS a ANO zavedou na Východ, i když stále mluví o Západě - pokus o malou sondu do nedávné minulosti národních úletů i traumat. Bez nich nemůžeme - podle mě - vůbec pochopit současnou českou politickou bezradnost.
1)
Benešův slib na pařížských mírových dohodách (1918-1920), že národnostní problémy ve vznikajícím Československu budou mírněny ve státoprávním modelu švýcarské kantonální samosprávy; etničtí Češi tvořili v novém státě čtyřicet osm procent proti většině jiných národů, národností a etnických skupin. Proto se podvodně vymyslel neexistující národ československý a substantivum Čechoslovák, i když Slováci byli - stejně jako Češi - samostatným svébytným národem. Prostě úskok. Aby měli Slované - Čechoslováci - početní převahu. Vymysleli jediný statní jazyk: československý. Z většiny všech ostatních národů a národnostní udělali nestátosprávní menšiny bez autonomie. (Podobně v Jugoslávii vymysleli centralističtí srbští nacionalisté pojem Srbochorvat; jen jako kuriozita: panslavistická carská proruská polská pátá kolona - menšinová, ale hlasitá - razila ještě v roce 1913 nesmyslný pojem Rusopolák).
2)
Nově vymyšlení Čechoslováci odmítli koncem dvacátých let Kalergim prosazovanou celní unii s Německem, Rakouskem a Francií, která mohla tlumit nárazy hospodářské krize přelité do Evropy z USA. Možná by se díky bezcelní zóně snížilo i ekonomické a sociální napětí v Evropě, což by ztížilo nástup nacistů v Německu.
3)
Od počátku třicátých let už bylo patrné, že Velká Británie (smluvně s ČR ničím nevázaná) vycouvává ze zodpovědnosti ve střední Evropě a Francie se na naši obranu také moc nepohrne. Ministr zahraničí Edvard Beneš, který zlikvidoval jakoukoli oponenturu kolem sebe - tyto skutečnosti nechtěl vidět. Vůbec ho nenapadlo spojit se proti tehdejšímu Německu s Polskem.
4)
Je správné, že se dnes - v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajinu - zmiňuje symbol Mnichova 1938 jako nepřijatelný fakt podléhání agresorovi. Neměli bychom ale také zapomenout na poselství knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex, kde polemizuje s pojmem zrada. Zmiňuje Benešem utajenou misi na Západ před Mnichovskou konferencí, kdy prezidentova pravá ruka Jaromír Nečas v Paříži a Londýně navrhoval vzdání se dvou třetin Sudet Německu dobrovolně. A také dobrovolné přijetí západních nót před konferencí v Bavorsku, kde se Československo vzdává území s většinou německy hovořícího obyvatelstva. O těchto bílých místech našich dějin jsem natočil před šesti lety pro Reportéři ČT reportáž: Mnichovská zrada? - 24. září 2018 - Reportéři ČT | Česká televize
Moderní historiografie (např. Jan Urban, Michal Stehlík a Martin Groman) už dospěla k závěru, že nadšená zářijová mobilizace byla jen pro forma. Tehdejší prezident Edvard Beneš se už pohraničního území v hlavě vzdal. Na tehdejší „zradě“ Západu pak po válce stavěl Beneš novou slovanskou politiku. Společně s ministrem zahraničí Janem Masarykem viděli v poválečné Evropě záruku míru především v Sovětském svazu. Ten podlézavě nekriticky adorovali.
5)
Druhá republika Česko-Slovensko (říjen 1938 – březen 1939) se dobrovolně fašizuje z vlastních vnitřních zdrojů. Židy vylučuje bez protestů veřejnosti ze stavovských komor lékařských, advokátských a technicko-inženýrských. Zřizuje pracovní koncentrační tábory, kam byli tehdejší nejchudší občané státu (většinou Romové) internováni - jaksi jen podle odhadu oka policisty. Bez soudu, který by rozhodl, zda se internovaný vůbec něčeho protizákonného dopustil. Kdyby nás němečtí nacisté neokupovali v březnu 1939, nacizujeme se - po slovansku - sami. Podobně jako Slovensko nebo Chorvatsko. O Druhé republice jsem před šesti lety natočil pro Reportéry ČT reportáž Ve jménu národa: https://www.ceskatelevize.cz/…67/
6)
Národně-frontovní, lidově demokratické Československo (1945 - 1948) bez zakázaných liberálních a konzervativních stran, zažívá období proruského a prosovětského psychotického šílenství, které nemá nikde obdoby. Ani u Srbů, kteří jsou historicky počítáni - vedle Čechů - jako největší proruští panslavisté. Více jsem se tématu Třetí republiky věnoval v eseji pro Medium.cz: Byla Milada Horáková vůbec demokratkou? - Médium.cz
V létě 1945 začíná u nás tzv. válka po válce. Nikoliv proti nějaké vyzbrojené armádě (do toho jsme jako Poláci koncem třicátých let s Německou říší nešli). Ale proti starousedlým lidem hovořícím německy, většinou ženám, dětem a starým lidem (dospělí muži byli v zajetí). Tehdejší voliči komunistů a národních socialistů vyhnali ještě před Postupimskou konferencí (17.7. - 2.8. 1945) půl milionu lidí z jejich domovů, aby si lehli do jejich ještě teplých peřin. Ubili při tom tisíce civilistů, jež mluvili německy. Ženám brali jejich zlaté náušnice a prsteny. Celé rodiny vyháněly bez prostředků do polí a lesů. Děti si nemohly vzít s sebou ani své pejsky nebo kočky. Ty slovanští novoosídlenci ubíjeli, protože - podle jejich optiky - byly i domácí zvířata germánskou svoločí, stejně jako jejich dvounozí páníčkové. Když proti těmto krvavým orgiím v našem pohraničí protestoval britský tisk, ozval se český hlas lidu: „Vy máte odvahu se vůbec ozývat? Vy, co jste nás zradili?“ O odkrývání masových hrobů zavražděných německých civilistů z léta 1945 jsem v roce 2011 natočil pro ČT hodinový dokument: https://www.ceskatelevize.cz/…ou/
7)
Únor 1948 byl jen epizodou v tzv. přerůstání národně-demokratické revoluce v prosovětskou socialistickou, s čímž souhlasila většina obyvatel. Bez výstřelu. Skoro bez protestů. Generální stávky proti nekomunistickým stranám se zúčastnilo osmdesát procent obyvatel. O umlčování antikomunistů ještě před rokem 1948 jsem loni natočil reportáž pro Reportéry ČT: Plíživá totalita - 26. února 2024 - Reportéři ČT | Česká televize
8)
1956. Tání stalinismu v Polsku a v Maďarsku. Kulturní liberalizace. Nikoliv u nás. Protisovětské povstání v Budapešti. Československá policie a armáda zastavuje Poláky, kteří chtějí pomoct Budapešti. Město na Dunaji krvácí. Poláci chtějí masově darovat krev Maďarům. Československo to nedovoluje. U nás se nenašla ani skupinka lidí, která by proti sovětské invazi do Maďarska jižním protestovala. Přestože tehdejší Poláci i Maďaři prohráli, nenechali si vzít soukromé svobodné živnosti a taky jistou kulturní autonomii s limitovanou, ale existující svobodou projevu. Disidentka Dana Němcová mi vyprávěla, jak s manželem filozofem Janem Němcem koncem padesátek - i v šedesátkách a sedmdesátkách – překračovali ilegálně v Tatrách státní hranice s Polskem, aby si v prvním městě Zakopaném mohli koupit polský i český emigrantský tisk. Včetně Tigridova Svědectví.
9)
Nádech svobody v osmašedesátém, který se nepřetavil ani v prosazení malého soukromého podnikání, které nezakázaly nikdy - jak jsem výše uvedl - ani okupující země Polsko, Maďarsko a NDR (ta fyzickou invazi jen ideologicky podpořila). Z toho, co jsem načetl o této době hlavně z pamětí otce tehdejších umírněných reforem Zdeňka Mlynáře a od životopisce Gustava Husáka Luboše Macháčka - pro mě vyplývá, že i po okupaci Varšavskou smlouvou, byl prostor pro limitovanou svobodu, aspoň v kulturní sféře. To, že jsme se stali v sedmdesátkách Biafrou ducha (pojem Louise Aragona) - jde na vrub naší zbabělosti. Holt nemáme polskou náturu. Československo se mohlo stát aspoň zemí podobnou režimu „takyokupanta“ - Kádárovského Maďarska. To postupně uvolňovalo stavidla totality, přestože zůstávalo Brežněvovým satelitem.
10)
Počátek osmdesátých let. Stávky proti komunistům v Polsku. Část maďarského tisku sympatizuje s demokratizací u našich severních sousedů. U nás dochází - až na Chartu a pár neformálních skupin bez jakéhokoli většího významu - k jednotě lidu a normalizačního komunistického režimu. Mnohokrát jsem byl tehdy svědkem v obchodě, na ulici, v hospodě - nadávání a zesměšňování „šmelinářských Pšonků“, kterým se nechce makat…
Děkuju, že jste to dočetli až sem. Prostě mi to nedalo - pokusit se aspoň v heslech nastínit historickou zátěž české historické infantility. Netuší, co se kolem ní děje. Reaguje dnes často k výzvám po větší integraci našeho kontinentu přepjatě nacionálně hlasitě nebo neupřímně, úlisně submisivně. Vyčůranost. Pangejtismus: zmateně od pangejtu k pangejtu…
Jak premiér Fiala bouchl do stolu…
Poradci předsedy vlády se dovtípili, že by jejich šéf měl na současnou mezinárodní krizi nějak reagovat. „Moji rádcové“ vymysleli, že jejich křehký inteligent, profesora Petra Fiala zareaguje přepáleným bouchnutím do stolu: „Peníze a zbraně!“ Nic moc víc státnického jsme se nedozvěděli. Jaký rozdíl od představitelů malých a středních zemí v EU, jež jsou často dále od temné záře imperiálního Ruska. Dánsko. Holandsko, Belgie. Nebo jsou blízko: Norsko, Švédsko, Finsko, Pobaltí, Polsko. Tyto země se obávají, na rozdíl třeba od Slovenska - „sežehnutí samoděržavím“. Dal jsem si práci - i díky překladači -, abych si pročetl projevy šéfů jejich vlád. Žádné razantní vojácké výzvy, ale klidné věcně střízlivé hodnocení situace. A taky prognózy, kde se začíná vážně hovořit o nutnosti co nejrychleji vytvořené federace s akčním centrem. Jinak si nás Rusko a USA namažou na chleba. Rozparcelují si nás jako kolonie.
U nás, na Slovensku a v Maďarsku, se politická elita vpravo ani vlevo (evropská levice typu německé nebo rakouské sociální demokracie u nás neexistuje) těmito přelomovými závažnými otázkami vůbec nezaobírá. Nikdo u nás nereaguje na výzvu bývalé evropské estonské premiérky, dnes šéfky celoevropské diplomacie Kaji Kallasové, k odstranění práva veta. Bez toho Evropa nebude moci rychle reagovat na dobu „kdy, co se včera řeklo na nejvyšší úrovni už dnes neplatí…, a možná za týden bude zase všechno jinak…“
Vzdá se ODS svého zakomplexovaného antievropanství?
Naše vládní strany by měly do voleb jasně říct, zda jsou pro federaci co nejdříve a pro zrušení práva veta. Taky by se měly ještě jednou zamyslet nad přijetím eura, k čemuž je podle průzkumů nutí i velká část jejich voličské základny. Přijetím či nepřijetím celoevropské měny se totiž vysílá i signál symbolický. Prostě: přejeme si být součásti evropského světa se vším všudy, kde jsme byli skoro tisíc let (1000 – 1866). A do konce na krátký čas i mimo periférii Evropy. Za časů císaře Svaté říše římské Karla IV.
Zatím to - podle mne - vypadá, že na rozdíl od menších vládních stran Lidovců, TOP 09 a Starostů - v opozici Prátů - mimo sněmovnu od Zelených a SOCDEM - jsou v ODS stále v převaze nacionální síly, které by chtěly být v Evropě národních států a federaci jednoznačně odmítají.
ODS „po trumpovsku“
Teď s příchodem Donalda Trumpa, kterému okázale většinově členové ODS fandili, nyní když „nejbližší“ politický partner Česka mimo USA a Evropu - Izrael neodsoudil ruského agresora a hlasoval s Ruskem a Severní Koreou (Čína se zdržela) proti spravedlivému míru na Ukrajině - tak jim stále nepadají šupiny z očí jako Šavlovi Pavlovi při cestě do Damašku. Česká politika je zase zmatená a bezradná. Stejně jako v uzlových momentech svých dějin - jak jsem se pokusil výše nastínit.
Když píšu tyhle řádky, vidím z okna - jak naproti - z druhého patra základní školy - sundávají izraelskou vlajku. Ukrajinskou nechávají.
Václav Klaus jako proruský Karel Kramář?
Ani osmašedesátý nepodlomil dvousetletou náklonnost velké části Čechů k despotickému Rusku. Ideologické pozadí hnutí Stačilo není marxisticko-revoluční jako u krajní levice v Německu nebo ve Francii. Je konzervativně zapšklé, uhnízděné v normalizačním biedermeieru jako proruští staročeši a protievropskou národoveckou dynamiku jim dávají nově přijatí do spolku: „brkouni“: čeští národní socialisté. Kateřina Konečná obdivuje Trumpa a její úvahy o Rusku a Ukrajině jsou velmi podobné těm které plodí Institut Václava Klause. Včetně samotného šéfa institutu. Putin by jim to podepsal.
Kde se to jen bere? Nespadlo to najednou z nebe. Moderní český národ má své temné kouty v jeskyni jungiánského kolektivního nevědomí. Jako nakonec každý národ. U nás je to, vedle bolševického snění o socialistickém ráji po boku Sovětského svazu, kterému podlehly ve své době milióny našinců - i antisovětské protikomunistické rusofilství velké části podnikatelských a kulturních elit, které v průběhu dějin navazovalo na všechny ty slavné pražské Slovanské sjezdy, na okázalé vstupy české politické reprezentace do ruské pravoslavné církve ( např. Jan Skrejšovský, Karel Sladkovský).
Předseda první československé vlády Karel Kramář dlouho snil o ruských Romanovcích na českém trůnu. Když to za první světové války vypadalo, že se ruská armáda probojuje z Haliče skrze dnešní Slovensko do Prahy, říkalo se, že pražské hospodyně už dávají kynout těsto na buchty pro unavené vojáky z bratrské slovanské veleříše. Začaly se tenkrát tisknout tisíce obrázků ruského kozáka, jehož nakreslil nekritický rusofil Mikuláš Aleš. S textem: „Nebude v Čechách dobře, dokud se kozácký kůň nenapije z Vltavy.“
Karel Kramář je duchovním praotcem takzvaného novoslovanství. Jeho vlastenecká proruská antisovětská národní demokracie se v Národním sjednocení koncem třicátých let fašizuje. Členové se zdravili hajlováním, přestože se považovali za tzv. Němcožrouty. Šlo o slovanskou variantu krajní pravice.
Evropskou unii jsme nepřijali srdcem
Tahle naše přemrštěná afinita k Rusku a k Rusům nikam ze společenského vědomí nezmizela, jen se schovala do té jeskyně zdánlivého zapomnění. Zatímco v otevřené občanské společnosti ve starých zemích EU se po druhé válce podařilo nasvítit většinu dehumanizačních fenoménů (denacifikace v Německu), v uzavřené české společnosti za železnou oponou se do revoluce temné kouty v jeskyních národního nevědomí vůbec nenasvěcovaly. Po revoluci se nám podařilo vstoupit do EU i do NATO. Ale mám dojem, že jsme tyto integrace brali spíše chladně instrumentálně. Konzumeristicky. Nikoliv hodnotově a autenticky emočně.
Teď ale nastává zásadní zlom v chápání funkce naší vojenské aliance a evropského společenství. Právě teď, když píšu tento text, se z rádia dozvídám, že americký prezident nedá Ukrajině bezpečnostní záruky. „Je to věc Evropy,“ říká Trump. Má pravdu. Případné vyslání armády několika evropských zemí jako třeba stabilizačních jednotek - může narazit. Třeba při hlasování. Co když při evropském hlasování v těchto věcech by do toho všeho hodily vidle s právem veta - nesolidární Maďarsko nebo Slovensko?
Od pangejtu k pangejtu
V ODS a ještě více v ANO, v našich největších politických silách, dnes panuje mentální politický chaos. Stejně jako u jejich poradců a společensko-vědního zázemí think tanků. Pokud vůbec nějaké pořádně existují. Ale asi ano, moderní stát se bez nich neobejde. Pak jsou ale v zajetí ideologické rigidity a pangejtismu. Z exrému do extrému.
Je to více patrné u Andreje Babiše, který stále nosí rudou trumpovskou kšiltovku. Jeho partaj učinila nedávno v Evropském parlamentu nevídaný obrat. O sto osmdesát stupňů, což je do zápisu v Guinnessově knize rekordů. Přeskočila totiž zleva do prava dvě ideové frakce (Evropskou lidovou stranu a Evropské konzervativce a reformisty). Jakoby se nechumelilo. Na rozkaz svého vůdce poslanci se za Ano ze dne na den proměnili z evropských progresivních federalistů (frakce Renew Europe) v národovecké antifederalisty (frakce Patrioti pro Evropu). Typický náš pangejtismus. Světonázorový obrat par excelence. Chucpe jako prasátko.
Najde se u nás státník typu Kaji Kallasové?
Abychom zase nevypadli z hlavního proudu evropských dějin (pokolikáté už) - to vše bude záležet na ODS a ANO. Jde o to, zda se u nás najde státník, vlastenec a Evropan typu polského premiéra Donald Tuska nebo dánské premiérky Metty Frederiksonové; o už výše zmíněné evropské ministryni zahraničí Estonce Kaje Kallasové nemluvě. Prostě státník, který není slizký had a dokáže jít pro velký prospěšný cíl i proti většině veřejného mínění. Jako kdysi TGM v čase Rakouska-Uherska (v ČSR si už budoval kult neomylnosti). Najde se u nás ve veřejném dění vůbec takový člověk aspoň v náznaku, kterému se nemotá hlava z kolotoče volebních cyklů?
Skrytá válka našich oligarchů o Evropu
V této úvaze se nelze nezmínit o vlivu českých oligarchů, kteří ovládají většinu českých médií a mají nepřímý vliv i na zahraniční politiku. To je fenomén typičtější pro postkomunistickou Evropu, i když ve starých zemích EU také existuje.
Je zajímavé, že naše média v majetku oligrachů psala před volbami v USA přepjatě protrumpovsky a nekriticky k „Bibimu“, k nacionálně pravicovému izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, který má mnoho dealů s Trumpem i s Vladimirem Vladimirovičem. Také smršť brutální kritiky a zesměšňování našeho největšího obchodního partnera a spojence Německa před volbami v této zemi - by si zasloužila sociologický rozbor. Hlavně obtížně skrývaná sympatie k proruské národně populistické AfD - to už si zaslouží rozbor psychoanalytický.
Pokud se německý vítěz voleb Friedrich Merz tzv. pochlapí, k čemuž ho teď také čeští novináři vyzývají, a zavelí tvrdě k obraně Ukrajiny a k centralizaci Evropy - tak se vsadím, že ti samí redaktoři se odrazí k druhé straně pangejtu. Budou psát o nebezpečí dostředivého vlivu Mnichova, Lipska a Berlína… Začnou ťukat do klávesnic počítačů - o nebezpečí rozpínavé německé Mitteleuropy a o nebezpečí rozpuštění národa v německém a evropském moři…
(Nejsem konspirátor. Oligarchové neovlivňují explicitně obsah svých médií. Často jde o ideologickou zaslepenost světopohledu samotných píšících. Někdy o nevzdělanost. A taky v dnešní rychlé tzv. klikací žurnalistice - není moc času na hloubku vhledu a na netradiční úhel pohledu, který může být v rozporu s identitárním světonázorovým ukotvením čtenáře. Ten mnohdy vyhledává jen sebepotvrzující softpropagandu, která ho moc nerozhodí).
Co je ale jasné - oligarchové implicitně promluví do směřování Česka. Vznikne konflikt, který budou řešit diskrétně. Za oponou. Konflikt mezi těmi, jimž imponují nízké daně a domluva s vládcem „na klidu na práci“ (putinovský svět) a těmi, jež se distancují od technokratického vidění světa a chápou, že existuje i něco jako odbory nebo sociální politika.
Velká část našich ekonomických elit ví, že ve sjednocené Evropě by nezmizely všechny regulace a musela by se rozloučit s jedněmi z nejnižších daní pro superbohaté v EU; většina západní Evropy má daně mírně progresivní. Centralizovaná silná Evropa by také částečně ovlivňovala fiskální a monetární politiku, na což nebude část podnikatelů koukat se sympatiemi. Dále: naši malí šíbři - minioligarchové - se umí pohybovat ve světě úplatků a klientelismu jako ryby ve vodě. Nepřejí si, aby jim nějaký nadnárodní orgán koukal pod hbité prsty v naší „neviditelné ruce trhu“ (současná Motolgate).
Paradoxně největší přívrženci federální Evropy a eura mohou být naši zbrojaři, kteří už rozjíždějí velké kšefty s Německem a s Francií. Federace jim umožní hladčeji obchodovat a budou ve světě větší podnikatelské kultury více váženi než jako zástupci státu, „o němž nikdo nic neví“. A když něco vědí, tak nechápou - co ten stát vlastně chce…
Česko proti Polsku?
Prakticky nás čekají jenom dva scénáře. Buď budeme součástí federální Evropy, budoucích Kalergiho Spojených států evropských, s právem veta a s akční evropskou vládou i armádou. Myslím, že středoevropská velmoc Polsko bude v tomto integračním projektu silný hlas. Nebo? Nebo zůstaneme buď úplně mimo EU, ale spíše mimo centralizující se srdce kontinentu. Sice formálně v EU, ale na periférii nezájmu. Už se tam teď hrnou Maďarsko a Slovensko. A v této situaci se zmobilizují ruské tajné služby s bombardováním fake news. Začne se k nám lísat ruský medvěd. S medem kolem tlamy a ostrými zuby. S měšcem peněz. A s návrhem společného mezistátního atomového rozvoje. S výzvou spolupráce na výstavbě jaderných elektráren. Už cítím dotek tradičního českého pangejtu…
„Vyplivnu tě ze svých úst…“
Tak nebo tak. Ve sjednocené Evropě se silným Berlínem a Paříží. Nebo v náruči z větví mohutného ruského dubiska. Naše politická reprezentace nám vše musí říct - jak to vidí. Bez oklik a vytáček. Z té zodpovědnosti se nevyvlečou.
Jaká jsou podobenství na téma osudového rozhodování v knize knih?
„Ať je vaše slovo Ano, ano! nebo Ne, ne! Co je nad to, je od zlého…“ (Matouš 5:37 B21). Ještě víc se mi líbí: Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký - vyplivnu tě ze svých úst!“ (Zjevení 3:15 B21)
Zdroje:
Přepište dějiny (Michal Stehlík, Martin Groman), 2023, nakladatel Jota
Vývoj a zločiny panslavismu (Václav Černý) 2010, nakladatelství Knihovna Václava Havla
Mnichovský komplex (Jan Tesař) 2000, nakladatelství Prostor
Češi mezi pravdou a lží (Pavel Šafr), nakladatelství Free Czech Media
Tyranie dvacátého století (Timothy Snyder) 2017, nakladatelství Paseka
Střední Evropa v dějinách (Piotr S. Wandycz) 1998, nakladatelství Academia
Čtvrt století střední Evropy (Jan Křen) 2019, nakladatelství Karolinum
Dějiny sjednocené Evropy (Václav Veber) 2012, nakladatelství Lidové noviny
Svět podle Trumpa (Tomáš Klvaňa) 2024, nakladatelství Bourdon
Vladimír Putin (Thomas Röper) 2021, nakladatelství Torden
Putin, život a doba (Philip Short) 2024, nakladatelství Jota
Politická elita meziválečného ČSR (František Kolář) 1998, nakladatelství Pražská edice
Osmašedesátý (Petr Pithart) 2019, nakladatelství Academia
Úvahy o české ekonomické transformaci (Lubomír Mlčoch) 2000, nakladatelství Vyšehrad
O Evropě, 30 let polemiky (Václav Klaus) 2024, nakladatelství Institut Václava Klause
Mýty v nás a kolem nás (Fedor Gála, Jan Urban) 2022, nakladatelství Anaon
Bible (mnoho autorů, většinou neznámých) 2017, nakladatelství Česká biblická společnost
