Článek
Já jsem čekal klasický report: děcka rostou, žena pořád mluví, hypotéka pořád klesá tak pomalu, že si připadá jako stárnoucí želva. Ale ne. On to tentokrát začal jinak. „Hele, já mám MBA.“ Ticho. Na chvíli se mi v hlavě rozsvítil nápis connection lost, jako když vám vypadne Wi-Fi. MBA? To jako že manažer? Jakože kapitán podnikání?
No jo. Vážně si za poslední rok udělal MBA. A ne někde z Bangladéše za tři kliknutí a nigerijskou platbu předem. Skutečné studium. Rok dřel. Po práci, o víkendech, místo Netflixu četl případové studie a připravoval prezentace na témata jako „strategické řízení podniku v turbulentním prostředí“ nebo „jak nebýt úplný vůl, když vedete tým lidí a máte rozpočet“. Většina z nás si za ten rok maximálně pořídila novou kávovar a přibrala pět kilo. On si pořídil titul a kruhy pod očima.
A víte co udělal jako první? Dal si to na personální. Normálně šel, vyplnil formulář, přiložil diplom, a od té chvíle se v interním telefonním seznamu skvěje za jeho jménem krásné „Ing. Jan Novák, MBA“. Jakože koukej, mami, já jsem něco dokázal! A co se stalo? Kolegové si toho všimli. Jeden mu plácnul po zádech, druhý napsal, že jako hustý, třetí se ho zeptal, jestli to fakt bylo tak drahý. A jeho šéf? Podíval se, kývl, pronesl: „Ty máš MBA? Gratuluji.“ A tím to zhaslo jak neónka v kanceláři po pracovní době.
Tři měsíce nic. Ani e-mail, ani pozvání na kafe, ani jemné naznačení, že jeho plat by se mohl přiblížit kamsi směrem k lepším zítřkům. Žádná firemní vlajka ve větru, žádný dortík v zasedačce, žádné: „Ty seš ale dravec! Tady máš o 20 % víc, běž a vládni projektům!“ Vůbec nic. Jako by si místo MBA udělal kurz vaření z pšenice.
A teď si představte, že tenhle kamarád dělá ve firmě, která je už roky označovaná jako „Zaměstnavatel roku“. Taková ta státem většinově vlastněná energetická molochovitost, kterou znají i vaše babička i její varná konvice. Každý druhý si přeje tam pracovat, protože se tam rozdávají stravenky, multisportky, podíly, bonusy a židle, které nevržou. A hlavně – stabilita! Všechno se tam hýbe, ale nikam neposouvá.
On tam dělá projektového manažera v oblasti elektrotechniky. Což zní jako něco, co by měl dělat někdo v bílém plášti a s rukavicemi, ale realita je plná tabulek, schůzek, e-mailů s přílohou ve formátu .xlsx a přemýšlení, proč tohle všechno vlastně hoří, když to před dvěma týdny nehořelo.
A on si říká – mám si říct o přidání? Nebo mám počkat, až mě někdo pochválí a dá mi obálku s penězi jako při odchodu do důchodu? Protože ono se říká, že MBA většinou znamená zvýšení platu o 15 až 20 %. Někde v Německu, v Holandsku, nebo ve firmách, které znají rozdíl mezi motivací a vyhořením.
Jenže tady, ve firmě, kde je důležitější „držet pozici“ než „růst“, se najednou vzdělání bere jako slabá známka vzpoury. Jakože: „Ty jako chceš víc? Nestačí ti, že tady můžeš zůstat až do důchodu? Co když začneš přemýšlet? Co když nám zdrhneš? Co když si začneš myslet, že víš víc než tvůj nadřízený, co má titul z roku 1984 a pracovní styl typu nechoď pro problém, problém si tě najde sám?“
A to je ten paradox. Všude čteme motivační články typu „Investujte do sebe, vzdělání je klíč“ a „Staňte se lídrem své kariéry“. A pak přijde realita, která vám podá klíč a řekne: „Odemkni si sám, my tady máme poradu o reorganizaci organizační struktury.“
Kamarádovi jsem řekl, ať to řeší se šéfem. Jasně. Jako když řeknete někomu s chřipkou, ať si jde zaběhat. Technicky to jde, ale prakticky se to rovná lehkému sebepoškozování. Protože říct si o zvýšení platu po MBA ve firmě, která má většinu ve vlastnictví státu, to chce buď odvahu, nebo aspoň mírnou dávku zoufalství.
Ale přesto si myslím, že by měl. Ne kvůli penězům – i když, přiznejme si, ty taky nejsou k zahození. Ale kvůli sobě. Kvůli tomu, že když už člověk maká rok navíc a má ambici, tak by se aspoň měl ozvat. A pokud uslyší, že „teď nejsou rozpočty“, „musíme to posoudit v širším kontextu“ nebo „všichni jsme na tom stejně“, tak už ví, na čem je. Že je v místě, kde je MBA zkratka pro Můžeš Být Až moc.
A když to nevyjde? Pak si alespoň nebude vyčítat, že to nezkusil. A třeba, jednou, při dalším pivu, mi řekne: „Víš co? Šel jsem si říct. A víš co mi řekli? Že si toho váží, ale že momentálně nejsou prostředky. A víš co jsem udělal? Za dva týdny jsem měl nabídku jinde. Se mzdou o 25 % vyšší. A víš co? Už tam nepracuju. A víš co je nejvíc? Ten starý šéf mi napsal e-mail. Napsal: Gratuluji. A nic.“
