Článek
Ve skutečnosti jsme personál. Neplacený, mírně neurotický a ochotný vstávat v pět ráno jen proto, že někdo má prázdnou misku, ve které je přitom stále vidět dno granule.
Začíná to nenápadně. Pořídíte si psa, kočku, králíka nebo morče s tím, že „to bude dobré pro děti“ nebo „aspoň nebudu doma sám“. První chyba. Druhá chyba přichází ve chvíli, kdy mazlíček zjistí, že má jméno. Třetí chyba je, že na to jméno reagujete. Od této chvíle je jasné, kdo komu slouží. Vy voláte, on ignoruje. On koukne, vy běžíte.
Ranní režim v domácnosti s mazlíčkem vypadá jako dobře sehraná diktatura. Budík nepotřebujete, protože chlupatý šéf má vlastní biologické hodiny nastavené na čas „teď hned“. Pes vás probudí pohledem plným výčitek, jako byste mu dlužili alimenty. Kočka zvolí přímější metodu – lehké dupnutí po obličeji, případně kontrolu, zda vám jde otevřít víčko oka. Vstáváte ne proto, že chcete, ale protože někdo jiný rozhodl, že už bylo dost spánku. Demokracie v praxi.
Stravování je samostatná kapitola řízení domácnosti. Mazlíček má přesně dané preference, které se mění každé tři dny. Granule, které byly včera vrcholem gastronomie, jsou dnes urážkou jeho důstojnosti. Vy stojíte nad miskou, mícháte, přidáváte, odčítáte a přemýšlíte, jestli by se tam náhodou nehodil kousek lososa. Pro sebe si pak dáte rohlík se sýrem, protože už není čas ani energie.
Finanční oddělení domácnosti je rovněž pod kontrolou zvířecího vedení. Veterinář je dražší než autoservis a nikdo vám tam ani nenabídne kávu. Hračky se kupují pravidelně, i když víte, že ta největší radost stejně přijde z kartonové krabice od bot. Pelíšek za tři tisíce slouží jako dekorace, zatímco šéf domácnosti spí na vašem polštáři. Samozřejmě uprostřed.
Volný čas? Ten patří mazlíčkovi. Seriál sledujete s rukou v nepřirozené poloze, protože na klíně leží kočka a hýbat se by bylo společensky nepřijatelné. Dovolenou plánujete podle toho, kdo ho pohlídá, a když se vrátíte, následuje týden tichého trestu, protože jste si dovolili odjet. Mazlíček vás ignoruje s takovou grácií, že by mohl učit pasivní agresi na vysoké škole.
Pravidla domácnosti jsou jasná, i když nikdy nebyla vyslovena. Gauč je jeho. Postel je jeho. Vaše je maximálně malý proužek u kraje, o který ještě musíte bojovat. Zavřené dveře jsou osobní urážka a otevřené dveře jsou špatně, protože jste je neotevřeli dostatečně. Všechno, co spadne na zem, je okamžitě zabaveno. Všechno, co zůstane na stole, je jen špatně hlídaný majetek.
A přesto, nebo možná právě proto, jim to všechno tolerujeme. Necháme se komandovat, budit, okrádat o prostor i peníze a ještě u toho máme pocit, že jsme vyhráli život. Stačí jeden pohled, jedno zavrtění ocasem nebo spokojené předení a všechna racionalita jde stranou. Domácí mazlíčci nejsou jen šéfové domácnosti. Jsou to charismatičtí lídři, kteří vládnou bez nátlaku, zato s neodolatelným šarmem.
A tak večer sedíte doma, chlupy máte úplně všude, plánujete další nákup „nezbytností“ a říkáte si, že bez toho malého tyrana by byl život nějak prázdný. On leží, spí, chrápe nebo vás sleduje s výrazem, který jasně říká: „Dobrá práce dnes. Zítra vstáváme v pět.“
