Článek
Je to možná tím, že pro nás koruna, dvoukoruna, někdy i pětikoruna - už nemají žádnou hodnotu. Přesto jsem nikde ve starých zemích EU neviděl, že by pěticentovku eura (hodnota přibližně jedné koruny) někdo nechtěl v obchodech vyplatit. V restauracích se nechává dýško kolem deseti procent, ale v obchodech dávat tringelt nikoho nenapadne. Proč je tomu u nás jinak?
S pětistovkou do krámu nelez!
V obchodech dáváme čím dál častěji spropitné, ale prodavačky a prodavači se nám mnohdy odvděčují tím, že nemají peníze nazpátek, jelikož platíme moc velkou bankovkou.
Kupuju tulipán pro kamarádku v květinářství na pražském hlaváku. Měl jsem bohužel jen pětistovku. Byl jsem dost nevrlou prodavačkou odmítnut, že po ránu nemají nazpátek. A to už jsem se submisivně omlouval dopředu. Uvědomil jsem si, že tak dělám vždy, když platím větším obnosem, protože prostě čas od času menší peníze v peněžence nemám.
Ale proč se vlastně omlouvám? Nevím - jak vám, ale stává se mi to dost často, že nemají větší ani menší drobné. A mnohdy se prodavačka tváří, že je to vaše chyba. Jako kdyby se svět vrátil o čtyřicet let nazpět, do „socíku“, kdy si prodavači vůbec nevážili zákazníků. Nakonec jsem šel rozměnit pětistovku k jízdenkám. Kyselá dáma u počítače. Zákaz rozměňovat. Abych měl drobáky na kytku, musel jsem si koupit nejlevnější lístek do Prahy Smíchova.
Nechápu, proč nemají v trezorech rezervu: prostě drobné, papírové i kovové - pro všecky případy. Vlastně se mi to nikdy nikde ve světě nestalo, že by neměli nazpátek. A u nás se vám to ale nikdy nestane „u Vietnamců“.
Klika jako klíč
Z Wilsoňáku jedu metrem - směr Háje. (A propos: pozitivní estetická česká věc: Nikde prý není metro čistší než v Praze. Já mám srovnání s Vídní, s Mnichovem, s Berlínem, s Paříží a s Moskvou. Bratr mi vyprávěl o neuvěřitelném bordelu v podzemní dráze v Londýně a v New Yorku. Je to dáno u nás prý kratšími intervaly v úklidech. Ale hlavně - našinci se chovají v podzemí kultivovaněji než na zemském povrchu.)
Dojel jsem podzemkou na stanici Pražské povstání a šel na záchod. Role toaletního papíru je přišpendlená naproti milé „hajzbabičce“ u vchodu, nikoliv v kabinách. Dozvěděl jsem se od toaletářky, že jinak lidi kradou a jemný papír si rvou do tašek. A předává mi kliku, jelikož lidé urvali všechny zámky. Kliku jako klíč. Taky rarita.
Klíč s hříbkem
Když jsme u těch toalet. Čas od času musí ženy, hlavně ve venkovských hostincích, když chtějí na toaletu - na rozdíl od chlapů - pro klíče do výčepu. Dostanou ho většinou na řetězu s nějakým předmětem. Naposledy se to stalo dceři na Vysočině - s dřevěným hříbkem. Musela pak přes celou hospodu s imaginární houbou, aby každý věděl, že jde na wc (water closet - vodní skříň). Výčepní pravil, že kdyby dámské wc nebylo zamčené, chlapi by tam chodili „ženyneženy“ a močili by mimo closet. A navíc by do něj zvraceli. Aspoň jednu místnost v podniku nechce mít „zasviněnou“…
Mravy v MHD
Z Pražského povstání jedu autobusem na Kavčí hory, kde jsem zaměstnaný v České televizi. Sedl jsem si, ale hned chci pustit starší paní, ale ta odmítla, že brzy vystupuje (vystoupila později, stejně jako já).
Poslední dobou se mi to stalo v MHD už několikrát. Asi před měsícem došlo také k trapasu, kdy jsem pouštěl sednou v elektrice dámu se sněhobílými vlasy. Dala si říct, ale byla v rozpacích. A pak se na její vrásčité tváři rozkutálely slzy a šeptá: „Je to poprvé, kdy mě někdo pouští…, že už asi nejsem nejmladší…“ Vzdychla: „Je to takový životní zlom, musím se z toho vzpamatovat…“ Chtěl jsem trapným humorem zachránit situaci a povídám: „Pardon. Já myslel, že jste těhotná…“ Celá tramvaj se rozesmála a stydím se na svěřující se dámu podívat. Usmívala se ale. A slané kapky u toho polykala.
Už od mateřské školy nám vnucovali jako nejzákladnější mravní imperativ - pouštět starší sednout. Všiml jsem si ale „venku“, že se tento „bazální mrav“ neuplatňuje. Pro třesoucí se vetché stařenky a pro invalidy, jejichž místo je už obsazené - samozřejmě ano. Není to dáno zřejmě rozšířeným lhostejným sociálním darwinismem, ale asi věčnou otázkou - kdy začíná nemohoucí stáří…?
Slušnost jen pro našince?
Když jsme u té veřejné dopravy - ještě douška z vlaku. Skoro každý den odjíždím po železnici domů z pražského nádraží Smíchov, směr Beroun. Máte asi taky pozitivní zkušenost s tím, že průvodčí každého pasažéra jednotlivě pozdraví a po předložení jízdenky nebo lítačky – mile poděkuje; mají to v profesním kodexu. Všiml jsem si za poslední tři roky - v desítkách případů, že když je cestující hodně tmavší pleti nebo když průvodčí pozná, že je pasažérem Ukrajinec - člověk v železničářské uniformě mlčí a profesní zdvořilost uplatní až na dalšího člověka, ze stejného etnického kmene…
Mládí vpřed! Nejen v ČT…
Dorazil jsem na Kavky a v bufetu „Na zpravodajství“ pijeme kávu s kamarádkou z Holandska, které jsem kupoval tu kytku za rozměněnou pětistovku. Rozhlíží se dost nápadně kolem a pak se mne ptá, zda ty studentské exkurze neruší redaktory v práci. Zprvu jsem nechápal. Jaké exkurze? Po chvilce mi secvaklo. „To jsou naše redaktorky a redaktoři…“- „Takhle mladí?“ nechápe kamarádka ze země tulipánů. A má pravdu: je to česká a slovenská rarita, a částečně i východoevropská. Ve starých částech EU nebo za velkou louží jsou lide před kamerou v průměru tak o dvacet let starší…
Navlékací návleky
Ptal jsem se, kamarádky, zda zaregistrovala ještě nějaké jiné české ulítlosti, prostě vzorce chování odlišné od Nizozemí. Zamyslela se a vzpomněla si, že v českých školách jsou často klecové šatny, zatímco holandské děti mají věšáky většinou ve třídě a nepřezouvají se. To souvisí trochu i s pantoflemi pro hosty v našich bytech; taky česká zvláštnost.
Na některých zámcích a hradech si dodnes turisté navlékají na boty navlékací návleky, které krásně kloužou po parketách.
Na zámku Konopiště u Benešova, který Holanďanka navštívila, už návleky zrušili, ale kamarádka ze země větrných mlýnů mě upozornila na jiné věci, které jsem si nikdy do hloubky neuvědomil - a to jsem i o nejmladší generaci bývalých majitelů tohoto zámku natočil reportáž - Vyhnání z Konopiště — Reportéři ČT — Česká televize).
Žofinka bez fotografie matky
Staly se siroty - tři malé děti po zavraždění rodičů Ferdinanda d´Este a Žofie Chtokové v bosenském Sarajevu v červnu 1914. Na začátku První republiky je vyhnal československý stát z domova, ze zámku, který se znárodnil. A děti si nemohly si vzít s sebou ani fotky mrtvých rodičů. Dvanáctiletá Žofinka, která hezky kreslila a malovala, si nemohla z dětského pokoje odnést ani paletu se štětci. Byla zestátněna v roce 1921.
Má kamarádka od Severního moře byla překvapená, že o bývalých majitelích zámku mluví průvodkyně s ideologickým nádechem, jako o nějakých vyhynulých ještěrech z druhohor… Nemohla pochopit, že se ukazují návštěvníkům zámku i vyloženě osobní věci lidí, jejichž potomci stále žijí - a mají k věcem přirozený rodinný cit. Průvodkyně ukazuje dětský pokoj s hračkami. Fotografie dětí se zavražděnou matkou, Žofií Chotkovou; děti si je nesměly odnést na památku.
Z typického českého úhlu pohledu - nejen na Konopišti - není nic špatného na tom, že se při prohlídkách ukazují i osobní věci lidí, kterým byl zabavený veškerý majetek. V Holandsku je to jinak. V této konstituční monarchii nemají státní zámky, protože se nikdy neznárodňovalo.
Majitelé aristokratických sídel ve starých zemích EU umožňují zpravidla vstup jen do zahrad a někdy jsou pro veřejnost otevřené expozice, které se ale týkají středověku. Nikoho by prý nikdy nenapadlo - ukazovat něco intimního z dvacátého století. A už vůbec ne koupelny, toaletní propriety, rodinné fotografie a malůvky.
Kamarádka s tulipánem se mě ptala, zda český stát respektuje GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Když se nad tím do hloubky zamyslíte, je to opravdu zvláštní, když si deseti tisíce lidí zaplatí, aby se mohly dívat na osobní rodinné fotografie vašeho pradědečka a pratety, na jejich postele v ložnicích, do tajemství šuplíků ve v dětském pokoji.
Nechci slevu zadarmo…
Z televize mířím zaplavat si na jedno známé koupaliště. Potkal jsem před vchodem známého, který se rozčiloval, že u bazénu musí platit parkovné…, že se vrátil z Rakouska a že tam je u placených sportovních zařízení parkovné v ceně vstupenky. „A to samé v zimě u sjezdovek v Alpách,“ kleje známý. „V Krkonoších chtějí rány na každém parkovišti, nenažranci…“
Všiml jsem si, že zatímco já platím celodenní vstupné, za bazén 350 Kč - tak kámoš od vody zapípá zlevněným předplatným. (Má zkušenost z bavorského Mnichova je, že vstupné do podobných zařízení je v průměru o polovinu levnější než u nás. U rodinného vstupného stejně tak. U nás v tomto sportovním zařízení - typickém pro Prahu - dva dospělí plus dvě děti: osm stovek. To fakt je už pro chudší rodinu rána ran…)
Vyzvídám - jaké má předplatné. „Já mám časovou seniorskou slevu,“ kření se známý, který chodí plavat skoro každý den. „Vždyť jsi tu v restauraci slavil v červnu padesátiny,“ divím se. Známý nevěří, že nevím, to co prý vědí - podle něj - všichni pravidelní návštěvnici plovárny; tedy aspoň ti u lavičky za skokanskou věží, s kterými probíráme ligový fotbal.
Zvýhodněné vstupné je klasicky od pětašedesáti – to vím. Ale dozvídám se - to, co nevím -, že chlapi „od skokánku“, kteří mají nad čtyřicet a pod pětašedesát- prostě chodí na seniorské zlevněné předplatné .
„To nechtějí vidět občanku?“ ptám se naivně. Odpověď: „Dáš bábě na pokladně tři stovky - a udělá z tebe důchodce… Nevěříš? Tak to zkus, nestyď se. Budu se jen koukat…“ Podlehnu pokušení po česku…?
