Článek
Já chtěl gauč. Přišla trampolína.
Všechno začalo nenápadně. Reklama na internetu mi vnutila pocit, že bez nového gauče je můj život prázdný. Ten starý už prý nemá styl, nepodporuje správné držení těla a nejspíš je i zodpovědný za všechny moje životní neúspěchy. Klikl jsem tedy na „moderní sedací souprava – akce týdne“. Cena lákavá, obrázky ještě lákavější. Objednal jsem. V e-mailu potvrzení: „Děkujeme za nákup gauče.“ Všechno vypadalo v pořádku.
Den D nastal. U domu zastavilo dodávkové monstrum, ze kterého vyskákali dva chlapi. „Máte tady zásilku,“ houkli. Očekával jsem balík, z něhož po rozbalení vyvane ta pověstná nová vůně čalounění. Jenže místo gauče mi položili na chodník obrovskou krabici s nápisem „Super Bounce 3000 – trampolína pro celou rodinu“. Zmateně jsem koukal na papíry, oni koukali na mě a pak jen mávli rukou: „My jen vozíme, pane.“
První myšlenka byla, že jde o omyl. Druhá, že jsem klikl špatně. Třetí, že mě možná někdo testuje, jestli dokážu přijmout osud. Krabici jsem odtáhl domů – a světe div se, už na chodbě jsem se cítil trochu sportovněji. V návodu stálo, že sestavení je jednoduché a zvládne ho každý. To je věta, která by se měla zakázat zákonem. Po třech hodinách jsem měl před sebou konstrukci připomínající sovětský satelit a hromadu šroubků, které určitě nebyly náhradní.
Mezitím jsem napsal e-shopu. Odpověď byla rychlá: „Omlouváme se za komplikaci, situaci prověřujeme.“ Prověřování trvalo tři dny. Tři dny, během kterých jsem měl v obýváku trampolínu místo gauče. A víte co? Lidi začali chodit na návštěvy mnohem častěji. Nikdo si nikdy nechtěl sednout na můj starý gauč, ale všichni chtěli skákat. Děti sousedů, kamarádi, dokonce i moje máma, která jinak prohlásí „už jsem stará“ při každém nastupování do tramvaje, vesele poskakovala do rytmu rádia.
Na čtvrtý den se e-shop ozval: „Mrzí nás to, ale gauče jsou vyprodané. Trampolínu si můžete nechat se slevou.“ To je jako když jdete pro chléb a oni vám řeknou, že chleba není, ale jestli nechcete rovnou pekárnu. Zvažoval jsem, že se budu bránit. Že napíšu hrozivou recenzi, vyhrožovat Českou obchodní inspekcí a možná i soudem. Ale pak jsem si večer zkusil na trampolíně jen tak lehce nadskočit. A přistihl jsem se, že se směju. Opravdově, dětsky. Něco, co jsem na gauči nezažil už léta.
Dnes, pár týdnů poté, už gauč ani nechci. Můj obývák se proměnil v malou tělocvičnu a já mám kondici, o jaké se mi předtím ani nesnilo. Televizi sleduju poskakováním, telefonuju při výskocích, a když přijde návštěva, nesedíme znuděně vedle sebe – my prostě skáčeme. Sousedi dole sice tvrdí, že se jim viklá strop, ale to je detail. Každá revoluce má své oběti.
Až jednou přijde další reklama na gauč, asi se jen usměju. Protože jestli mi něco život ukázal, tak to, že někdy místo pohodlí dostanete trampolínu. A možná je to nakonec lepší.
