Článek
Na hokejovém Praganu fandila celá hala: „Češi…! Češi…!“ Nedávno na německých fotbalových stadionech v Lipsku a v Hamburku tisíce našinců kromě obligátních: kdo neskáče není Čech - opět: „Češi! Češi!“ Teď koukám levým okem na televizní olympijskou ženskou cyklistickou štafetu, kde taky někdo u mokré silnice fandí: „Češi!“
Zaregistroval jsem, že jiné národy při fandění používají - a všimněte si - že tomu tak je i teď na Olympijských hrách v Paříži - název svého státu: Německo! Francie! Maďarsko! Ale skoro nikdo z Čechů nezakřičí: „Česko!“ Prostě jen Češi… Je kuriozní, že maskulinum Češi se ozývá i teď na té ženské olympijské cyklistice, i když jedou pouze ženy. Byl jsem dokonce jednou svědkem, jak při zimním ženském mezinárodním biatlonu fandily vlastenecké divačky, tedy ženy: „Češi!“ I když na trati běžely pouze ženy… Proč nepovzbuzovaly Češky! Nebo Česko?
Proč Češi a ne Česko?
Nemyslím, že je to tím, že by naši občané neměli rádi své historické země: Čechy, Moravu a Slezsko; podle nejnověji doporučovaných pravidel - Česko. Anglicky Czechia (foneticky čekia). Ale právě při sportovním fandění se naprosto bez autocenzury - spontánně vylévá identitární emoce. A přes rty mnoha Čechům tohle Česko opravdu nejde. A mně taky ne. Proto radši křičíme jménem „etnické“ skupiny, jíž se cítíme být součástí: „Češi!“ A řvát na fotbalovém Euru 2024 při nahodilém gólu Lukáše Provoda v zápase s Portugalskem nelibozvučné dlouhé sousloví Česká republika! - to také nejde, i když v běžné řeči normálně dvouslovný název státu používáme.
Někdy i banány házeli…
Kdo z cizinců nezná odpor velké části našich obyvatel k výše uvedeným názvům státu Česko - a dozví se, že křičíme při fandění Češi může se domnívat, že jde o projevy etnocentrismu či dokonce xenofobie. Myslím si, že tomu tak ale není. „Češi!“ řvali našinci na fotbale i při mezinárodních utkáních, i když hrál ještě v ofenzivní obraně etnický Etiopan, český občan Theodor Gebre Selassie. Křičeli by Češi! - stejně kdyby se v našem týmu objevilo více fotbalistů tmavé pleti s českým občanstvím. Naši fanoušci v tomhle podle mě už předbíhají (aniž to třeba tuší) jiné skupiny obyvatel; sportovce původem odjinud vnímají neetnicky, ale občansky. Počátkem devadesátek na ligovém fotbale na „kopálisty“ tmavé pleti hučeli a někdy i banány házeli. Teprve při výjezdech etnických Čechů do vyspělejšího zahraničí na dovolené - zjistili, jak je ten svět pestrobarevný. Naši rowdies jsou nyní schopni nenávidět konkurenční klub, ale „své černochy“ přijali většinou za své; poznali, že důležitější než to, jak člověk vypadá, je - jak mu to kope…
Jak to má Slovensko a Polsko?
Pokusím se zamyslet nad tím, zda se někdy vůbec stane, že se při fandění, ale i v běžné mluvě - jednoslovný název Česko úplně ujme. Jak jste si určitě všichni všimli, fotbalisté i hokejisté již mají na dresech nově název Česko a u všech mezinárodních sportů se už jako název státu neuvádí Czech Republic, ale Czechia.
Naše sportovní svazy se totiž nedávno dohodly s Mezinárodní hokejovou federací, s UEFA a FIFA, i s Mezinárodním olympijským výborem. Nebylo zbytí, tyto organizace musely akceptovat rozhodnutí české vlády, parlamentu a prezidenta z roku 2016, že dvouslovný název státu Česká republika se bude používat pouze v oficiálních dokumentech státu. Jednoslovné Česko nebo Czechia ale všude jinde. Jednoslovný název státu se už používá ve všech dokumentech OSN, ale třeba i na celosvětové platformě Googlu.
Před osmi lety se naše státní a samosprávné orgány shodly, že přivyknutí k Česku bude běh na dlouhou trať - a nikdo nebude nikoho za „používání republiky“ v názvu státu popotahován. Ani kritizován. Česká republika přijala vlastně novou právní normu stejně jako Slovenská republika; podobně to má Polská republika. Všimněte si třeba, když pojedete ke svým severním sousedům, vítá vás za hranicí velká cedule Rzeczpospolita Polska (Polská republika) a východní sousedi mají ceduli Slovenská republika; na naší čáře zase vítá Česká republika. Čím se ale od Poláků a Slováků zásadně lišíme, je to, že tyto národy z devětadevadesáti procent všude jinde - oficiálně i v běžné řeči - používají jednoslovný název státu. A stejně tak fandí při sportu: nekřičí Slováci! nebo Poláci (jako my Češi!), ale jednoslovný název státu: Slovensko! Polsko! Bylo tomu tak odjakživa. Přestože třeba Slováci nikdy neměli do roku 1939 „svůj stát“ (s Československem se většinově nesžili). Slovensko jako pojem, jako region v rámci maďarských Horních Uher (Felvidék), už existovalo i pro české obrozence v devatenáctém století.
Po rozdělení federace proto přijali v roce 1993 Slováci svůj staronový jednoslovný název státu s nadšením. Na rozdíl od nás, což je celkem pochopitelné: Většina občanů Čech , Moravy i Slezska se v této době emočně cítilo být Čechy, ale zároveň i Čechoslováky. Postupně brali na milost dvouslovný název Česká republika (existoval už v rámci socialistické federace), ale nikoliv už uzákoněné druhé jméno státu Česko.
Bohemia, Moravia, Silesia
Od roku 1993 trvá tedy, jak jsem výše uvedl, jakési právní dvojvládí: možnost používat jak dvouslovný název, tak ten jednoslovný. Jak jsem napsal v úvodu, teď skoro všechny instituce preferují jednoslovný název státu Česko. Jak se na něj vůbec přišlo? Má vůbec tento jednoslovný zeměpisně-historický a politicko-správní pojem v dějinách střední Evropy aspoň nějakého předchůdce či napodobeninu?
Na začátku středověku se používal latinský pojem Ducatus Bohemiae (Knížectví české), které bylo od začátku druhého tisíciletí do roku 1806 součástí Svaté říše římské. Od poloviny středověku až do roku 1918 se pojem Bohemie (Čechy) používá jen pro území historických Čech, nikoliv pro Moravu (Moravia) a nebo pro Slezsko (Silesia).
Do roku 1848 se většina obyvatel Čech ještě jazykově radikálně nevymezovala. Všichni byli Rakušané a Böhmáci českého nebo německého jazyka; dvě třetiny českého.
Na Moravě až do konce 19. století převažovala zemská identita nad tou etnicko-jazykovou jako u etnických Čechů v Čechách (poměr dvou zemských řečí tak půl na půl). Ti hovořící česky se považovali většinově za Moravany českého jazyka. V rakouském Slezsku s hlavním městem Troppau (Opava) žilo do roku 1918 kolem dvaceti procent obyvatel mluvících česky, třicet procent polsky a nářečím „po našymu“. Většina (kolem padesáti procent) mluvila německy. Slezané to tehdy měli s jazykově-etnickou identitou podobně jako Moravané.
Od poloviny 19 století se už ale většina obyvatel Čech na území dnešní ČR vymezuje jako Češi, jako etničtí Češi (i když byli zpravidla dvojjazyční) a začínají si tak i říkat. Ale co nás zajímá především? Svou správní jednotku České království (Königreich Böhmen) nazývali zeměpisně Čechy. A s tímto názvem se identifikovali. Jsme Češi z Čech. Nikoliv z Česka. Pojem Česko se v devatenáctém století vůbec nepoužíval.
Po vzniku Československa v roce 1918 si skoro všichni jazykově-etničtí Češi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - začínají říkat Češi (tvoří kolem sedmačtyřiceti procent obyvatel nového státu). Ale čím dál více se začínají nově nazývat - Čechoslováci. Z Československa. To vytvořilo pro novodobé Čechy velmi silnou identitu. Na rozdíl od většiny Slováků a jiných národnostních skupin.
Čéeser do toho!
A jak se v té době fandilo? Co křičeli lidé na stadionech v mezinárodních utkáních v Praze a v Bratislavě? Československo? Nikoliv. To je moc dlouhé a málo úderné. Fandilo se: „ČSR do toho!“ (ČSR byla oficiální zkratka názvu státu Československo). Čéeser do toho! To nevadilo kupodivu ani slovenským separatistům.
Jak fandili nečeští a neslovenští obyvatelé státu, kteří měli v reprezentaci Československa také své sportovce, nevíme a ani o tom nejsou žádné záznamy. Co ale víme, že slovenští Maďaři a tzv. čeští Němci neuměli většinou čéeser ani vyslovit.
Pamětníci vzpomínají, že po německé okupaci při utkání Protektorát Čechy a Morava proti Jugoslávii (7:3) se v srpnu 1939 fandilo, možná vlastenecky provokativně, ale spíše ze zvyku čéeser. Nikomu z diváků se prý nic nestalo, nacistické represe se rozjížděly postupně. Od roku 1940, v době války, už „státní reprezentace“ s nikým nečutala. V době okupace pojem Česko taky nikdo - ani prognosticky - nepoužíval.
Čéeseser vyznívá vulgárně
Po nuceném poválečném vysídlení starousedlého německého obyvatelstva z Čech, Moravy a Slezska zesílilo - po hrůzách války pochopitelně - identitární etnické češství a fonetické fandění ČSR! (čéeser) pokračovalo. Bez ohledu na totalitní změnu režimu. Přestože v roce 1960 se přidalo Československu do názvu adjektivum Československá socialistická republika - a tedy S navíc, tedy ČSSR a ne ČSR; fandilo se dál čéeser do toho! Ani žádný neostalinista si na stadionech udavačsky nezapisoval, kdo křičí zkratku už neexistujícího „buržoazního“ státu (ČSR). To by musel postihovat celé řvoucí stadióny. A čistě prakticky: ČSSR, čéeseser vyhraje! - to by si milovníci sportu pěkně šlapali na jazyk. A navíc by to bylo vulgární a děti by z toho měly srandu.
Přestože se po revoluci náš demokratický stát v letech 1990-1992 jmenoval ČSFR (Česká a Slovenská Federativní republika) stále fandili Češi, Moravané, Slezané a Slováci čéeser…
Blbej, nevzdělanej Pražák
Prvním lednem 1993 tedy nastává pro občany nově vzniklé České republiky, nejenom při fandění, sémanticko-fonetický, emocionálně-identitární problém. Jak už jsem napsal v úvodu, Slováci problém nemají. K staronovému Slovensku se vrátili s nadšením. My jsme většinově jako občané nového státu po roce 1993 možnost používat pro svůj stát název novotvar Česko skoro nevyužívali (už tušíme proč…). Protentokrát vyhrála Česká republika. Pamatuji si, jak jsem jako autorský režisér natáčel na konci devadesátek pro producenta Fera Feniče dokumentární cyklus „Jak se žije…“ Původně se série měla jmenovat „Jak se žije v Česku“. Všichni jsme byli překvapeni prudkým nesouhlasem veřejnosti. Dokonce s osobními invektivami vůči šéfovi slovenského původu.
Tehdy jsem si uvědomil, jakou temnou emoci může vzbudit nechtěná necitlivost nebo nepřesnost v zacházení s těmito identitárními pojmy. Jako jsou názvy států, území nebo regionu, s nimiž je člověk srdcařsky velmi spjatý. Pamatuju si z přelomu tisíciletí, jak jsem jednou „standupoval“ s mikrofonem na náměstí v Bílovci v Moravskoslezském kraji, kde jsem do kamery říkal, že se nacházíme na severu Moravy… Museli jsme natáčení přerušit, protože se na mě vrhl chlapík v montérkách a dost nevybíravě mě slovně inzultoval; podstata sdělení: „Nejsme na Moravě, ale ve Slezsku, na jihu Slezska!“ Měl pravdu. Naprostou. Hned jsem se kál, že jsem blbej, nevzdělanej Pražák, ale moc mi to nepomohlo… Od té doby ale vím, kde leží historické Slezsko a taky přesně Morava.
Ve Slezsku nežijí komunisté?
Absurdní je, že třetí historickou zemi České republiky Slezsko ve svých oficiálních názvech vynechává KSČM (Komunistická strana Čech a Moravy), jako by v Opavě nebo v Třinci vůbec nežili komunisté; jde vlastně o evokaci Protektorátu Čecha Morava. Podobně nelogicky to má Svaz českých a moravských výrobních družstev a desítky jiných organizací v ČR.
Proč říkají Slováci Pražákům Švédi?
Ještě čas od času uletí nevzdělaní čechocentričtí Pražáci, kteří pojmem Čechy označují celou Českou republiku. Lze občas slyšet takové kuriozity, jako že se Brňák vrátil ze zahraničí do Čech, do jihomoravské metropole Brna. Dvě věci mi ale nikdo nikdy nevysvětlil. Za prvé: Jak to, že leží Moravská Třebová v Pardubickém kraji, když je na Moravě. Za druhé: Proč říkají Slováci Pražákům Švédi? Ptal jsem se desítek východních bratrů skrze všelijaké spektrum; nevěděli… netušili…
Naštěstí už se ztlumily vášně Moravanů a Slezanů proti znaku ČR (pouze hlavy lva), symbolu státu, na dresech hokejových reprezentantů. Na „Praganu“ se už k dvouocasému vrátily i slezská a moravská orlice. Teď jsem se zděsil, zda jsem se nedotkl moravské a slezské cti Ostravanů, když se MS v hokeji konalo i v metropoli Moravskoslezského kraje. Ale skupinu hráli naši ve „Stověžaté“. A finále taky. Tak snad to bude ok.
Krev neteče
Buďme rádi, že při těchto našich různých „identitárních minikulturních“ válkách už v srdci Evropy neteče krev. V minulém století přerůstaly často vášnivé diskuse kolem názvů, státních symbolů, kartografie a nuancí jazyka v ozbrojený konflikt.
Nechme ale teď tyto smutnosti stranou a posviťme si, odkud se ty záhadné pojmy Česko a Czechia vlastně vydolovaly?
Proč propadla Bohemie?
Vím od předního politika české vlády z časů novodobé federace, jak lingvisté, společenští vědci a právníci pracovali od poloviny roku 1992 - skoro v ilegalitě - na úkolu našich politiků pracujících s reálnou hypotézou rozpadu ČSFR. Dostali neobvyklou zakázku: vymyslet jednoslovný název státu, které po nás bude mezinárodní společenství chtít - když už projde ta delší verze Česká republika. Nebylo to jednoduché.
Líbila se latinská Bohemie. Ale ta je, jak už víme, od Karla IV označením pouze pro region Čechy. Tudíž Čechy nemohou být ekvivalentem ČR. A Slezanům a Moravanům by vadilo, že se vynechaly Silesia a Moravia. Ultrasměšným je, že se ještě někdy používaná guerillový název pro stát Czech. Czech je ale adjektivem (přídavným jménem) a nebo znamená pojem čeština. Takže na dresech a transparentech nápis Czech je úplná blbost. Jako by naši východní sousedé měli na tričkách slovo Slovak, tedy slovenština nebo slovenský…
Našli moji rádcové?
Hledali rádcové s lupami ve stozích starých pergamenů a v prachu tlustých knih ještě na podzim 1992. Až cosi našli. Nikoliv ve státních nebo v diplomatických dokumentech, ale v okrajové literatuře. Slůvko Česko, označující tak Čechy, Moravu a Slezsko, použil snad vůbec poprvé v roce 1704 z latinského překladu cestopisu vlastenec Antonín Frozín. A bylo hotovo. Máme Česko!
Jak se přišlo na Czechii?
Běžně se pojem Czechia používal v okrajových anglických textech v osmnáctém století jak pro region Čechy, tak někdy i pro území celé dnešní ČR; často s doplňující informací, že Češi jsou potomci maloasijského kmene Zechů. Historik a náš dnešní velvyslanec v Rakousku Jiří Šitler navíc objevil, že už v roce 1647 diplomat v exilu, stoupenec Fridricha Falckého v Nizozemí, Ludvík Camerarius, v úředních dokumentech používal pro tzv. historické země název Czechia. „Hurá“… Máme Czechii (čteme čekii)! Němci se snaží nově předpisově používat: Tschechien, Francouzi: Tchéquie, Španělé: Chequia.
Český vlastenec Babiš
Zajímavým paradoxem našich moderních dějin je sympatická obrana našeho státu etnickým Slovákem a českým vlastencem, bývalým premiérem Andrejem Babišem. Dal se slyšet, že název Czechia nikdy v životě nepoužije. Jen a pouze Českou republiku - Czech republic. Prohlásil to po své návštěvě USA před pěti lety.
V březnu 2019 se totiž dost nevybíravě pustil do redaktorů amerického deníku The Wall Street Journale, kteří nazvali Babiše premiérem Czechie… Seřval Američany, ať si Českou republiku nepletou s Čečenskem. Reportéři namítali, že Chechnya je autonomní část Ruské federace, zatímco Czechia je samostatný stát, člen EU a NATO. Nikdo si podle redaktorů se špetkou vzdělání neplete Czechii a Chechnyau. Novináři ukazovali Babišovi atlas a dokumenty OSN. Babiš se rozčiloval, že je Čech, ale že o „Czechia“ nikdy neslyšel. A chtěl hned zjistit, jaký idiot s tímto stupidním nápadem přišel? Tak mu redaktoři během chvilky zjistili, že jako ministr financí vlády Bohuslava Sobotky podepsal i on v roce 2016 právně závazný dokument o preferenci jednoslovného názvu státu, které hned převzaly orgány Organizace spojených národů.
Česká republika jako banánová republika?
Ještě k tomu dvouslovnému názvu našeho státu. Asi před deseti lety jsem se nad pivem od jednoho trochu arogantního Angličana dozvěděl, že Czech republic působí velmi zaostale, když člověk o dějinách střední Evropy skoro nic neví. Nechápal jsem. Argumentoval, ať vyjmenuju dvouslovné a víceslovné názvy států, co znám, a které se běžně používají. Vzpomněl jsem si tehdy U Pinkasů na Dominikánskou republiku a KLDR. On doplnil s použitím mobilu: „Konžská demokratická republika a Středoafrická republika…“ A nic víc. Prý jde o velmi zaostalé rozvojové země a to prý Česká republika úplně není. Tak proč v názvu státu stále používáme druhé slovo republika…?
Jeho názory mi přišly trochu rasistické. Ale měl pravdu v tom, že mezi mezinárodně uznanými státy OSN dvouslovných a víceslovných názvů je jen několik. A žádný z nich není mezi významnými vyspělými demokraciemi, i když většinou ústavně republikami jsou. Naprostou ironií je že v názvu věc veřejnou - latinsky res publica - mají i nikým neuznané separatistické loutkové státy Luhanská lidová republika a Doněcká lidová republika. Málokde na modré planetě probíhá živá demokratická republikánská diskuse - věc veřejná - tak jako v těchto republikách nerepublikách na východě Ukrajiny.
Jak jsem se stal dinosaurem
Přiznám se, že se mi taky název státu Česko moc nelíbí, ale přistihl jsem se, že už ho někdy bezděky používám. Co se týká pojmu Czechia, ten nepoužívám… A když jsem v sobotu 27.6. 20024 viděl při zahájení olympiády na vítací lodi název země Czechia, pěnila se mi v žilách identitární krev.
Když v následující den píšu tento text, ptá se mě patnáctiletý syn: „Kámo, co furt na tom kompu datluješ?“ „Neříkej mi kámo, ani vole jako minule,“ vynadal jsem mu. Ale vběhl mi drze do otázky. Ptám se ho: „Jak to vidíš s tím názvem Česko?“ Už slušně odpověděl, že pojem Česko v běžné řeči i ve škole používá už skoro stále. Czechia s Czech republic tak půl napůl.
Tak se ptám stejně i třináctileté dcery. Odpovídá, že už jenom Česko a Czechia. Ve škole se učili mnemotechnickou pomůcku: Čechy, Morava a Slezsko - to je naše Česko! „A ten jednoslovný název Czechia…?“ ptám se, když si vybalovala věci; právě se s ex vrátila ze Španělska. „Všude v Evropě používám Czechia jako všichni kámoši… Tati, seš fakt dinosaurus,“ rozjela se pubertálně, „A tvoje problémy bych fakt chtěla mít, jak to říká furt máma… Ptáš se jako ten Spejbl v tom předpotopním fraku, když ses mi pokoušel, jako čtyřleté, hrát to pimprlové divadlo…“
