Trocha historie nejen pro fotbalové fanoušky: O co jde mezi Srbskem, Kosovem a Albánií?

Ačkoliv byly tyto zvěsti zejména na sociálních sítích a v médiích nafouknuty do obřích rozměrů, nakonec se ukázalo, že pokud vůbec nějaký spor proběhl, tak už je dávno urovnán, takže to v konečném důsledku nebylo až tak horké, jak bylo prezentováno.

Olej do ohně přilévali především fanoušci a zejména debaty na sociálních sítích potvrdily, že znalost na téma konfliktu mezi Srbskem a Albánci není mezi fotbalovými příznivci bůhvíjak hluboká, proto lze celou situaci využít k edukaci a popsat, proč by spory mezi hráči z těchto zemí potencionálně vzniknout mohly a proč by tyto aspekty obecně měla brát v potaz i skautingová oddělení klubů.

Začněme s Albánií. Dlouho se nacházela pod nadvládou Osmanské říše, ale v roce 1912 získala nezávislost. Albánie tedy nikdy součástí Jugoslávie nebyla. Jugoslávie vznikla stejně jako mnoho dalších států v té době.

Na mapě Evropy tedy v roce 1918 vznikla nová a rozlehlá země, která však byla navzdory zdůrazňované jednotě Jihoslovanů hluboce rozpolcená. Spojila se v ní území dříve ovládaná Habsburky, Německem, Itálií, Osmanskou říší a dalšími, s odlišnou kulturou, historií, náboženstvím a ekonomickou úrovní.

Tvořilo ji několik menších států, konkrétně Srbsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina a Černá Hora, jež dříve spadaly do Osmanské říše, a pak také Slovinsko a Chorvatsko, které předtím tvořily součást právě Habsburské monarchie. Rozdíly mezi bývalými státy monarchie a Osmanské říše jsou patrné dodnes, zejména v ekonomické rovině, v níž se Chorvatsku a Slovinsku daří výrazně lépe.

Srbsko si nezávislost vydobylo už v průběhu devatenáctého století, tedy dříve než výše zmíněné země, a i díky tomu mělo uvnitř Jugoslávie větší míru moci než ostatní členské státy. Dalo by se tedy říct, že to byli povětšinou právě Srbové, kteří stáli v čele celé země. Jednotlivé členské země bylo možné dále dělit na menší regiony a jedním z regionů v rámci Srbska bylo Kosovo, které Srbové získali na úkor Osmanské říše během první balkánské války v letech 1912 a 1913. Srbsko si Kosovo dokázalo vynutit v mírové dohodě, a to mimo jiné díky tomu, že Srbové považují toto území za kolébku srbství, neboť se na něm ve čtrnáctém století odehrála památná bitva na Kosově poli, která skončila prohrou Srbska a jeho připojením k Osmanské říši. Navíc se zde nachází i mnoho památek spojených se Srbskou pravoslavnou církví. Lingvistické výzkumy však naznačují, že území obývali dříve Albánci a Srbové tam přibyli až v období migrace slovanských národů. Ať už je to pravda, či ne, faktem je, že po vzniku Jugoslávie na kosovském území žili z drtivé většiny Albánci (stejně jako i dnes), kteří připojení k Srbsku odmítali. Kosovští Albánci tak zorganizovali celonárodní povstání, jež bylo Srbskem násilně potlačeno. Došlo ke vraždění Albánců a konfiskování jejich půdy a majetku, jenž pak připadl Srbům, kteří se do oblasti nově stěhovali. Srbsko si kladlo za cíl přetvořit Kosovo na většinově slovanský region. Srbští přistěhovalci také čerpali daňové úlevy, aby jich do Kosova přišlo co nejvíce. I v pozdějších letech byli kosovští Albánci ve velkém perzekvováni, nadále jim byla nezákonně odebírána půda a potýkali se také s šikanou ze strany srbských (jugoslávských) úřadů. Když se ale řekne A, je třeba říci i B. Během druhé světové války se na nějakou dobu větší část Kosova ocitla pod nadvládou Itálie, která otevřela cestu k moci albánským nacionalistům. Část Albánců se tak Srbům beztrestně mstila, docházelo ke vraždění a vyhánění. Vyhnáni byli ti Srbové, kteří Albáncům před lety nelegálně obsadili jejich půdu, ale také ti, kteří na území žili dávno předtím a neměli se zločiny proti Albáncům nic společného.

Po druhé světové válce přišel k moci bývalý prominentní partyzán Josip Broz Tito a v zemi nastala komunistická diktatura. Proti svým oponentům postupoval tvrdě, mnozí byli zabiti nebo uvězněni, avšak národnostní spory dokázal více či méně držet na uzdě. Po Titově smrti na pomyslný jugoslávský trůn usedl Slobodan Miloševič, který se netajil tím, že vidí Srby jako nadřazené nad ostatní národy Jugoslávie. Jednotlivé státy brzy začaly volat po nezávislosti, což vedlo ke známé válce v Jugoslávii.

Válka v Jugoslávii však není pojmenováním pro jednu ucelenou válku, ale pro celou sérii mezi sebou navzájem provázaných konfliktů. Obecně se ale dá říct, že ve všech konfliktech, které do této války spadají, stálo na jedné straně Srbsko představující Jugoslávii a na straně druhé jednotlivé národy, které si chtěli vybojovat nezávislost a založit vlastní demokratický stát. Ne vždy to bylo tak jednoduché, objevily se i případy, kdy mezi sebou bojovaly jiné entity než Srbsko, avšak kvůli komplexnosti konfliktu je třeba přiměřeně zjednodušovat. Nejrozsáhlejší války vedlo Srbsko se Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou a nakonec Kosovem. První tři jmenované státy získaly po válce nezávislost, na konflikt v Kosovu se zaměříme podrobněji v následujícím odstavci. Předtím je ale třeba zmínit, že se mnohé strany dopouštěly nechutných válečných zločinů, ale je fér říct, že nejvíce válečných zločinů měli na svědomí Srbové. Mezi největší hrůzy patří masakr ve městě Srebrenica, kde Srbové vyvraždili na osm tisíc Bosňanů.

Během vlády Tita nabylo Kosovo velkou míru autonomie, kterou chtěl však Miloševič razantně omezit. Svojí rétorikou navíc podněcoval nenávist ke kosovským Albáncům. Zrušení autonomie vedlo k tomu, že Srbové měli prostor zbavovat Albánce vysokých úředních či akademických funkcí, dále došlo také k zákazu televizního i rozhlasového vysílání v albánštině. Ti, kteří proti srbským postupům veřejně protestovali, byli zatýkáni a mučeni. Odpor kosovských Albánců však sílil a vedl ke vzniku Kosovské osvobozenecké armády, jež začala podnikat útoky na srbské policejní stanice. Na území tak byla vyslána srbská armáda s cílem dostat situaci pod kontrolu, čímž fakticky začala válka. Během ní páchaly válečné zločiny obě strany konfliktu, Srbové však ve větší míře. Albánská armáda je například vinná popravováním civilistů a únosům, ta srbská prováděla například masakry civilistů, vyhánění mnoha kosovských Albánců z domovů, ničení vesnic a znásilňování. Pokus o příměří selhal. Kosovští Albánci požadovali nezávislost, Srbsko nabízelo jen částečnou autonomii. Srby nakonec vyhnaly z Kosova až letecké údery NATO, ani poté se však situace příliš nevyjasnila. Oficiálně zůstalo Kosovo součástí Srbska s vysokou mírou autonomie a zároveň se nacházelo pod mezinárodní správou. V roce 2008 vyhlásilo Kosovo jednostranně nezávislost, kterou ale Srbsko na rozdíl od Česka a většiny státu Evropské unie neuznalo. Většina Albánců z Albánie i Kosova si navíc přeje sjednocení obou států. Svár tak trvá dodnes.

Autor: Daniel Mohr

Použitá literatura:

A history of Yugoslavia, autor Marie-Janine Calic

Dismemberment of Yugoslavia: Lessons for the Ethnic Conflict Literature, autor Kürşat Çına

The mass crimes in the former Yugoslavia: participation, punishment and prevention, autor Samuel Tanner

Victims and victors: reflections on the Kosovo War, autor Lawrence Freedman

Kosovo: Historical Background to the Current Conflict, autor Steven Woehrel

Death of Yugoslavia (dokumentární seriál BBC)