Článek
Je to možná tím, že už pro nás koruna, dvoukoruna, někdy i pětikoruna - nemají žádnou hodnotu. Přesto jsem nikde ve starých zemích EU neviděl, že by pěticentovku eura (hodnota přibližně jedné koruny) někdo nechtěl v obchodech vrátit. V restauracích se nechává dýško kolem deseti procent, ale v obchodech dávat tringelt nikoho nenapadne. Proč je tomu u nás jinak?
S pětistovkou do krámu nelez!
V obchodech dáváme čím dál častěji spropitné, ale prodavačky a prodavači se nám mnohdy odvděčují tím, že nemají peníze nazpátek, jelikož prý platíme moc velkou bankovkou.
Kupuju tulipán pro kamarádku v květinářství na pražském hlaváku. Měl jsem bohužel jen pětistovku. Byl jsem dost nevrlou prodavačkou odmítnut, že po ránu nemají nazpátek. A to už jsem se submisivně omlouval dopředu. Uvědomil jsem si, že tak dělám vždy, když platím větším obnosem, protože prostě čas od času menší peníze v portmonce nemám.
Ale proč se vlastně omlouvám? Nevím - jak vám, ale stává se mi to dost často, že nemají větší ani menší drobné. A mnohdy se prodavačka tváří, že je to vaše chyba. Jako kdyby se svět vrátil o čtyřicet let nazpět, do „socíku“, kdy si prodavači vůbec nevážili zákazníků. Nakonec jsem šel rozměnit pětistovku k jízdenkám. Kyselá dáma u počítače. Zákaz rozměňovat. Abych měl drobáky na kytku, musel jsem si koupit nejlevnější jízdenku do Prahy Smíchova.
Nechápu, proč nemají v trezorech rezervu: prostě drobné, papírové i kovové - pro všecky případy. Vlastně se mi to nikdy nikde ve světě nestalo, že by neměli nazpátek. A u nás se vám to nikdy nestane „u Vietnamců“.
Klika jako klíč
Z Wilsoňáku jedu metrem - směr Háje. (A propos: pozitivní estetická česká věc: Nikde prý není metro čistší než v Praze. Já mám srovnání s Vídní, s Mnichovem, s Berlínem, s Paříží a s Moskvou. Bratr mi vyprávěl o neuvěřitelném nepořádku v podzemní dráze v Londýně a v New Yorku. Je to dáno u nás prý kratšími intervaly v úklidech. Ale hlavně - našinci se chovají v podzemí kultivovaněji než na zemském povrchu.)
Dojel jsem podzemkou na stanici Pražské povstání a šel na záchod. Role toaletního papíru je přišpendlená v plechu naproti milé „hajzbabičce“ u vchodu, nikoliv v kabinách. Dozvěděl jsem se od toaletářky, že jinak lidi kradou ve velkém; jemný papír si rvou do tašek. A předává mi kliku, jelikož lidé urvali všechny zámky. Kliku jako klíč. Taky rarita.
Klíč s hříbkem
Když už jsme u těch toalet. Čas od času musí ženy, hlavně ve venkovských hostincích, když chtějí na toaletu - na rozdíl od chlapů - pro klíče do výčepu. Dostanou ho většinou na řetězu s nějakým předmětem. Naposledy se to stalo dceři na Vysočině - s dřevěným hříbkem. Musela pak přes celou hospodu s imaginární houbou, aby každý věděl, že jde na wc (water closet - vodní skříň). Výčepní pravil, že kdyby dámské wc nebylo zamčené, chlapi by tam chodili „ženyneženy“ a močili by mimo closet. A navíc by do porcelánu zvraceli. Aspoň jednu místnost v podniku prý nechce mít „zasviněnou“…
Mravy v MHD
Z Pražského povstání jedu autobusem na Kavčí hory, kde jsem zaměstnaný v České televizi. Sedl jsem si, ale hned chci pustit starší paní, ale ta odmítla, že brzy vystupuje (vystoupila později, stejně jako já).
Poslední dobou se mi to stalo v MHD už několikrát. Asi před měsícem došlo také k trapasu, kdy jsem pouštěl sednout v elektrice dámu se sněhobílými vlasy. Dala si říct, ale byla v rozpacích. A pak se na její vrásčité tváři rozkutálely slzy a šeptá: „Je to poprvé, kdy mě někdo pouští…, že už asi nejsem nejmladší…“ Vzdychla: „Je to takový životní zlom, musím se z toho vzpamatovat…“ Chtěl jsem trapným humorem zachránit situaci a povídám: „Pardon. Já myslel, že jste těhotná…“ Celá tramvaj se rozesmála a styděl jsem se na svěřující se ženu podívat. Usmívala se ale. A slané kapky u toho polykala.
Už od mateřské školy nám vnucovali jako nejzákladnější mravní imperativ - pouštět starší sednout. Všiml jsem si ale „venku“, že se tento „bazální mrav“ neuplatňuje. Pro třesoucí se vetché stařenky a pro invalidy, jejichž místo je už obsazené - samozřejmě ano. Není to dáno zřejmě rozšířeným lhostejným sociálním darwinismem, ale asi přemýšlením o věčné otázce - kdy začíná to nemohoucí stáří…?
Slušnost jen pro našince?
Když už jsme u té veřejné dopravy - ještě douška z vlaku. Skoro každý den odjíždím po železnici domů z pražského nádraží Smíchov, směr Beroun. Máte asi taky pozitivní zkušenost s tím, že průvodčí každého pasažéra jednotlivě pozdraví a po předložení jízdenky nebo lítačky – mile poděkuje; má to v profesním kodexu. Všiml jsem si ale za poslední tři roky - v desítkách případů, že když je cestující hodně tmavé pleti nebo když průvodčí pozná, že je pasažérem Ukrajinec - člověk v modré uniformě drah mlčí a profesní zdvořilost uplatní až u dalšího cestujícího, ze stejného etnického kmene…
Mládí vpřed! Nejen v ČT…
Dorazil jsem na Kavky a v bufetu „Na zpravodajství“ pijeme kávu s kamarádkou z Holandska, které jsem kupoval tu kytku za rozměněnou pětistovku. Rozhlíží se dost nápadně kolem a pak se mne ptá, zda ty studentské exkurze neruší televizní redaktory v práci. Zprvu jsem nechápal. Jaké exkurze? Po chvilce mi secvaklo. „To jsou naše redaktorky a redaktoři…“- „Takhle mladí?“ nechápe kamarádka ze země tulipánů. A má pravdu: je to česká a slovenská rarita, a částečně i východoevropská. Ve starých částech EU nebo za velkou louží jsou novináři před kamerou v průměru tak o dvacet let starší.
Navlékací návleky
Ptal jsem se kamarádky, zda zaregistrovala ještě nějaké jiné české ulítlosti, prostě vzorce chování odlišné od Nizozemí. Zamyslela se a vzpomněla si, že v českých školách jsou často klecové šatny, zatímco holandské děti mají věšáky většinou ve třídě a nepřezouvají se. To souvisí trochu i s pantoflemi pro hosty v našich bytech; taky česká zvláštnost.
Na některých zámcích a hradech dodnes turisté vklouzávají i s botami do obrovských filcových bačkor, které kloužou po parketách nebo si navlékací na obuv igelitové návleky.
Na zámku Konopiště u Benešova, který Holanďanka navštívila, už bačkory i návleky zrušili, ale kamarádka ze země větrných mlýnů mě upozornila na jiné věci, které jsem si nikdy do hloubky neuvědomil - a to jsem o nejmladší šlechtické generaci bývalých majitelů tohoto zámku natočil reportáž - Vyhnání z Konopiště — Reportéři ČT — Česká televize).
Žofinka bez fotografie matky
Stali se sirotky - tři malé děti po zavraždění rodičů Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové v bosenském Sarajevu v červnu 1914, majitelů Konopiště. Na začátku První republiky vyhnal jejich děti československý stát z domova, z konopišťskeho zámku, který se znárodnil. Dvanáctiletá Žofinka, která hezky kreslila a malovala, musela nechat v dětském pokoji i paletu se štětci. Byla zestátněna v roce 1921.
Má kamarádka od Severního moře byla překvapená, že o bývalých majitelích zámku mluví průvodkyně s ideologickým nádechem despektu, jako o nějakých vyhynulých ještěrech z druhohor. Nemohla pochopit, že se dnes ukazují návštěvníkům zámku i vyloženě osobní věci lidí, jejichž potomci stále žijí - a mají k věcem přirozený rodinný lidský cit. Průvodkyně ukazuje dětský pokoj s hračkami. Fotografie tulících se dětí se zavražděnou matkou, Žofií Chotkovou; nezletilí sirotkové si je nesměli odnést ani na památku.
Z typického českého úhlu pohledu - nejen na Konopišti - není nic špatného na tom, že se při prohlídkách ukazují i osobní věci lidí, kterým byl zabavený veškerý majetek kvůli původu. V Holandsku je to jinak. V této konstituční monarchii nemají státní zámky, protože se nikdy neznárodňovalo.
Majitelé aristokratických sídel ve starých zemích EU umožňují zpravidla vstup jen do zahrad a někdy jsou pro veřejnost otevřené expozice, které se ale týkají většinou středověku. Nikoho by prý nikdy nenapadlo - ukazovat něco intimního z dvacátého století. A už vůbec ne koupelny, toaletní propriety, rodinné fotografie a dětské malůvky.
Kamarádka s tulipánem se mě ptala, zda český stát respektuje GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Když se nad tím do hloubky zamyslíte, je to opravdu zvláštní, když si deseti tisíce lidí zaplatí, aby se mohly dívat na osobní rodinné fotografie vašeho pradědečka nebo pratety, na jejich postele v ložnicích, do tajemství šuplíků v dětském pokoji.
Nechci slevu zadarmo…
Z televize mířím zaplavat si na jedno oblíbené koupaliště. Potkal jsem před vchodem známého, který se rozčiloval, že u bazénu musí platit parkovné…, že se vrátil z Rakouska a že tam je u placených sportovních zařízení vždy parkovné v ceně vstupenky. „A to samé v zimě u sjezdovek v Alpách,“ kleje známý. „V Krkonoších chtějí rány na každém parkovišti, nenažranci…“
Všiml jsem si, že zatímco já platím celodenní vstupné, za bazén 350 Kč - tak kámoš od vody zapípá zlevněným předplatným. (Má zkušenost z bavorského Mnichova je, že vstupné do podobných zařízení je v průměru o polovinu levnější než u nás. U rodinného vstupného stejně tak. U nás v tomto sportovním zařízení - typickém pro Prahu - dva dospělí plus dvě děti: osm stovek. To fakt je už pro chudší rodinu ranec…)
Vyzvídám - jaké má předplatné. „Já mám časovou seniorskou slevu,“ kření se známý, který chodí plavat skoro každý den. „Vždyť jsi tu v restauraci slavil v červnu padesátiny,“ divím se. Známý nevěří, že nevím, to co prý vědí - podle něj - všichni pravidelní návštěvnici plovárny; tedy aspoň ti u lavičky za skokanskou věží, s kterými probíráme ligový fotbal.
Zvýhodněná permanentka je klasicky od pětašedesáti – to vím. Ale dozvídám se - to, co nevím -, že chlapi „od skokánku“, kteří mají nad čtyřicet a pod pětašedesát - prostě chodí na seniorské zlevněné předplatné .
„To nechtějí vidět občanku?“ ptám se naivně. Odpověď: „Dáš bábě na pokladně tři stovky - a udělá z tebe důchodce… Nevěříš? Tak to zkus, nestyď se. Budu se jen koukat…“ Podlehnu pokušení po česku…?
