Článek
Z náčelníka se stal náčelník ledničky
Milé dámy, pamatujete si ještě, jak vypadal váš partner na začátku vztahu? Můj tehdy připomínal Vinnetoua. Štíhlý, mrštný, s očima plnýma odhodlání a tělem, které by se neztratilo ani na obálce Men’s Health. O deset let a čtyřicet kilo později připomíná spíš důchodce sumó zápasníka ve výslužbě, který už nestíhá ani došourat na tatami – natož běhat kolem ohně. A co je nejhorší? Tvrdí, že za to můžu já.
Teorie tloušťky a jiné pohádky
Prý jsou ženy, kterým silnější muži imponují. Že prý působí klidně, rozvážně, a hlavně – nenechají se jen tak vytočit. No… možná. Já při pohledu na tlouštíka spíš myslím na věčně zpocený člověk s třesoucím se bůčkem, kterého při chůzi ovládají tři chuťové buňky a dvanáct druhů uzenin. Na rozvahu tam fakt místo nezbylo.
Láska v době štíhlé
Když jsem se poprvé rozhlížela po partnerovi, chtěla jsem někoho s tělem bojovníka. A tehdy – sláva – se objevil ON. Každé ráno běhal, večer plaval, a když zrovna nehonil vlastní tep, posiloval ego ve fitku. Večeřel tvaroh s klíčky a u toho mi kázal o tom, jak nikdy nebude jako „ti špekatí chlapi“. Kéž by ho tehdy někdo nahrál a pustil mu to dnes.
Proměna večeře aneb tvaroh vs. tlačenka
Časem jsem si všimla, že tvaroh vymizel a místo něj se ve spíži objevila tlačenka. Běhání zřídlo, plavání vyschlo a fitko… zaniklo úplně. Zato přibyly historky o tom, proč už to nejde: ve fitku prý lezly po činkách ženy lačné svalů (jeho svalů!), v bazénu dostal plíseň a v parku se bojí, že ho okrade zfetovaný veverčák. Shrnu to: pohyb šel do kopru, ale výmluvy? Ty jedou maraton denně.
Velikost XL, XXL, XXXL… a dál už to neumím vyslovit
Žehlím trička a na cedulkách sleduju, jak k „L“ přibývají Xka. Když jich bylo pět, naznačila jsem dietku. Reakce? Výstup hodný Národního divadla. Že prý ho dusím, jídlo je jeho jediné štěstí a jestli ho chci připravit i o to, tak ať vím, že ho definitivně zničím. A jestli je tlustý, tak je to moje vina. Protože vařím! Tímhle tempem budu moct za chvíli i za globální oteplování.
Láska prochází žaludkem
Řekla jsem si – buď vděčná, že mu chutná. Řízky, gulášek, bůček, slivovice… To všechno s láskou konzumoval. Já zatím krájela maso do kastrolu o velikosti pračky a říkala si, že aspoň nemusím googlit „veganská svíčková“. Jenže ouha – zatímco on hltal večeři, hltal i kila. A moje touha po indiánovi se měnila ve frustraci z kuchařky školní jídelny.
Já vařím, on jí. A nic se nevyhazuje
Snažila jsem se. Vařila jsem. Láskyplně. A on? Poctivě dojídal. Připomínalo mi to ekologickou domácnost – žádné zbytky! Jenže písmenka X na tričku přibývala a když se dostal k sedmi, pochopila jsem, že moje láska k němu nemůže být větší než jeho láska k ovaru. A tak jsem si sbalila kufry. A odešla.
Svoboda, sláva… a dalších deset kilo
Po mém odchodu mi vzkázal, že teď konečně začne žít. A já zírám. Doslova. Přibyly další tři Xka, váha ho přestala vážit a když mu něco spadne, nezbývá než zazvonit na sousedy. Ne proto, že by byl líný – ale prostě se k tomu nedokáže ohnout. A já? Nemám ani radost, ani pomstu v duši. Je mi to už prostě jedno
Poslední indián padl v kuchyni
Když dnes vidím svého bývalého, říkám si, že s Vinnetouem má společného už jen ty černé vlasy. A i ty se pod tlakem hladiny cholesterolu pomalu vzdávají. Nechci říct, že lituju. Ale příště si vyberu někoho, kdo bude mít místo těla náčelníka alespoň charakter bojovníka. I kdyby měl břicho. Ale upřímné.
