Článek
Šampaňské stihlo vychladnout, v Londýně se chystaly ohňostroje a v Praze se ozývala střelba, která měla k oslavám ještě zatraceně daleko. Jenže na druhém konci Evropy seděl Josif Vissarionovič Stalin, nasupený jako kocour, kterému někdo sebral smetanu. Jak to, že sovětští generálové nefigurovali na fotkách z podpisu Kapitulace s velkým K? Rusové, pardon – Sověti – přece táhli Wehrmacht od Stalingradu až do Berlína! A tak Stalin zvedl aparát, krátce zafrkal do sluchátka a všichni rychle pochopili, že tenhle papír se bude muset přepsat.
Na 9. května proto v berlínském předměstí Karlshorst svolali repete. Šampaňské nahradil sovětský šampus z Gruzie (kyselý jako Stalinův úsměv) a Jodlův podpis obstaral jeho kolega Wilhelm Keitel. Tentokrát nezůstalo u jednoho stylusu: u stolu seděl maršál Georgij Žukov i britský letec Arthur Tedder, aby to vypadalo mezinárodně. Američané naoko mávli rukou – dobrá, pánové, když chcete razítko s rudou hvězdou, tady ho máte. Francouzský generál de Lattre dělil pohledy mezi zasažené lustrem a mapu Evropy, ale připsal svůj John Hancock také. Papír byl podepsán dvakrát, jen aby měl Stalin jistotu, že i historie bude mít ruský přízvuk.
Celá ta mikrokomedie s druhou kapitulací je vlastně kouzelný mikrokosmos ruského geopolitického apetitu. Kdykoli se otevírá škatule se světovým pořádkem, zjevuje se někde v rohu ruský medvěd a chrochtá: „Já taky!“ V roce 1815 v Paříži seděli ruští kozáci v kavárnách a učili Francouze míchat vodku, v roce 1945 si Rusové vynutili vlastní slavnostní variantu porážky Říše a dnes – inu, dnes Rusko vysvětluje, že bez jeho souhlasu se nesmí posouvat ani myš na mapě.
Argument „my jsme přece porazili Hitlera“ se stal univerzálním klíčem, který otvírá ruské dveře do debat, kde už dávno nikdo netuší, o čem byla Jalta. Kapitulace v Karlshorstu je zářivý příklad: kdyby se Stalinovi nelíbilo třeba písmo Times New Roman, nechal by to přepsat potřetí. A čtvrté vydání by ještě opatřil dodatkem o nepřekročitelných ruských bezpečnostních zónách sahajících k Lamanšskému průlivu.
Někdy se říká, že čím větší území, tím delší stín. Rusko má území jako půlka Měsíce a stín natažený přes polovinu 20. století do 21. Ruský diktát světovému mikrofonu je starý fenomén: car Petr Veliký chtěl „okno do Evropy“; Stalin chtěl rovnou balkon s výhledem na Porýní; a současníkům nestačí okna ani balkony a nejradši by přebarvili půdorys celé budovy. Kapitulace z roku 1945 se tak stala rodinným stříbrem – ruský příběh o vítězství nad nacismem supluje vše od zahraniční politiky po domácí reklamní spoty.
Je to bizarní kouzlo symbolů: dokument z Karlshorstu je jen několik listů papíru, ale v Kremlu visí v myšlenkovém trezoru vedle raketového kufříku. Kdykoli někdo zpochybní ruské „právo“ spolurozhodovat, vytáhne se legendární druhé pero a pod ním nápis „Žukov“. Pak zazní obligátní věta: „Bez nás byste nacisty neporazili.“ Jistě, západní mainstreame, děkujeme a příště nezapomeň poslat pozvánku, ať nemusíme tisknout nový formulář.
Když se tedy dnes někde na mezinárodním fóru rozezní spor o to, kdo bude sedět u kulatého stolu blíž k mikrofonu, je dobré vzpomenout na sudé číslo kapitulací. Ruská touha po „hlavním slovu“ není kapricem posledních let; je to zvyk zakořeněný stejně hluboko jako březové háje v tajze. Dokud bude kolem rotovat pověst „osvoboditelů Evropy“, budou v Moskvě brát samozřejmě, že slovní hradbu určuje Velký rusky psaný cedník dějin.
A zatímco v západoevropských učebnicích stačí jedna kapitola o konci války, ruští žáci si mohou dějepis rozdělit na dvě rovnocenné poloviny: před podpisem číslo I a po podpisu číslo II. Někdy mám pocit, že kdyby došlo na třetí světovou, někdo v Moskvě rovnou připraví čtvrtý formulář – pro jistotu, aby až se budou otvírat lahve, nechyběl sovětsko‑ruský selfie moment.
Tak si při každém zasedání OSN představme, jak Keitel nervózně žmoulal čepici a Žukov se tvářil, že bez něj by si Jodl neuměl ani zavázat kanady. A připomeňme si, že právě tahle epizoda – dvakrát podepsat totéž, jen aby ruská strana měla razítko – vysvětluje, proč se i dnes mnozí politici raději předem ptají: „Nebudeme to náhodou přepisovat?“ Přepisovat možná nebudou, ale ruská tužka vždycky po stole posune papíry tak, aby z fotky vyšla co nejširší tvář vítěze. Pokud někdo pochybuje, ať se podívá na datované kopie kapitulace: jedno vítězství, dvě verze, tisíc interpretací – a ruské hlavní slovo zůstává, jako by bylo rovnou vyryto do mramoru dějin plukovníkem v ušance.
zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/kapitulace-nemecka-byla-podepsana-hned-dvakrat-152563
https://cs.wikipedia.org/wiki/Akt_bezpodm%C3%ADne%C4%8Dn%C3%A9_kapitulace_nacistick%C3%A9ho_N%C4%9Bmecka
https://www.stoplusjednicka.cz/podpis-kapitulace-nejstastnejsi-den-pro-evropu-2
