Proč už nemáme žádnou pravicovou stranu

Ti, kdo by dříve hlasitě mluvili o trhu bez regulací, privatizaci všeho od poštovních známek až po školky, se teď tváří spíš jako rozpačití strýcové na rodinné oslavě, kteří nevědí, jestli mají zatleskat, nebo utéct na cigáro. Ale proč tomu tak je? Kam zmizely pravicové strany? A především – proč už žádnou takovou nemáme?

Jedním z důvodů, proč se pravicové strany ztratily z očí, je možná to, že se vlastně ztratily samy v sobě. Kdysi to bylo jednoduché – pravice znamenala nízké daně, méně regulací a více odpovědnosti pro jednotlivce. Ale v dnešní době, kdy se svět mění tak rychle, že ani algoritmy na Facebooku nestačí počítat naše zájmy, se některé tradiční pravicové hodnoty jeví jako poněkud zastaralé. Třeba heslo „čím méně státu, tím lépe“ už dnes zní spíš jako starý vinyl, který máte doma na poličce, ale na gramofon už si ho nepustíte. A proč? Protože stát v době pandemie, klimatických změn a mezinárodních krizí není jen překážkou, ale něčím, co lidé začínají považovat za potřebné.

Další otázkou je, co vlastně znamená být pravicový v dnešní době. Když se podíváme na poslední roky, zdá se, že se pravice stala synonymem pro podnikatele, kteří se rozhodli „to vzít do svých rukou“. Vzpomeňme si na některé naše populární politiky, kteří přišli z byznysu s heslem, že stát povede jako firmu. To zní sice pěkně, ale když si představíte stát jako podnik, začnete se ptát: kdo jsou v tom podniku zákazníci a kdo zaměstnanci? Co se stane, když firma zkrachuje? A jaký je roční obrat? Navíc, v politice na rozdíl od byznysu není tak snadné poslat naštvané voliče do call centra nebo je nechat čekat v pořadníku. Většina politiků, kteří slibovali, že zlepší fungování státu díky svým podnikatelským zkušenostem, nakonec zjistila, že ve státě jsou problémy trochu jiné než ve firmě – například to, že zaměstnanci neodcházejí tak snadno, když jsou nespokojení, ale naopak si mohou zvolit nové šéfy.

Možná ten největší problém pro pravici je, že v dnešní době většina lidí od státu očekává mnohem více, než kdy dřív. Nejde jen o klasické věci jako silnice nebo zdravotní péče, ale také o ochranu před všudypřítomnými krizemi. Pandemie ukázala, že stát má svoji roli – a ne malou. Najednou se ukázalo, že regulace, které pravice tolik kritizovala, mohou zachraňovat životy, a že to „přílišné zasahování do ekonomiky“ vlastně pomohlo udržet firmy nad vodou. A to už se těžko prodává jako něco, co by měl stát přestat dělat. Není divu, že pravicová rétorika působí v tomto kontextu trochu neaktuálně – jakmile si jednou zvyknete na pravidelné covidové příspěvky, těžko se vracíte k heslu „každý ať se stará sám o sebe“.

Dalším problémem je, že už není úplně jasné, co to znamená být pravicový. Dříve jste mohli najít rozdíly mezi pravicí a levicí snadno – levicové strany se soustředily na zvyšování daní, sociální programy a pomoc chudým, zatímco pravicové strany naopak chtěly menší stát, nižší daně a podporu podnikatelů. Ale dnes se obě strany v mnoha ohledech sbližují. Například strany, které se považují za pravicové, často přebírají levicové nápady v oblasti sociálních programů. Naopak některé levicové strany začaly přejímat pravicovou rétoriku o nutnosti podpory podnikání. Výsledkem je, že lidé už neví, kdo je kdo, a strany samy se často topí ve vlastních pokusech o modernizaci své politiky.

Vtipným (a zároveň trochu tragickým) faktem je, že pravice jako politický směr začíná ztrácet své kouzlo ve chvíli, kdy se jí nejvíce daří. Zní to paradoxně, ale jakmile pravicové strany dosáhnou toho, co chtějí – tedy snížení daní, deregulace, privatizace –, začnou lidé přemýšlet o tom, co jim chybí. Najednou si uvědomí, že silnice jsou rozbité, nemocnice přetížené, školství podfinancované – a tak se začnou ptát, kde jsou peníze na opravu všech těchto věcí. A ejhle, najednou se ukáže, že stát potřebuje peníze, a že ty peníze přicházejí z daní. Pravice tedy často bojuje s vlastním úspěchem – když prosadí své ideje, lidé začnou toužit po větším státu, protože zjišťují, že malý stát neznamená jen menší daně, ale také menší podporu pro veřejné služby.

V neposlední řadě se pravicovým stranám v současné době těžko konkuruje s novými fenomény, jako jsou populisté, kteří skvěle ovládají sociální sítě a vytvářejí memy s jednoduchými, často vtipnými, ale povrchními sděleními. Tradiční pravice sází na ekonomické teorie a argumenty o svobodě jednotlivce – a přiznejme si, kolik lajků asi získáte s hlubokým rozborem fiskální politiky? Ve srovnání s jednoduchými hesly a obrázky koťátek je to jako snažit se prodávat encyklopedii vedle výprodeje slavných vtipů.

Pravicové strany v České republice, stejně jako v mnoha jiných zemích, zažívají krizi identity. Svět se změnil a spolu s ním i očekávání voličů. Pravice, jak jsme ji znali dříve, už neoslovuje tolik lidí, protože jejich priority se změnily. Dříve by lidé přísahali na hesla jako „stát je špatný hospodář“, ale dnes se spíše ptají: „A kdo nám opraví ty rozbité silnice?“ Pravici tak čeká nelehký úkol najít si novou cestu – a především nové voliče, kteří už nejsou ti samí, co před dvaceti lety. Vždyť kdo by dnes věřil tomu, že menší stát je zárukou lepšího života, když to nejlepší, co dnes můžete mít, je spolehlivé připojení na internet a dobře fungující nemocnice?