Článek
Každý z nás se může ocitnout v situaci, kdy se ocitne před soudem a následně ve vězení. Nebudu zde psát o lidech, kteří mají kriminální činnost jako své životní poslání a pobyt ve vězení považují jen za jakýsi druh dovolené, aby si odpočinuli a po propuštění nemají ani zájem o normální styl života, protože je to pro ně nuda. Jde mi o ty, kteří udělali ve svém životě nějakou chybu z různých pohnutek a svých činů upřímně litují, snaží se je napravit a pokouší se po návratu z výkonu trestu vést řádný život (právnický výraz, znamená to neporušovat zákony ani společenská pravidla – nepáchat další trestnou činnost, plnit své rodičovské povinnosti, dodržovat svoje závazky (platit dluhy), nedělat výtržnosti.)
Odsouzení lidé, zvláště prvotrestaní, se po propuštění potýkají s celou řadou problémů. Prvním z nich je despekt společnosti, protože ten, kdo byl v base, přece nemůže být normální a určitě se tam naučil spoustu jiných nepravostí, které se pro slušného člověka nehodí.
Prvotní opojný pocit znovunabyté svobody ve spoustě případů vystřídá rychlé vystřízlivění. Když člověk nemá opravdu pevné zázemí, jako rodinu a přátele, tak se najednou ocitne v situaci, že zjistí, že nemá nic, jen tašku s věcmi, které si odnesl z vězení. První starostí je najít si ubytování a práci, aby se měl od čeho odrazit. Nemusí to být zrovna to, co by chtěl dělat po zbytek svého života, ale pokud má zájem normálně fungovat, tak do pár dní od propuštění není problém najít zaměstnání, kde nabízí i ubytování. Druhou fází si projde, když se musí psychicky vyrovnat s případnou ztrátou partnera či partnerky, rodiny a přátel. Jedná se o nejrizikovější část prvních týdnů na svobodě, zvláště, když člověk stále doufá, že by se to mohlo srovnat. Bohužel zklamání z jeho činů je často tak velké, že návrat k rodině už nepřipadá v úvahu a partneři odsouzených si našli jiné protějšky a žijí svůj vlastní život. Potom už záleží na individualitě trestaného, jak se s tím dokáže vyrovnat. Prochází klasickým kolečkem nevěřícnosti, zklamání, vzteku a smíření. Bohužel v tomto období dochází často k tomu, že člověk ztrácí smysl života, nevidí dále svoji budoucnost bez milovaného člověka i bez svých dětí a začíná mu být jedno, jestli se vrátí do vězení, nebo jestli má vůbec cenu žít.
Po překonání prvních dvou fází přijde další překážka. Normálně uvažující člověk má zájem získat zaměstnání, kde by mohl vydělávat slušný plat, aby si mohl dovolit slušný pronájem, koupit si co potřebuje, zajít někam za kulturou, splatit co nejrychleji své závazky a žít jako ostatní slušní lidé. Přes různé úřady, jako je úřad práce, sociální služby i neziskovky lze dosáhnout rekvalifikace a získat různá oprávnění, jako je svářečský průkaz, řidičák, profesní průkaz na řízení nákladních aut atd., těch možností je spoustu a samotní lidé z těchto organizací jsou velice vstřícní a ochotní pomoci. Problém je ale s hledáním práce samotné. Jako příklad uvedu práci řidiče v mezinárodní dopravě. V celé Evropě je akutní nedostatek řidičů nákladních aut, ale zaměstnavatelé v ČR ve většině případů požadují čistý trestní rejstřík. Zájemce s veškerou kvalifikací, profesním průkazem řidiče, kartou do tachografu a psychologický posudkem pro řidiče se záznamem v rejstříku trestů jen těžko hledá práci, i když motivace pracovat poctivě ke spokojenosti případného zaměstnavatele je enormní a mnohem vyšší, než u netrestaného zájemce.
Česká společnost se stále potýká s velkým despektem k osobám, kteří prošli výkonem trestu bez ohledu na to, za co byli odsouzeni, jestli svoji vinu přiznávavají, jak přistupují ke svému potrestání a nedokáže ani v nejmenším ocenit snahu k návratu do normální společnosti, naopak se ve většině případů odsune takového člověka do izolace, ze které již není návratu. Jenom přiznat to, že nemám čistý trestní rejstřík vyžaduje dost odvahy a ne každý to dokáže zvládnout tak, aby se nedostal do dalšího křížku se zákonem. Recidiva v Česku dosahuje těžko uvěřitelných 70 % na rozdíl od jiných zemí v Evropě, kdy např. Norsko má jen 20 % recidivistů. Vysoký počet vězňů na počet obyvatel také není v Česku normální. Pro srovnání - vyšší počet vězňů na sto tisíc obyvatel než v Česku má jen Slovensko 186, Maďarsko 194 a Polsko 203. Například Rakousko jich má 97, Německo 67 a Finsko dokonce jen 51.
I propuštěný vězeň může být slušným člověkem, který chce a má snahu vrátit společnosti svůj dluh za své činy, řádně pracovat, odvádět daně, být nějakým způsobem prospěšný. Neříkám, že to tak mají nastavené všichni, ale velká část zvláště provotrestaných se určitě do vězení vrátit nechce a mají extrémní motivaci žít řádný život. Dejme jim šanci to dokázat, pro společnost to bude mnohem více přínosnější.
