Článek
Někdy taky ne. Všechny ty ranní rituály, kdy člověk sedne, otočí klíčkem a čeká na ten příjemný bzukot startéru, se u mě změnily v napínavé drama, které by se dalo vysílat na ČT2 jako „Startování v přímém přenosu“. Někdy to chytlo hned, jindy až napodruhé, a občas vůbec. A když to nechytlo, přišla ta známá fáze smíření: ticho, nadávka, další ticho a zoufalé klikání, jako by to pomohlo.
Bylo mi jasné, že baterie má svá nejlepší léta za sebou. Měřič kapacity – ten chytrý krabičkový soudce, co všechno ví – ukazoval hodnoty, které by se daly přeložit jako „na smrtelné posteli“. Zkoušel jsem všechno. Nabíjení přes noc, očištění kontaktů, modlitby i vyhrožování, že ji vyměním. Ale baterie se tvářila, že ji to nijak nerozrušuje. Prostě stará dáma, co ví, že už si odkroutila své.
A tak jsem se jednoho krásného dne, po dalším ranním fiasku, rozhodl, že dost bylo trápení. Vyrazil jsem koupit novou baterii. Přece to nemůže být složité: vezmu stejnou značku, stejnou kapacitu, šup tam, a auto bude startovat jako nové. Jak naivní jsem byl! Když jsem přišel do obchodu, prodavač se na mě podíval s výrazem člověka, který ví, že mě čeká zklamání, ale nechce kazit překvapení. „Tahle značka? Jasně, máme. Výborná volba,“ řekl s úsměvem, který mi měl být varováním.
Novou baterii jsem domů nesl jako svatý grál. Připojil jsem ji, všechno pečlivě dotáhl, ještě přeměřil napětí – krásných 12,7 voltů, jak z učebnice. Říkám si: tohle bude jízda! Sednu, otočím klíčkem, a… ticho. No, ne úplné, startér se sice ozval, ale s takovým tím lenivým tónem, jako když se vám nechce vstát do práce. Nakonec motor chytl, ale tak nějak… neochotně. Říkal jsem si, že to bude chtít první cyklus, že se to „nabudí“, že nová baterie si prostě musí zvyknout.
Druhý den ráno – deja vu. Auto startovalo stejně unaveně, ne-li hůř. Vzal jsem zase měřič, a ten, mrška, mi s ledovým klidem oznámil, že nová baterie má sice napětí dobré, ale kapacita? No, řekněme, že kdyby to byla postava, tak by na maraton určitě neměla. Třetí den jsem si říkal, že jsem asi něco špatně připojil. Čtvrtý den jsem začal podezřívat alternátor. Pátý den jsem si připadal jako ten typ člověka, co mění žárovky, když mu nesvítí lampa, ale přitom má vypnutý jistič.
Nakonec jsem se vrátil k původní staré baterii. Jen tak, pro test. A světe div se – auto chytlo hned. Bez váhání, bez protestů, jakoby mi ta stará dáma chtěla dokázat, že ještě nepatří do šrotu. Nová baterie ležela opodál, blyštivá a sebevědomá, ale zcela bez výsledku. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem naletěl. Že stará pravda „lepší staré, co funguje napůl, než nové, co nefunguje vůbec“ platí i v elektrochemii.
Zkoušel jsem všechno – reklamaci, nabití, dokonce i radu od známého elektrikáře, který po změření hodnot jen pokrčil rameny a řekl: „To se tak někdy stane, ty nový už nejsou, co bejvaly.“ Tuhle větu jsem slyšel naposledy od dědy, když mluvil o chlebu a sousedech. Teď se ukázalo, že platí i pro autobaterie.
A tak tu teď sedím, s novou baterií v kufru a starou v autě, které startuje s překvapivou vitalitou. Trochu to připomíná vztah – někdy si myslíte, že nový model bude lepší, modernější, spolehlivější, ale nakonec zjistíte, že ten starý měl prostě svoje kouzlo a věděl, jak na vás. Možná měl slabší momenty, ale aspoň vás nenechal stát před domem s klíčkem v ruce a zoufalstvím v očích.
Takže, jestli můžu poradit – dokud vaše stará baterie sem tam chytne, nechte ji být. Nechte ji žít svůj elektrochemický důchod. Protože jakmile ji vyměníte, může se klidně stát, že zjistíte, že ta „skoro mrtvá“ byla vlastně plná života – a ta nová, co měla všechno zachránit, je jen krásně zabalený kus olověného zklamání.
A jestli mi nevěříte, klidně to zkuste sami. Ale až budete ráno stát na parkovišti, klíček v ruce, motor ticho jak hrob a vy si budete říkat „vždyť je nová!“, vzpomeňte si na mě. Protože já už to vím: dokud to sem tam chytne, neměňte. Jinak dopadnete jak já.
