Článek
Tím učitelem se stal sousedův papoušek. Zdánlivě nevinná barevná kulička peří, která sedí v kleci na balkoně, se ukázala být sofistikovanější než leckterá jazyková škola. A hlavně: učí mě slova, která bych raději nikdy nevyslovil… alespoň nahlas.
Poprvé jsem si toho všiml, když jsem šel kolem jeho bytu s taškou plnou nákupů. Papoušek, který se jmenoval Kokos (a já dnes vím, že jméno mu zvolili ironicky), si mě prohlédl, zasedl na bidýlko a spustil. „Kde sakra je ten chleba?“ zaskočilo mě. Okamžitě jsem si myslel, že to byla náhoda. Ale nebyla. Každý den, kdy jsem procházel kolem, Kokos zdokonaloval svou slovní zásobu a já poslouchal jako student v hodině literatury.
Nejdřív to byla jen mírná sprostá slova, taková ta běžná, která používají dospělí, když jim spadne kafe na novou košili. Ale brzy se ukázalo, že papoušek má smysl pro dramatickou gradaci. „Sakra!“ bylo v jednu chvíli doplněno o „do háje s tím!“ a nakonec jsem slyšel i „ty zatracený hovado!“ – což byl moment, kdy jsem si přísahal, že už nikdy nahlas nic podobného nepoužiju… ale samozřejmě jsem si to hned opakoval v duchu.
Nejhorší bylo, že Kokos se naučil napodobovat i různé intonace a emoce. Uměl být uražený, rozladěný nebo pobavený. A protože měl dostatek času a energie, jeho repertoár se rozrostl natolik, že jsem začal podezřívat, že studuje psychologii člověka. Když jsem jednou přišel domů po náročném dni, Kokos mě přivítal: „Co jsi to zase udělal za blbost?“ – a já nevěděl, jestli se smát, nebo se stydět.
Největší problém nastal, když se do repertoáru dostala má vlastní slovní zásoba. Zdá se, že Kokos mě sledoval víc, než jsem si myslel. Naučil se napodobovat mé mžourání, povzdechy a dokonce i moje oblíbené „do prčic, zase prší!“ To byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že papoušek už není jen sousedův mazlíček, ale spíš zrcadlo mého denního stresu.
A pak se stalo něco, co jsem neočekával – sousedka z vedlejšího patra, paní Nováková, která je známá svými konverzacemi o zahradnictví, jednou zavolala na svého vnuka: „Pojď, Honzíku, ať ti papoušek něco nenaučí!“ Zjistil jsem, že Kokos je ve skutečnosti místní celebritou. Děti z okolí přicházejí, aby slyšely jeho výstupy, a já tajně zaznamenávám jeho nejnovější hlášky, jako kdyby šlo o divadelní představení.
Kokos mě naučil nejen sprostá slova, ale i něco víc – trpělivosti, toleranci a umění smát se i tomu, co by mě normálně rozčilovalo. Už mě nepřekvapí, že když se ráno probudím, slyším jeho hlas: „Ty vopruzenej člověče, vstávej!“ – a já se místo křiku jen usměju. Dokonce jsem si pořídil zápisník, kde si jeho „lekce“ zaznamenávám, protože jednoho dne z toho možná napíšu knihu. Název? „Jak mě sousedův papoušek naučil mluvit jako námořník.“
Naučil jsem se také jednu důležitou věc: papoušci nejsou jen roztomilí okrasní ptáci, kteří vydávají pípavé zvuky. Jsou to mistři komunikace, pozorovatelé a někdy i učitelé morálky – sice trochu vulgární, ale přesto neocenitelní. A já se teď každé ráno těším na to, co Kokos vymyslí, protože i když mě učí sprostá slova, učí mě hlavně se smát a nebrat život až tak vážně.
Když mě soused vidí s tím zápisníkem a smíchem, jen kroutí hlavou. „To je Kokosův vliv,“ říká. A já vím, že je to pravda. Papoušek, který umí sprostě mluvit, se stal mým každodenním komickým mentorem. A možná, jen možná, se díky němu naučím mluvit lidštěji – s trochou humoru a s malou dávkou vulgárních výrazů, které už mě nepřekvapí.
Pokud bych měl shrnout zkušenost jednou větou: sousedův papoušek mě naučil, že i nejnepravděpodobnější učitel může změnit váš pohled na svět – a občas vás přimět k tomu, abyste se smáli i sami sobě.
