Článek
Jenže zdání klame. V jádru české energetiky to totiž vře nikoli kvůli uranu, ale kvůli otázce, která dělí národ - kdo se smí dívat na koho ve spodkách.
Aby bylo jasno – než se člověk dostane do tzv. kontrolovaného pásma, musí odložit civilní oblečení a obléci si předepsanou žlutou kombinézu. Logické. Kdo by chtěl tahat kontaminovaný svetr z Kauflandu mezi reaktory. Jenže to má drobný háček – všichni se musí převléct až na spodní prádlo. Muži tedy do trenýrek, ženy do podprsenky a kalhotek. A tady začíná jaderná nerovnováha.
Denně tímto procesem projdou stovky mužů – montéři, technici, inspektoři, lidé, co vědí, že neutron není druh houby. Žen je v provozu jen pár desítek. Což je statisticky očekávatelné, energetika je pořád spíš mužský svět. Ale co by nikdo nečekal, je fakt, že mužskou šatnu obsluhuje výhradně ženský personál. Dámy v uniformách sledují, jak se před nimi valí procesí trenýrek, a kontrolují, zda někdo omylem nevnesl do kontrolovaného pásma kovovou sponku, mobil, nebo nedejbože ego.
To by samo o sobě možná ještě šlo – rovnost přece znamená i sdílení trapnosti. Jenže ouha: ženskou šatnu taky kontrolují ženy. A tady se nabízí logická otázka – proč? Proč by v době genderové rovnosti, kdy může být prezidentkou žena a muž může být na rodičovské, nemohli muži aspoň zkontrolovat dámské kalhotky? Samozřejmě čistě profesně, bez zaujetí. Jenže to ne – to by byl mediální výbuch větší než v Temelíně při zkoušce alarmu.
Muž v trenýrkách je tedy pod drobnohledem, žena v podprsence pod dohledem žen. Kdyby to bylo opačně, sociální sítě by shořely. Titulky by křičely: „Šok! Muž kontroloval ženskou kombinézu!“ a vedení elektrárny by se ještě týden omlouvalo v hlavních zprávách. Ale když ženy hlídají muže? Ticho. Ticho jako v odstaveném reaktoru.
Zaměstnanci to prý berou s nadhledem, i když někteří si tiše stěžují, že už zapomněli, jaké to je převléct se bez divácké kulisy. Jeden elektrikář, který si přál zůstat v anonymitě, údajně prohlásil: „Když si mě paní hlídačka po ránu přeměří rentgenovým pohledem, mám pocit, že kontrola na vstupu trvá déle než práce u turbíny.“ Jiný zase říká, že největší problém není stud, ale dvojí metr: „Já kdybych se jen podíval do ženské šatny, už mě sežere odborová komise.“
A tak se z přísně střeženého prostoru stal jakýsi sociologický experiment. Na jedné straně bezpečnostní protokol, na druhé lidská důstojnost a uprostřed trenýrky. Kdo by to byl řekl, že jádro problému v jádru spočívá v tom, kdo zrovna drží klíče od šatny?
Obhájci systému říkají, že je to „praktické“. Ženy prý mají lepší přehled, pečlivější oko a větší smysl pro detail. Možná. Ale když detail znamená pozorovat stovky mužů, jak se převlékají, začíná to připomínat něco mezi reality show a vojenskou přehlídkou spodního prádla. Přitom by stačilo málo – trochu férovosti. Buď ať se kontrolují všichni navzájem, nebo ať to dělají roboti. Ti aspoň nesoudí, když máte pruhované trenýrky.
Celá absurdita má ještě jeden rozměr. V době, kdy se firmy předhánějí v genderových politikách, školeních o rovnosti a kurzech citlivé komunikace, v Dukovanech jede jaderná diskriminace na plný výkon. Zatímco muž si nesmí ani zapnout opasek bez ženského dohledu, ženy mají na vstupu soukromí, klid a často i vlastní kávovar. Rovnost podle Dukovan tedy znamená, že ženy mají výhody, muži trenýrky a pocit, že jsou v přímém přenosu.
Když se o tom někdo pokusí mluvit, odpověď bývá stejná: „Tak to prostě je, tradice.“ Tradice, která se drží stejně zarputile jako olověné dveře reaktoru. Ale v době, kdy se modernizuje úplně všechno – od turbín po toaletní papír – by možná stálo za to modernizovat i pohled na to, kdo smí hlídat koho ve spodním prádle.
Jistě, bezpečnost je na prvním místě. Ale bezpečnost není totéž co jednostranná kontrola. Muži v Dukovanech si nechtějí stěžovat. Jen by občas rádi věděli, proč zrovna jejich šatna funguje jako genderová výstava. A taky by možná uvítali, kdyby se pravidla platná pro všechny neproměnila v pravidla pro všechny – kromě těch, co mají Y chromozom.
Takže až příště uslyšíte o jaderné rovnováze, vzpomeňte si, že v Dukovanech se rovnováha hledá nejen mezi neutrony, ale i mezi spravedlností a žlutou kombinézou. Možná je to největší český paradox: v elektrárně, která dokáže rozsvítit republiku, si muži nemohou být jistí ani tím, kdo se dívá, když si oblékají kalhoty.
