Článek
Škola v přírodě, je mi čtrnáct. Podzim 1977. Obden jsme dostávali dvě hodiny volna, abychom si mohli koupit nějaké sladkosti v místní Jednotě a pohledy Pozdrav ze západočeských Poběžovic. Já jsem vždy využil chvíli volna bez dozoru a nenápadně jsem vyrazil ke zříceninám místního zámku, které nevypadaly jako ruiny středověkého hradu; taky tam žili ještě před půl stoletím lidé. To jsem tehdy ale nevěděl. Už od raného dětství vyhledávám podobné magické polozříceniny, kde kdysi něco bylo a už není…
Můj první lahváč
Drolící se zdivo. Zachovalé nástěnné malby: Biliárový stůl, červená koule. Na propadajícím se stropu karty a kruh rulety. V polorozpadlém asi kdysi společenském sále, kam skrze díry ve střeše trochu prší, měl ve výklenku brloh místní sympatický zarostlý vagabund Štětináč, jehož tak Poběžovičtí pojmenovali podle nesympatické postavy Bratrstva kočičí pracky Jaroslava Foglara.
„Zámečtí kolaboranti“
Štětináč mi nabízí lahvové pivo: Chebská hradní jedenáctka. „Frajersky zkušeně“ obracím tmavě zelené zálohované sklo zátkou dolů, abych zjistil, zda není kalné z usazených kvasnic. Hledám nějaké železo, abych láhev za tři kačky otevřel. Nikde nic. Ani tyče k hromosvodu, o jejichž hrany už jsem viděl pivka chlapy otevírat. Můj vykořeněný parťák si lahváč ode mne bere; čekám, že má nůž. Otvírá svůj tekutý chléb. Ale zubama. Nejdřív sobě a pak mně. Napodobuju mého tátu, který pil profesionálně. Pod horním rtem škvíra, aby procházel vzduch do loku. Později jsem si dělal nehezkou legraci z kamarádek, které se neuměly napít; prostě jejich rty objímaly celé hrdlo zúžené láhve, vzduch neproudil – tekutina netekla… Snad jsem se na stará kolena toho přezíravého misogynství zbavil… Měl jsem - ještě bez občanky - v té zřícenině - lahváčovou premiéru. Do té doby jsem jen lehce upíjel ze džbánků a ze sklenic. Ptal jsem se hodného pobudy, jaká je historie zámku. Nevěděl nic. Ptal jsem se později i místní knihovnice. Věděla jen, že na zámku bydleli „kolaboranti, které odsunuli…“
Jak zlatokopové rýžují…
V dramaturgii naší školy v přírodě byla i návštěva pohraničníků v hraničním pásmu se západoněmeckým Bavorskem, kteří nám předváděli, jak umí německý ovčák trhat záškodníka. Šli jsme tam se starším důstojníkem lesní cestou asi pět kilometrů. Míjeli jsme ruiny zaniklých vesnic. Doprovázející péesák (ps: pohraniční stráž), voják, nám říkal, že obce museli po válce zbourat, protože se v nich skrývali ozbrojení narušitelé. Od něj jsme se také dozvěděl, že poběžovický zámek byl vykradený zlatokopy a do šedesátých let tam sídlila armáda. Já zprvu nechápal. Znal jsem zlatokopy z povídek Jacka Londona a nerozuměl jsem, že někdo mohl v zámku rýžovat zlato. Nesepnulo mi to tehdy, že poválečný zlatokop je synonymum pro zloděje. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že před první vlnou osídlování pohraničí, po nuceně vysídlených miliónech Němců, probíhaly z centra země divoké nájezdy „vykradačů“ všeho cenného.
(Tehdejšího zákon hovořil ale jasně: vše cenné „po Němcích“ se mělo odevzdat do skladů Jednotného fondu národní obnovy při Osidlovacích úřadech, které vznikaly v pohraničí v létě 1945. Realita byla taková, že na podzim 1945, kdy přicházeli z českého vnitrozemí a ze Slovenska do pohraničí první poctiví novoosídlenci, nacházeli velmi často domy a byty „po Sudeťácích“ bez nábytku; holé stěny bez obrazů. Kostely a zámky byli často v té zdivočelé době vykrádány i samotnými úředníky Osídlovacích úřadů, kteří byli většinou členy komunistické nebo národně socialistické strany. Tyto ukradené cenné věci se začaly ve velkém objevovat v šedesátých letech v našich obchodech se starožitnostmi. Znám konkrétní případ syna vysídleného Chebana, který si takhle kupoval koncem osmdesátek vlastní rodinnou knihovnu v krámu na chebském náměstí Krále Jiřího z Poděbrad; přímo naproti renesančnímu domu, kde rodina „egerlandského“ úředníka před odsunem do pětačtyřicátého bydlela).
Ostrý střih. 1981. Čtvrťák na gymplu v Sokolově. V mém rodišti, v mariánskolázeňském muzeu se seznamuju s panem Richardem Švandrlíkem, velkým znalcem historie celé oblasti bývalého rozlehlého Chebska (Egerland) a Českého lesa (Böhmischer Wald).
Hrabě uměl osmnáct jazyků
Z tlusté knihy odsunutých vzpomínek našich vysídlených krajanů německého jazyka ze sedmdesátých let, mi přetlumočil nějaké údaje o zámku v Poběžovicích (německy Ronsperg). Tam jsem se dozvěděl, že každý druhý Japonec, který navštívil v posledních letech předminulého století střední Evropu, navštívil zámek v Poběžovicích na Domažlicku, kde žila jejich krajanka Mitsuko (Mitsu) Aojama společně s rakouským diplomatem Heinrichem Coudenhove-Kalergim (šlechtický rod je původem z Holandska a Dánska, Itálie a Řecka). Hrabě z Poběžovic, který ovládal osmnáct jazyků (včetně japonštiny ,hebrejštiny, arabštiny a turečtiny), se s půvabnou Japonkou seznámil v Zemi vycházejícího slunce v roce 1892, když si v tokijském starožitnictví kupoval čajový servis. Mitsu byla dcerou tohoto majitele obchodu. Heinrich si ji odvezl na své panství v západočeských Poběžovicích, kde se stala pro místní jakousi orientální tajemnou pohádkovou záhadou.
Pochop a přestaň nenávidět
Její choť Heinrich se na konci života (zemřel v roce 1906) začal zabývat antropologií a politickou filozofií. Řídil se svým osobním krédem: Pochop a přestaň nenávidět. Pět let před smrtí vydal protirasistickou studii Podstata antisemitismu. Poběžovickým Židům daroval pozemek na výstavbu synagogy a část své rozsáhlé zámecké knihovny. Kosmopolitní polyglot hrabě Heinrich se stýkal samozřejmě i s etnickými Čechy, z nichž mnohé také zaměstnával, stejně tak s prostými vesničany hovořícími německy. V Ronsbergu (Poběžovicích) a směrem k hranici převažovali Němci. Směrem k Domažlicím (Taus) a v nich samotných - zase čeští Chodové. Horšovský Týn (Bischofteinitz) byl zase převážně německý. Málokde v Čechách existovala tak pestrá mozaika na malém prostoru prolínajících se národností.
V té silné knize o ztraceném domově ze sedmdesátek, byla jen krátká zmínka o tom, že se Heinrichův syn Richard narodil v japonské metropoli a že byl zakladatelem Panevropského hnutí. Já v té době netušil, oč jde a ani jsem po tom v předmaturitní době nepátral; nevěděl jsem, kde mi hlava stojí.
Masaryk s Richardem sympatizoval
Duben 1989. Pracuju jako reportér v týdeníku Mladý svět. Sedím s fotografem Karlem Cudlínem vzadu v rohu v pražské pivnici U Pinkasů. Karel mi donesl ilegální Lidové noviny a samizdat Střední Evropa. Bylo to v době, kdy už bylo „něco ve vzduchu“. (Někteří z nás postupně vystupovali z šedé zóny konformity a chvilku si - pět minut před dvanáctou - zahráli na hrdiny; už nešlo o kriminál, ale vyhazov z práce ještě trošku hrozil… S Karlem jsme podepsali na začátku přelomového roku petici za propuštění Václava Havla z kriminálu).
Četl jsem U Pinkasů cyklostylovanou Střední Evropu schovanou v Mlaďáku a zírám na článek o meziválečném československém poběžovickém občanu Richardu Coudenhove-Kalergim, který v roce 1923 založil Panevropskou unii, hnutí, na něž - jako na inspirující - hleděl se sympatiemi prezident Tomáš Garrigue Masaryk, s nímž se syn Heinricha a Mitsu několikrát osobně sešel. Členy jeho Panevropského hnutí se stali třeba Thomas Mann, Albert Einstein, Konrad Adenauer a Edvard Beneš.
Otcovo jablko poznání, že neexistuje žádné kolektivní směřování jednotlivých národů ke zlu či k dobru - se u Richarda neodkutálelo daleko od stromu. Navázal na svého otce hned po získání doktorátu z filozofie z Vídeňské univerzity doplněním knihy Podstata antisemitismu, kapitolou Dnešní nenávist k židům. Rozebírá v ní, proč se právě v poválečném republikánském Německu rozrůstá rasový pseudovědecký antisemitismus, když to v druhé půlce devatenáctého století vypadalo, že je - na rozdíl od Francie a Ruska - na ústupu.
Svou základní politickou filozofii představil v třídílné knize Boj o Panevropu z konce dvacátých let. Hlavní myšlenky:
1) První světovou válku způsobil šovinismus národních států: především Německa, Francie a Ruska
2) Předejít válce lze proměnami národních států na občanské společnosti, kdy se žádný jazyk nebude vyvyšovat nad jiný, ani menšinový
3) Po francouzských mírových konferencích po Velké válce vznikají ale nové národní státy, které - až na trochu kultivovanější Československo - nevytvářejí civilizovanější prostředí jazykového smíru než už rozpadlé nadnárodních monarchie
4) Postupná federalizace sebevědomé Evropy, která by se měla stát protiváhou USA a Ruska
Beneš je opatrný k otázkám evropské integrace
Jak už jsem předeslal, členem Panevropské unie byl i ministr zahraničí a budoucí prezident Edvard Beneš. Byl ale spíše pozorovatel a zapisovatel než aktivní člen. Budoucnost Československa viděl stále v národním státě. Byl opatrný k myšlenkám integrace. S hnutím se fakticky rozchází s odmítáním Richardovy myšlenky z konce dvacátých let o jednotné celní unii Německa, Francie, Rakouska a Československa. (Dnes je to populární téma: mnozí historikové, jež se zabývají dvacátým stoletím - staví kontrafaktuální modely „co by, kdyby“ , že by mohla rozpohybovaná ekonomika bez celních tarifů ztlumit velkou hospodářskou krizi se sociálním a národnostním pnutím, která se k nám do Evropy přelila počátkem třicátých let z USA. Těžko říct, co by, kdyby - na to si skutečné dějiny nehrají. Faktem ale zůstává, že před krizí ve všeobecných volbách v Německu v roce 1928 získali Hitlerovi nacisté 2,6 procent. V roce 1933 - 43,9 procent).
Je předposlední zářijový den L.P. 1989. Jen velký fantasta může předvídat, že na konci roku bude disident Václav Havel sedět na Hradě.
Panevropský piknik na začátku zhroucení komunismu
Třicátého září přelomového roku stojím večer před plotem západoněmecké ambasády. V její Lobkovické zahradě se tísní kolem čtyř tisíc východních Němců, kteří sní, že se dostanou na Západ. Vedle mě klepe kosu fotoreportér Karel Cudlín. Celé dny fotil slzy zoufalství a naděje našich severozápadních sousedů, kteří toužili opustit svou komunistickou vlast. Jejich některým krajanům se to v srpnu 1989 podařilo v Maďarsku na tzv. Panevropském pikniku. Nadnárodní organizace, kterou založil náš Richard Coudenhove-Kalergi uspořádala tehdy u Šoproně na rakouské hranici povolenou demonstraci: tříhodinový volný průchod zrezivělou železnou oponou pro v té době liberální Maďary, kterou využilo několik stovek „endéráků“ k útěku na Západ. Tato úspěšná emigrace - motivovala pak další východní Němce k zářijovému obsazení pražské západoněmecké ambasády.
Vidím to jako dnes. V Lobkovické zahradě hlava na hlavě. Lidé zachumlaní do dek, dětský pláč. Najednou se rozsvítí televizní lampy na barokním balkóně západoněmeckého velvyslanectví. Mohutná postava západoněmeckého ministra zahraničí. Hans Dietrich Genscher energickým pomalým rozvážným hlasem: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat…“ Větší výbuch radostného nadšení jsem nezažil a asi už nikdy nezažiju. (Reportáž o této události pro Mladý svět, doplněný Cudlínovými nadčasovými fotografiemi, jsem psal bez autocenzury a ani nikdo z nadřízených do něj „přestavbově“ nezasáhl; nic bych na ní ani dnes neměnil, MS 1989/44 ).
Barbara Coudenhove-Kalergi
Vzpomínám si ještě, jak se redaktorka rakouské televize ORF ve fialovém kabátě pokoušela reportovat z toho místa uprchlického nadšení, ale zvukař jí pokaždé přerušil, že neslyší v tom řevu ani slovo. S tou dámou stříbrných vlasů z veřejnoprávního média našich jižních sousedů jsme se tehdy vecpali do vnitráckého autobusu, který odvážel šťastné východoněmecké rodiny na nádraží v Libni; odtud směr svobodné západní Německo. Byli jsme asi jediní, kteří z těchto míst referovali, jiné novináře jsem neviděl. A když dnes koukám na historické dokumenty o přelomovém roku, kdy padl komunismus, záběry na odjíždějící vlaky s východoněmeckými uprchlíky z pražské Libně - tak to jsou všechno záběry ORF této redaktorky. V Libni na nádraží mi o půlnoci z 30 na 31 září 1989 dala vizitku. Barbara Coudenhove-Kalergi. „Máte něco společného se zakladatelem Panevropy z Poběžovic?“ ptám se. „To byl můj strýc,“ odpověděla s úsměvem.
S paní Barborou jsme se pak potkávali v čase listopadových událostí před pětatřiceti lety, kdy pro rakouské diváky informovala o převratném dění u nás. Byla také u toho, když dostával Václav Havel v Cáchách Cenu Karla Velikého, největší evropské ocenění, kterého může politik dosáhnout za přispění k myšlence sjednocené Evropy (její strýc Richard Coudenhove Kalergi ji obdržel vůbec jako první veřejný činitel v roce 1950).
Jazyk nemusí souviset s původem
Vnučka polyglota Heinricha a jeho japonské manželky Mitsu mě počátkem devadesátek nasměrovala na „Poběžovické texty“ strýce Richarda, které začaly postupně vycházet v už legální politologické revue Střední Evropa. Mladý římsko-katolický univerzalista popisuje „stýkání a potýkání“ česky a německy hovořících komunit na Poběžovicku. Je to takové malé sociologické zkoumání mikrokosmu lidí se stejným životním stylem, náboženstvím, hudbou a kuchyní - ale rozdílných jazyků -, jež se respektují - když zrovna netrpí ekonomickou bídou a sociálním odcizením. Všímá si, že často mají největší němečtí národovci česká příjmení a naopak. Vyslovuje v té době provokativní tezi, že jazyk nemusí souviset s původem. Že všichni jsme nějak pomíchaní (a on sám snad nejvíce…), což by nás mohlo vést k identitárnímu všečlověčenství a ve svém důsledku i ke zmírnění averze „k těm druhým, k těm jiným“.
Německé vesnice v okolí Poběžovic, kde Richard Cudenhove Kalergi po první světové zkoumal vztah k jazyku a k národu, jsou dnes ve své většině zbourány. Stalo se tak po poválečném vyhnání Richardových respondentů. Jsou to ta sídla v bývalém hraničním pásmu, kolem nichž jsme jako děti šly v tom sedmasedmdesátém za pohraničníky (Haselberg-Lískovec, Seeg-Pila, Anger-Úpor, Grafenried-Lučina). Domažlický nakladatel Zdeněk Procházka spolu s potomky vyhnaných Němců opatřili ruiny nástěnkami, kde vysvětlují, že ta divočina byla kdysi kulturní krajinou, v níž žili lidé…Těmto zaniklým sídlům jsem věnoval jednu epizodu v dokumentárním filmu ČT z roku 2011 (Řekni, kde ty obce jsou - iVysílání | Česká televize).
Bez zkoumání pomíchaného národnostního mikrokosmu v okolí Poběžovic - by Richard nikdy nenapsal své inspirující dílo o makrokosmu kořenů nacionalismu všech evropských národů a o potřebě vzniku evropské federace, která jediná je schopná posunout civilizaci zase o kousek dál (kniha Pan-Evropa z roku 1926, částečně psaná na poběžovickém zámku).
Štětináč pije bylinkový čaj
Po patnácti letech od školy v přírodě jsem se zase do Poběžovic vrátil, abych natáčel reportážní dokument o českých kořenech Panevropy (ČT 1992: Evropa v Poběžovicích, producent Karel Hynie). Našel jsem i bezzubého bělovousého Štětináče, s nímž jsem v sedmasedmdesátém pubertálně popíjel na tajemném „panevropském zámku“. Šel do sebe. Byl na léčení. Pil heřmánkový čaj z termosky. Už žádné lahváče.
Doma je všude
Obec začala v devadesátkách zámek opravovat, i za přispění vyhnaných německých rodáků. Natáčel jsem i v sídle Evropského parlamentu ve francouzském Štarsburku, kde má Richard Coudenhove-Kalergi na nejčestnějším místě bustu. Jeho neteř Barbara často Poběžovice navštěvovala, má tam plno přátel. Svým „kosmopolitním“ nadhledem sbližovala jako členka Fóra pro česko-rakouský dialog horké hlavy na obou stranách, jež měly rozdílný pohled na poválečný vývoj v Československu. Novinářce Barbaře Coudenhove-Kalergi udělil v roce 2001 prezident Václav Havel Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Má „známá z libeňského nádraží“ napsala nedávno zajímavé vzpomínky Doma je všude, které vyšly před pěti lety i v češtině. Prolínání malých i velkých světových dějin prostřednictvím aristokratické rodiny, která si nikdy na sociální odstup nehrála. Přestože byla pronásledována nacisty, musela po válce Čechy opustit a veškerý jejich „odsunový majetek“ se vešel do dvou kufrů. Barbora nevzpomíná na tu dobu ráda, bylo jí třináct. Ale nebrala tvrdý osud vyhnance úkorně a na Čechy jako na národ nezanevřela. To by musela narušit rodinnou ideovou výchovu, kde základním axiomem bylo, že neexistuje žádná kolektivní vina.
Když o všechno přijedete, nemůžete žít ze vzpomínek na dětství. Barbara se otřepala, chtěla na všechno zapomenout a odjela do Anglie. Právě v té době pronáší na na curyšské univerzitě (19.9. 1946) svůj slavný projev inspirovaný Kalergiho Panevropou Winston Churchill - o potřebě vyhasínání egoismů národních států a o vzniku Spojených států evropských. Od šedesátých let pracuje Barbara jako novinářka světopohledem se nelišící od svého dědy a slavného strýce. Zaměřuje se na střední a východní Evropu.
Panevropa podporovala disent
Paní Barbara odsuzovala poválečnou prosovětskou politiku Edvarda Beneše, tolik se lišící od vizí strýce a Churchilla, která přispěla k zatažení železné opony a částečně dobrovolného se vzdálení Československa sociálně-tržní perspektivě ve sjednocující se Evropě tak, jak ji zosobňoval v křesťanské demokratické politice její strýc, meziválečný československý občan Richard Coudenhove-Kalergi. Ten ještě před svou smrtí v červenci 1973 podporoval politicky náš vznikající disent. Mezinárodní a německá Panevropa tak činila výrazně, ekonomicky i sociálně, po celou komunistickou normalizaci.
Zámek v permanentní rekonstrukci
Dnes už dvaadevadesátiletá paní Barbora sleduje, co se děje s rodinným zámkem, dnes v majetku Města Poběžovice. Také byla zvědavá, zda letos český prezident Petr Pavel ocení jejího strýce in memoriam, o což požádala naše dolní komora PČR.
„Ta medaile za zásluhy by našemu městečku velmi pomohla,“ říká mi počátkem listopadu 2024 Jitka Molnárová z Informačního centra Města Poběžovice. „Náš spoluzakladatel Evropské unie by se zase dostal trochu více do povědomí. Nám by to pomohlo s propagací zámku a čerpání kulturních evropských dotací by bylo trochu snazší…“
Bývalé hraběcí sídlo rodu Coudenhove-Kalergi v Poběžovicích je od 1.7. 2024 Národní kulturní památkou. Postupně se rekonstruuje s využíváním dotačního programu Plzeňského kraje. Má už nové schodiště a okna. „Opravuje se střecha. Naším cílem není úplná renovace, to ani nejde,“ svěřuje se mi paní Molnárová. „Hlavně nesmí pokračovat devastace. Kostra zámku se stále patrnými malbami působí magicky. Každé léto máme v místech, kde prosvítají ze stropu obrázky karet a barevného kotouče rulety z devatenáctého století - výstavu o evropském významu Richarda Coudenhove- Kalergiho… Máme tam fotky v životních velikostech malého Richarda i jeho japonskou maminku Mitsu…“
Donald Trump a Panevropa
U nás jsou myšlenky federální Panevropy vlastní nejvíce Lidovcům s jejich křesťansko-sociální identitou a TOP 09, v Evropě jejich ideovým partnerům u rakouských lidovců a vněmecké CDU-CSU. Tyto strany jsou V Evropském parlamentu sdruženy v nejsilnější evropské frakci: v Evropské lidové straně(EEP).
Po vítězství Donalda Trumpa a Republikánů v USA se začíná v EP vedle Lidovců formovat blok Socialistů a demokratů a Macronových Renew Europe, jež chtějí rychle reagovat na očekávaný americký izolacionismus. Začíná se znovu mluvit o silné evropské federaci, jak ji celý život prosazoval Richard Coudenhove-Kalergi. Jasně to řekl v rozhovoru s Markem Kerlesem na webu Info.cz. 10. září 2024 člen předsednictva bavorské CSU a předseda německé Panevropské unie Bernd Posselt: „Po Trumpově vítězství potřebujeme Spojené státy evropské… Ty americké se odvracejí směrem k Pacifiku. Hrozí, že nás, Evropany, spolkne Putinova Eurasie. Proto v EU potřebujeme evropskou obrannou unii, společnou zahraniční politiku, v níž žádný stát nemůže blokovat všechny prostřednictvím veta, a evropskou armádu pod vedením EU. Jedině tak lze v Evropě dlouhodobě zajistit mír a prosperitu…“
Vydrží střecha nápor větru?
Nakonec český prezident Petr Pavel letos v říjnu duchovního otce federální Evropy spjatého s Čechami Richarda Coudenhove-Kalergiho In memoriam neocenil. „Nezoufáme ale,“ nevzdává se Jitka Molnárová z Informačního centra v Poběžovicích, která má na starosti letní kulturní program na zámku, kde se v dětství proháněl malý Richard na koloběžce, jako krátce po zvolení prezident Václav na Hradě. „Příští rok se také předávají státní vyznamenání,“ praví s úsměvem paní Molnárová a jde zkontrolovat střechu zámku, zda vydržela noční nápor vichru a deště…
Zdroje:
Pan-Evropa (Richard Coudenhove-Kalergi), nakladatel : Institut pro středoevropskou politiku a kulturu (1993)
Doma je všude (Barbara Coudenhove-Kalergi) nakladatel: Vyšehrad (2019)
Historie Evropy (Black Jeremy) nakladatel Euromedia Group (2022)
Politická revue Střední Evropa (1990-1995)
Výstava: Richard Coudenhove-Kalergi a jeho vize evropského sjednocení (Zámek Poběžovice)
