Článek
Starý, dvacet let starý veterán, který má víc škrábanců než letní festivalový plakát a motor, který občas připomíná chrápajícího kocoura. Kdyby šlo jen o auto, byl by to problém. Ale ono nejde. Auto je jen metafora.
Protože pravda je, že mně to vůbec nevadí. Auto není o prestiži, není o tom, kdo má nejnovější model, kdo se může vychloubat před kolegy nebo kdo při každém parkování napíná svaly, aby nepoškrábal lak. Auto je o tom, abych se dostal z bodu A do bodu B, a můj dvacetiletý stroj zvládá oba body spolehlivě. Všechno ostatní jsou jen doplňky, které svět prezentuje jako nutnost, ale které já odmítám brát vážně.
A přesně tak to mám i s lidmi. S rodinou, s přáteli, s kolegy. Není to o tom, kdo má lepší pozici, kdo vydělává víc nebo kdo je populárnější. Je to o tom, kdo s vámi vydrží, kdo vám pomůže, když auto nechce nastartovat – nebo když vás život zrovna nechce nechat projet bez komplikací. Moje rodina mě drží nad vodou víc než nová značka vozu, protože tam nehledám lesk, hledám podporu.
V práci je to podobné. Kolegové občas mrknou na auto, někdy si utahují, a já se jen směju. Protože kdo se směje naposled, směje se nejlíp. Když mám vedle sebe lidi, kteří mě respektují, podporují a umějí si spolu se mnou zasmát, starý vůz se stává vtipem, ne handicapem. A humor je právě to, co drží všechny vztahy pohromadě. Bez něj by dvacetileté auto bylo jen hromadou plechu a já bych musel nosit permanentní frustraci.
Mám pocit, že to, co se v životě opravdu počítá, není to, co vám dodává „image“. Není to auto, telefon, ani trendy dovolená. Je to rodina, přátelé, parta, která vás nechá být, smát se s vámi i bez vás, a někdy vám prostě jen otevře dveře do světa, který je stabilní a bezpečný. Staré auto mě naučilo trpělivosti. Když startuje, musím čekat, když vrže, musím respektovat realitu. A tak se učím trpělivosti i s lidmi.
Navíc, jakmile si uvědomíte, že auto je jen prostředek, všechno ostatní se zjednoduší. Nepotřebujete nejnovější model, abyste byli šťastní. Nepotřebujete perfektní pracovní vztahy, abyste byli spokojení. Stačí autenticita. Stačí vědět, že když vás někdo potřebuje, je tu. A když vás ne, nic se neděje. Stejně jako starý vůz nevybuchne jen proto, že není nový. Funguje, přesně tak, jak má.
A tak jsem se smířil s tím, že moje auto v porovnání s ostatními ve firmě vypadá jako muzeální exponát. Ale přitom je symbolem toho, co mám opravdu rád. Neztrácím čas závistí, nepotřebuji dojmy nebo komplimenty. Mám rodinu, která mě drží, mám přátele, kteří mě rozesmějí, a mám kolegy, se kterými se dají vést normální vztahy. Auto? To je jen nástroj.
Nakonec si myslím, že mám štěstí. Protože život není o tom, kdo má lepší auto nebo lepší pozici. Je o tom, kdo vás drží při životě, kdo vám podá ruku, když potřebujete, a kdo dokáže s vámi i bez auta vytvořit svět, který má smysl. Moje dvacet let staré auto to všechno vystihuje – je obyčejné, spolehlivé, někdy vrže, ale jede. A já s ním taky.
Takže ano, mám nejhorší auto v celé firmě. A víte co? Je mi to úplně jedno. Protože hodnoty, které mám doma a mezi lidmi, jsou daleko důležitější než jakýkoliv lesk, který by auto mohlo mít. A někdy je právě staré, vrzající a obyčejné auto tím nejlepším učitelem trpělivosti, humoru a toho, co opravdu stojí za to.
