Článek
Jak naivní představa. Kdybych tušil, co všechno nás čeká, možná bych jí raději koupil poníka. Bylo by to paradoxně jednodušší a levnější.
První krok – zjistit, že „želva“ není jen jedna. Moje představa byla jednoduchá: přijdu do zverimexu, řeknu „jednu želvu, prosím“, a odejdu s krabicí. Realita? Existuje suchozemská, vodní, polosuchozemská, evropská, asijská, dokonce i taková, co potřebuje víc prostoru než já. A každá má jiné potřeby, jiné podmínky a jiné vybavení. Po hodině googlení jsem se cítil jako student veterinární fakulty v posledním ročníku.
Pak přišlo na řadu vybavení. Člověk by si řekl, že želvička potřebuje jen trochu salátu a krabici od bot. Omyl století. Želva potřebuje terárium. Ne ledajaké, ale pořádné, se speciální podestýlkou, aby si mohla hrabat nory. Když už máte terárium, musíte jí pořídit stolík, protože terárium nemůžete dát jen tak na zem – želva prý není vysavač, aby tam dole funěla mezi prachem a kabely. Když jsem viděl cenovku toho stolku, uvědomil jsem si, že i Ikea má konkurenci.
A to není všechno. Želva potřebuje UV lampu, jinak jí kosti změknou a budete mít místo želvy gumového medvídka. Potřebuje vyhřívací lampu, aby si mohla dělat sluníčkové dýchánky. Potřebuje rašelinu do podestýlky, aby se cítila jako v rodném biotopu. A aby toho nebylo málo, musíte mít termostat, teploměr a vlhkoměr. Najednou jsem měl pocit, že vybavuju nejen terárium, ale rovnou tropický skleník.
Dcerka zatím pobíhala po bytě a těšila se, že bude mít mazlíčka, který jí bude „poslouchat“. Já v duchu přepočítával, kolik dní budu muset žít o chlebu a vodě, abychom to všechno zaplatili. Jenže pak přišla další rána: želvu si prostě nemůžete jen tak koupit. Je potřeba mít papíry. Želvy jsou chráněné a jejich koupě je podmíněna registrací a někdy i čipováním. Ano, slyšíte správně – čipování. Já myslel, že čipuje jen pes, ale želva taky. Takže se ocitnete u veterináře, kde vám želvu drží a pan doktor jí píchá pod pancíř čip, zatímco dítě kouká s otevřenou pusou a vy vysvětlujete, že je to „jen malá injekce, nic hrozného“.
Zhruba v půlce příprav jsem pochopil, že mít želvu znamená stát se polovičním biologem a polovičním elektrikářem. Musíte rozumět světlu, teplu, vlhkosti, výživě, papírům a úřadům. Někdy mám pocit, že by bylo jednodušší adoptovat pandu. Ta by aspoň nevyžadovala UV lampu, jen tunu bambusu měsíčně.
Ale to pořád nebyl konec. Dozvěděl jsem se, že želvy nejsou nijak levná ani jednoduchá sranda na chov. Žijí desítky let, takže vlastně nekupujete mazlíčka pro dítě, ale rodinného seniora, který vás pravděpodobně přežije. Takže teď, když se dcerka těší na svou malou želvičku, já už sepisuju závěť, kde stojí, že po mé smrti želvu přebírá ona i s veškerým příslušenstvím.
Den D přišel a my konečně jeli pro želvu. V obchodě jsem se snažil tvářit, že vím, co dělám. Prodavač se na mě díval s výrazem, který říkal: „Tohle je další amatér, co se právě stal obětí dětského snu.“ Podal nám želvičku, dcerka byla v sedmém nebi a já v duchu počítal, kolik mě tenhle malý dinosaurus bude stát měsíčně. Želva se na mě podívala těma svýma starodávnýma očima, jako by věděla, že jsem teď jejím otrokem.
A pak začal ten skutečný kolotoč. Každé ráno kontroluju teplotu, vlhkost a světla. Vyměňuju rašelinu, dávám jí salát, pampelišky a občas ovoce, ale jen trochu, protože jinak by ztloustla. Dcerka se jí sice chodí koukat do terária, ale péče zůstala samozřejmě na mně. Ona se spokojí s tím, že želvu pojmenovala Žofka a každý den jí vypráví, co bylo ve škole.
A víte, co je na tom všem nejzajímavější? Že i přes tu šílenou byrokracii, náklady a lampy, co svítí víc než vánoční stromek na náměstí, se nakonec stalo to, co jsem nečekal. Já tu želvu začal mít rád. Ne proto, že je zábavná nebo mazlivá – není. Ale proto, že má v sobě zvláštní klid. Sedí tam, pomalu se pohybuje, dívá se, jako by věděla všechno, co já teprve musím zjistit. A když večer zhasnu lampu, mám pocit, že se na mě dívá a šeptá: „Tak vidíš, příteli, život není o spěchu.“
Takže až se vaše dítě zeptá, jestli by nemohlo mít k narozeninám želvičku, vezměte si na to dovolenou. Potřebujete čas na studium, na úřady, na nakupování lamp a stolů a taky na to, abyste se smířili s faktem, že ten malý plaz vás přežije. Ale nakonec budete mít doma nejen mazlíčka, ale i učitele trpělivosti. A to za všechny ty lampy, stolky a rašelinu vlastně stojí.
