Článek
Patrně můžeme souhlasit s názorem, že mezi užitečné prvky a procesy patří, když se lidé vzájemně informují o svých poznatcích a zkušenostech. Je dobré, aby se tak činilo v zájmu obohacení, rozvíjení, zdokonalování, a především zlepšení v oblasti mezilidských vztahů. Konečně - občas jsme svědky, jak někdo něco převezme i z prostoru za státní hranicí. Mohlo by něco fungovat u nás ve směru z Ukrajiny?
Začnu připomínkou, co jsem již napsal / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-jak-rychly-je-zivot-na-ukrajine-95898/. Projevy vděčnosti by se nám hodily především v naší zemi, kde žije tolik nespokojených občanů. Mnozí mají dlouhodobě blbou náladu. Mají skutečně oprávněný důvod? Místo vytrvalého kritizování a lamentování a až projevů nepřátelskosti a nevraživosti vůči sobě a vedení země by si mohli připomenout několik významných skutečností. Za prvé - máme se moc dobře. Uvědomuji si, jak se uvedený výrok může stát a jistě se stane terčem kritiky. Protiargumentem je za druhé - ČR i přes potíže je nadále ve třetině nejlepších zemí světa v kvalitě života. Pokračovat můžeme bezpečností, zdravotnictvím…
V řadě důležitých měřítek se nachází ve středu zemí EU, které snad nezpochybnitelně patří mezi nejrozvinutější a nejvyspělejší země na světě. Zkusme si proto více vážit, co máme, než abychom neustále žehrali, co nám ještě chybí. Ale pozor - nejde o výzvu, abychom se spokojili s chybami, poklesky a špatnostmi, které kolem sebe máme a vidíme je. Jen prosím uměřenost a skromnost. A pokoru. Hodně nám zmíněné elementy scházejí.
Ukrajinská stopa se nachází také tady. Mám na mysli projevy, kdy se příchozí jedinci poměrně rychle / právě! / přeorientují a projeví zvýšenou přizpůsobivost. Máme konkrétní příklady. Mezi ně patří požadavky, aby se jim dostalo slevy v obchodě, na kterou občan nemá právo. Vyslovují své představy a dělají ze sebe osoby v horší situaci, než v jaké jsou. Jenže český obsluhující personál se nemůže přesvědčit, zda je pravda, že ukrajinská matka nemá do čeho do školy obléci své dítě. Nebo by se měla řídit znakem, že vidí, jak má udělané nehty, jaké ani ona sama nemá? A když porovná vzhled a značku mobilního telefonu, rovněž se něco dozví, že? Měla by na pohled neoprávněné požadavky a nepodložené důkazy odmítnout vysokou rychlostí? Má se vyptávat? Projevovat soucit? Kdyby měla nápad, čas a možnosti, mohla by uspořádat průzkum, jakými značkami a kvalitami mobilních telefonů jsou vybaveny naše české děti a jejich ukrajinští spolužáci. Co by se dozvěděla? O určité nepřiměřenosti se zmíním někdy příště.
Jestliže jsem zmínil projevy poděkování, vděčnosti a další, které Češi a Moravané zažijí na Ukrajině, s kolika se setkají přímo zde? Přicestovalé osoby si možná natolik přivykly, že se jim zdá, jako kdyby šlo o automatický vývoj, o samozřejmost. Tady asi nebude zcela jasno. Pokud mi někdo pomůže a nadále pomáhá, měl bych se chovat určitým způsobem. Dalo by se napsat, že někteří se svými postoji a konáním přibližují naší jisté nespecifikované skupině osob?
Jiným faktorem je, že „jsem tady na návštěvě“. Chováme se snad my neurvale někde v cizině? No - možná, když se někdo opije… Na druhé straně máme tvrzení - je-li tu kdosi delší dobu, pracuje, od státu nebere žádné dávky, je samostatný, platí daně, měl by se ponižovat, poklonkovat, lézt po kolenou a svolávat veřejné mítinky, jak je spokojený a vděčný? Kdo z nás místních je vděčný našemu státu, co pro něj dělá? Dříve nebo později nás napadnou nové spojitosti. Každá z nich má své oprávnění být vzata v potaz a nebýt hned zavržena. Pokud se rozhodneme něco od cizinců, a hlavně od Ukrajinců přebírat, přemýšlejme a snažme se o věcnost. A počítejme, že kromě dneška přijdou ještě další dny…
