Článek
Ovšem, to neplatí pro soudce. Jejich platy rostou jako kouzlem. A čím více soudí, tím lépe jsou placeni – i když občas máme pocit, že soudí především zdravý rozum a realitu samotnou.
Soudci mají jednu výjimečnou výhodu, která z nich činí prakticky jedinou profesi, kde zodpovědnost za rozhodnutí není standardem. Když například lékař udělá chybu, může to mít tragické následky. Pokud elektrikář špatně zapojí dráty, vyhoří vám dům. Ale pokud soudce vyřkne nesmyslný rozsudek, co se stane? Maximálně ho přehodí vyšší soud, a když už to dojde dál, v krajním případě platí škody stát, nikoli soudce osobně.
Soudcovská imunita je tedy výsadou, kterou jim ostatní profese mohou jen závidět. A to se nebavíme o platech! Tyto „děti spravedlnosti“ mají platy zajištěné zákonem, a pokud to nestačí, jejich platy se pravidelně zvyšují. No, uznejte sami, kdo by to nechtěl? Když vám zaměstnavatel řekne, že vám bude přidávat každý rok, aniž byste se museli snažit nebo se obávat výpovědi, to by byl sen! Tedy, pokud byste byli soudcem.
Soudcovský plat: Když růst nezná hranice
Je ironií, že soudci – povolaní k tomu, aby spravedlnost byla slepá – jsou ve skutečnosti velmi zruční, pokud jde o „neviditelný“ růst jejich platů. Přiznejme si, že stát, který neustále mluví o úsporách, má jednu skupinu, pro kterou zákony platí jinak: soudce. To nejsou platy, to je pohádka. A zatímco ostatní musí pro každé zvýšení platu bojovat s odbory, vyjednávat a čelit šéfům, soudci mají zaručeno, že jim stát rok co rok nadělí něco navíc, a to pěkně zákonem.
Samozřejmě, soudci to mají „těžké“. Čeká je spousta práce, třeba rozhodnout, kdo dostane, jakou pokutu za špatné parkování. Ale tohle všechno za nás běžné smrtelníky soudci řeší s noblesou a klidem. A když jim náhodou někdo naznačí, že jejich platy jsou možná trochu vysoké, mají okamžitě po ruce odpověď: „Nezapomeňte, že my zajišťujeme spravedlnost.“ No jo, spravedlnost možná, ale co spravedlivé platy?
Soudce vs. zbytek světa
Jedním z nejzajímavějších faktů je, že zatímco jiné veřejné profese (učitelé, zdravotníci, policisté) čelí tlakům, aby pracovali více za méně peněz, soudci naopak stále trvají na svém. Jejich platový nárůst je téměř posvátný. Zákonem stanovené zvýšení mezd soudců působí jako jistý druh privilegia, které jen tak někdo nemá.
Uvažme tuto situaci: Zkuste jít za svým šéfem a říct mu, že podle „zákona“ máte mít vyšší plat. Šéf by vám pravděpodobně odpověděl: „To bych taky rád, ale zákon je na vaší straně, jen když jste soudce.“ Zbytek populace, ti „obyčejní“ pracující, musí o své platy bojovat a dokazovat, že si zaslouží přidáno. Ale u soudců to funguje opačně. Oni si nemusí nic dokazovat, mají to pojištěné přímo v zákonech.
Soudci si navíc mohou odpočinout při vědomí, že se jich ekonomické turbulence netýkají. Když přijde krize, propady v rozpočtech nebo problémy s inflací, ostatní musí utahovat opasky, ale soudci? Jejich opasky jsou natahovací! Vždyť přece kdo by chtěl, aby spravedlnost měla hluboko do kapsy?
Výroky bez následků
Soudci mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Pokud udělají chybu, nenesou za to osobní odpovědnost. Rozsudky mohou být přehodnoceny, ale soudce za své špatné rozhodnutí nenese následky. Problém to samozřejmě být může, když se člověk rozhoduje o osudech druhých. Představte si, že by to takto fungovalo všude: třeba pilot letadla by mohl přistát na stromě a jediný důsledek by byl, že letadlo pošlou na opravu. Nebo kuchař, který by místo bifteku přinesl k zákazníkovi syrové kuře, by se jen pousmál a řekl: „Klid, příště to bude lepší.“
U soudců je to ale realita. Jakýkoli špatný rozsudek či rozhodnutí jsou ve finále jen „omylem“. Je to chyba, která se stane, protože soudce je přeci také jen člověk. A kdyby to snad někomu vadilo? Vždycky se to dá nějak uhladit. Přece nemůžeme čekat, že spravedlnost bude dokonalá.
Stále více a více
Na závěr si ještě řekněme, proč soudci stále chtějí víc. Zdá se, že jejich logika je jednoduchá: „Když my rozhodujeme o spravedlnosti, musí být spravedlivé i naše odměny.“ Jenže v očích veřejnosti to často vypadá spíš tak, že jsou soudci jediní, kdo si své platy mohou diktovat bez toho, aby to bylo ve spojení s jejich skutečným výkonem nebo odpovědností.
Samozřejmě, nikdo nechce, aby soudci dělali svou práci zadarmo – na to je spravedlnost příliš důležitá. Ale otázka zní, proč právě oni mají v této zemi výsady, o kterých si běžní pracující mohou nechat jen zdát?
A tak nám zůstává pouze smát se té absurditě, že jednou za rok si soudci s klidem sednou a sledují, jak jim platy samy rostou. Bez vyjednávání, bez stresu, prostě jen tak, jak to zákon káže. Byť to pro ně možná vypadá normálně, pro zbytek nás, co nežijeme v kouzelném světě „automatických platových růstů“, to zkrátka normální není. A asi nikdy nebude.
Ať žije spravedlnost… a soudcovská peněženka!