Manželka zuří, dcery pláčou. Ubyly mi zakázky. Letošní Vánoce na Maledivy nepojedeme

Byl jsem na nadstandardní příjem zvyklý. Peníze na účtu přibývaly pravidelně jako kapky v tropické přeháňce, a tak moje rodina brala každoroční tři týdny na Maledivách jako samozřejmost, nikoli jako luxus. Proč ne? Představa, že by snad mohli o Vánocích zůstat doma a dívat se na pohádky s miskou bramborového salátu, byla pro manželku i dcery absurdní. Letos se však objevila drobná komplikace – několik zakázek mi odpadlo. Rozpočet tak sotva pokryje nové iPady pro holky a nějakou tu kabelku z Pařížské pro manželku. Maledivy jsou letos prostě mimo hru.

„Jakto, že letos nikam nejedeme?“ ptala se manželka s výrazem, který by roztavil i vánoční svíčku. Dcery, zvyklé na fotky s delfíny na Instagramu, zoufale procházely staré fotogalerie a přemýšlely, jak vysvětlí spolužákům, že letošní Vánoce budou „jen“ doma. Atmosféra doma houstla. Pokoušel jsem se zavést debatu na to, že vánoční kouzlo není v destinaci, ale v rodinném kruhu. „V kruhu? To jako na té staré sedačce v obýváku?“ odvětila manželka kousavě. Ach jo, to zase budou Vánoce…

Když už jsem si myslel, že to doma všichni pochopili a posadili jsme se k večeři, rozčísla mladší dcera už tak napnutou atmosféru otázkou: „Tati, můžeme na Velikonoce aspoň na Kanáry?“

Nojo, jaké jsem si to udělal, takové to mám. A dobře mi tak. Kde jsou ty doby, kdy manželka byla šťastná za novou žehličku, parfém a hezkou knížku. Dcery si pohrály s obyčejnou „bárbínkou“, podívali jsme se na Popelku, dali si vaječňák a byli spokojeni. Nevím proč, ale nějak jsme si té pohody nevážili. Propadli jsme dojmu, že vánoční ležení na pláži s „piňa coladou“ v kokosovém ořechu je to nejvíc největší štěstí. Není. Ale na to si asi musí přijít každý sám.

Letos tedy budeme na Vánoce doma. Snad to holky pochopí. A mně se vlastně už ani nechce honit se za tím, abych měl příští rok zase tolik zakázek jako loni. Proč? Abychom opět jeli někam válet se na písek? Já už v tom mám jasno. Uvidím, jak to dopadne doma.