Článek
Jedni protočí panenky a začnou vyprávět historky o betonových hotelích, druzí se zasní a vzpomenou si, kolik piva tam kdysi stálo míň než rohlík. A mezi tím vším visí otázka, která se vrací každé léto: není to vlastně risk? A hlavně – vrátíme se?
Bulharsko má v české kolektivní paměti zvláštní postavení. Není dost exotické na to, aby člověk mohl machrovat fotkami na sociálních sítích, ale zároveň není ani tak nudné, aby se dalo rovnou odepsat. Je to taková dovolená „na jistotu“, jenže právě to slovo jistota v posledních letech trochu skřípe. Když se řekne Balkán, leckomu se vybaví chaos, rozbité silnice a pocit, že se všechno tak nějak řeší až potom. Ideálně zítra.
Začněme tedy obavami. Ano, Bulharsko je chudší země než Česko. Ano, některé hotely vypadají, jako by se od devadesátých let zastavil čas a majitel odjel na dlouhou dovolenou, ze které se nikdy nevrátil. A ano, místní styl řízení připomíná spíš improvizační divadlo než autoškolu. Pokud patříte k lidem, kteří dostávají lehký infarkt už při předjíždění traktoru na okresce, možná budete mít pocit, že tohle už je vyšší liga.
Na druhou stranu, risk je relativní pojem. Češi běžně riskují, když si dávají tatarský biftek na horské chatě nebo když věří, že „to pivo už je v pohodě“. Ve srovnání s tím je dovolená v Bulharsku spíš kontrolovaný experiment. Turistické oblasti jsou plné lidí, kteří mají jediný cíl: vydělat na vás peníze a ideálně vás nezabít, protože to by se špatně vysvětlovalo v účetnictví.
Bezpečnost? Kriminalita vůči turistům je zhruba na úrovni „hlídej si peněženku a nenech mobil na stole v beach baru“. Žádná exotická džungle, žádné ozbrojené gangy, maximálně číšník, který vám zapomene vrátit drobné. Pokud čekáte apokalypsu, budete zklamaní. Pokud čekáte normální dovolenou s občasnou balkánskou absurditou, jste na správné adrese.
A teď ta nejdůležitější otázka: vrátíme se? Statisticky ano. Prakticky taky. Každý rok se z Bulharska vracejí tisíce Čechů, většinou lehce spálení od slunce, o pár kilo těžší a s pevnějším přesvědčením, že doma se stejně vaří nejlíp. Vrátí se i ti, kteří před odjezdem slibovali, že už nikdy. Protože paměť je krátká a cena all inclusive balíčku překvapivě lákavá.
Bulharská dovolená není adrenalinový sport. Je to spíš test vaší tolerance k chaosu, plastovým lehátkům a hudbě, která hraje pořád dokola. Pokud to berete s nadhledem, čeká vás moře, slunce a pocit, že svět je vlastně jednodušší, když se smíříte s tím, že ne všechno funguje podle plánu. A pokud ne? Tak se aspoň vrátíte s historkou. A ta, ruku na srdce, často stojí za to riziko.
