Článek
Pro začátek je třeba si uvědomit o jak astronomických částkách ve sportu se dnes bavíme. Nejde pouze o fotbal. Ale ve své podstatě o všech sportech. Žijeme v době, kdy více než kdy jindy platí římské : Chléb a hry. Lidé žijí v panelácích či domech s bazény. Nemají žádnou starost o hospodářství s polem či zvířaty. A tak hledají hry. Zábavu. A kromě cestování je to v dnešni době sledování televize. A sport je na vrcholu této pyramidy. A tak sporty přechází na placené kanály, kde jsou jiné finanční možnosti. Vidíme to na upadajicím vysílaní ČT sport.
A samozřejmě s tím ruku v ruce jdou zisky sportovnich asociací a následně rostou platy hráčů. Své v tom samozřejmě hrají novodobí majitelé klubů. Miliardáři, kteři se chtějí předvádět mezi sobě rovnými. A tak se hráči přepláceji. A sportovní kariéra je krátká. Tak se nedivte, že hráči někdy upřednostní finanční zabezpečení před kvalitou týmu či soutěže, kam přestupují.
Nikdy se mi nelíbilo, jak hráči po přestupu do nějakého týmu, skáčí radostí a prohlašují, jak jsou strašně rádi, že jdou právě do tohoto týmu. Vždyť je to blbost. Jen hra pro fanoušky. Takzvané emoce. Bla, bla, bla… .
Hráči dnes podepisují dlouhodobé smlouvy s vidinou velkých peněz. Je to k smíchu. Již při podpisu smlouvy uvažují o útěku, protože se stávají otroky majitelů. Vzpomenu např. brankáře Petra Koubu. Podepsal lukrativní smlouvu v La Coruni, jenže seděl na lavičce. A majitelé ho odmítali pustit jinam. A nejlepší léta proseděl. Vezměte si dnes např. Pastrňáka. Dlouhodobá smlouva, ale Boston je v průseru. Kdy ho tak asi pustí do jiného týmu s vidinou zisku na Stanley cup. Vezměte si Dominika Haška. Až na sklonku kariery přestoupil do Detroitu, aby získal prsten. A to si v Detroitu moc nezachytal.
Pro ty sportovce je to zaměstnání. Cožpak my, obyčejní lidé také ve svém zaměstnání skáčeme radostí, že jsme právě u této firmy? Blbost. Motivační dopisy ? Blbost. Po sportovcích se chce, přímo je jim to přikazováno, aby ukazovali emoce. Další blbost. Znovu se ptám: Také ve své práci skáčete radostí nad každým výrobkem? Určitě ne. A tak se jdete vyřádit na stadiony. A tady se stáváte ne diváky, ale účastníky divadla. Divadla, jehož jediným skutečným cílem jsou zisky majitelů.
Cožpak se vám dnešní fotbal líbí? Vždyť tam fotbalu moc nevidíte. Platí heslo: Míč může projít. Hráč ne. A tak místo pěkné hry vidíme souboj gladiátorů plný malých, ale zákeřných faulů. Proč? Peníze. Peníze. Peníze. Podívejte se na finance v LM. A hráči z toho samozřejmě chtějí také něco mít.
Takže zapomeňte na nějakou loajalitu. Dnes žádné potřesení rukou neznamená dodržení smlouvy. Vše je plně v rukou právníků. A ti také berou velké peníze. Je to klasický začarovaný kruh. A nikdo ho nepřeruší. Dokud všichni profitují.
Vždycky se mi líbil postoj fotbalisty Sparty Jiřího Němce. Vyhráli jsme. Hrál jsem dobře. Prohráli jsme. Hrál jsem špatně. Okolí ho bralo jako flegmatika. Ale který hráč dnes řekne po prohraném zápase: Hrál jsem špatně. Nikdo. Vždy se řekne: Hráli jsme špatně. Jedinec se schová za kolektiv. Ale když se vyhraje, už se říká: Dnes jsem hrál fantasticky. Totální alibismus.
A co na závěr? Opakuji : I sport je dnes byznys. Tvrdý byznys. Takže zapomeňte na úsměvy před kamerami. Je to jen póza. Uvnitř je schovaný ďábel.
