Článek
Podívejme se na konkrétní hráče, kteří se otočili ke svým klubům zády a šli si za svým, i když měli platnou smlouvu. Prvním je Alexander Isak z Newcastle do Liverpoolu. Švédský útočník byl miláčkem fanoušků Newcastlu, ale to mu nebránilo v tom, aby se vyjádřil, že chce odejít na Anfield. Newcastle s ním chtěl prodloužit smlouvu, ale Isakův bojkot a odmítání hrát donutilo klub k rekordnímu přestupu za 130 milionů liber, tedy nejdražší v britské historii.
Yoane Wissa, hráč, který si vynutil přesun do Newcastlu. Brentford odmítal nabídky, ale Wissa šel na sociální sítě a obvinil klub, že mu neoprávněně brání v odchodu, přestože měli prý slíbit rozumnou částku. Přestup za 55 milionů liber byl dokončen těsně před uzávěrkou. To je čisté vydírání klubu veřejným tlakem.
Další Švéd, další drama. Viktor Gyökeres do Arsenalu. Ten obvinil Sporting z porušení „gentleman's agreement“ a šel do stávky. Odmítal trénovat, jen aby ho pustili. Arsenal za něj zaplatil 63 milionů eur plus bonusy, a on si v Londýně podepsal na pět let. Smlouvu měl přitom sotva rok starou. Kde je ta dobrovolnost podpisu?
Matheus Cunha do Manchesteru United. Brazilský útočník se rozhodl, že Old Trafford je jeho osud, i když United měli za sebou mizernou sezonu. Wolves ho nechtěli pustit, ale Cunha začal veřejně tlačit, prohlásil, že chce odejít, a naznačil možné stávky na tréninku. Nakonec přestup za 65 milionů liber proběhl. Další případ, kdy hráč ignoruje loajalitu a hází smlouvu do koše.
V minulosti to nebylo tak časté, ale velmi známý je přestup Dimitara Berbatova v roce 2008 do Manchesteru United. Berbatov chtěl United za každou cenu, odmítal plně trénovat a tlačil na Spurs, aby ho pustili. Tottenham z toho vyšel jako podvedený manžel a fanoušci hráče nenáviděli za zradu. Bylo to jedno z prvních velkých „vynucení“ moderní éry.
Je to v pořádku?
Podle mě je tohle všechno za hranou. Hráči podepisují smlouvy dobrovolně, s tučnými platy a sliby věrnosti. Kluby do nich investují miliony, fanoušci je zbožňují, a pak přijde bojkot, stávka nebo Instagramové prohlášení ve smyslu: nechci za vás hrát. To není jen o penězích, ale hlavně o respektu.
Když hráč podepíše smlouvu, je to závazek. Kluby jako Newcastle nebo Sporting plánují budoucnost kolem svých hvězd, fanoušci si kupují dresy s jejich jmény. Když pak hráč otočí a začne bojkotovat, je to jako plivnutí do tváře všem, kdo v něj věřili. Loajalita ve fotbale je podle některých to nejdůležitější, ale hráči ji ničí rychleji než kluby.
Veřejná prohlášení, odmítání tréninku nebo stávky jsou svým způsobem vydírání. Hráči využívají sociální sítě a svou popularitu, aby oslabili klub v jednáních. Klub nemůže hráče donutit odejít, ale hráč může klub donutit k prodeji tím, že zničí týmovou atmosféru. To není fér. Samozřejmě kluby také nejsou svaté. Drží hráče proti jejich vůli, třeba Rasmus Hojlund v United, který chtěl zůstat, ale skončil na lavičce a následně v Neapoli. Kluby také často slibují něco, co nesplní.
Na druhou stranu chápu i argumenty pro hráče. Fotbal je byznys, kariéra je krátká, a pokud klub slíbí, že někoho pustí za rozumnou částku, jako třeba u Wissy, měl by to dodržet. Jenže realita je jinde, tyhle bojkoty a dramata vedou k chaosu. Kluby se bojí investovat do talentů, fanoušci ztrácejí iluze, a fotbal se mění v tržiště, kde je loajalita jen prázdné slovo.
Tohle není v pořádku. Fotbal by měl být o vášni, ne o tom, kdo koho lépe vydírá. Řešení? Možná přísnější pravidla, třeba nějaký „lock-out“ po podpisu smlouvy, kdy hráč nemůže tlačit na přestup, nebo sankce za veřejné bojkoty. Bez toho se fotbal změní ve hru, kde smlouvy nic neznamenají a fanoušci jsou jen diváci dalšího přestupového seriálu.
Autor: Jan Vodák
