Článek
Nejsem ani strážník, ani aktivista s cedulí u hrudi. Jsem úplně obyčejný řidič, co jednou týdně zajede s rodinou na větší nákup. A přesto se mi stále častěji stává, že na parkovišti stojím, zírám na drahé auto na vyhrazeném místě pro invalidy a přemýšlím, co se v téhle společnosti pokazilo. A proč někteří lidé vnímají modré místo jako svůj osobní VIP sektor.
Mám v rodině člověka s průkazem ZTP. Vím přesně, co znamená, když je těžké ujít víc než pár metrů. Vím, jak zásadní je zaparkovat kousek od vchodu, když vás každý krok bolí. A taky vím, co to je za pocit, když to jediné místo, kam byste bezbolestně došli, už zabral někdo úplně zdravý. Někdo, kdo by těch pár metrů ušel klidně pozpátku. Ale prostě nechtěl.
Nejčastější scénář? Drahé auto. BMW řady 7, Audi Q7, Range Rover. Někdy černé jako svědomí jeho majitele, jindy bílé jako maska arogance. Za sklem žádný průkaz. Zato za volantem někdo, kdo ani nepředstírá omluvu. Pohled „co si to vůbec dovolujete mě sledovat“ je standard.
Nedávno jsem fotil na parkovišti u Černého Mostu. Dvě místa pro invalidy – obě zablokovaná jedním autem. Zánovní BMW 760Li. Z něj vystoupil svalnatý chlapík, za ním slečna v legínách, oba bez známky jakéhokoliv handicapu – tedy kromě morálního. Zamkli auto a odešli nakupovat. Neobtěžovali se ani rozhlédnout. Ani náznak toho, že by věděli, že dělají něco špatně.
A pak přijel pán o berlích. Zastavil bokem, z auta mu pomáhala manželka. Parkovací místo? Obsazené. Legálně? Ne. Důstojně? Vůbec ne. A co mě nejvíc zarazilo – ten pán se ani nešel hádat. Jen se tiše otočil a hledal jinde. Asi už si zvykl.
Někdy se objeví argument: „Naše auta jsou širší, nevejdou se na běžné místo.“ Ano, některá opravdu jsou. Ale i tak je volných míst na každém parkovišti dost. Stačí nechtít stát tři metry od vchodu. Jenže o to tady nejde. Jde o status. O to „já na to mám“. V hlavě těchto lidí to nefunguje tak, že zaparkovali na místě pro někoho jiného. Oni tam zaparkovali, protože si myslí, že mohou všechno. A že oni sami jsou to „někdo“.
Nikdy jsem na modrém místě neviděl stát Felicii bez povolení. Nebo deset let starou Fabii. Ti lidé vědí, že zákony platí pro všechny. Nehoní si ego tím, že „dneska jsem to dal přímo před vchodem, kámo“. Nehledají zkratky. A právě proto si vážím těch, kdo parkují tam, kde mají. Protože vědí, že modré místo není trofej, ale úleva pro někoho, kdo ji vážně potřebuje.
Možná bychom měli přestat tolerovat ty, kteří zneužívají výhody, které jim nenáleží. Ne proto, že bychom byli udavači. Ale proto, že kdykoli jim to projde, berou si kousek prostoru, který patří jiným. A dělají to bezostyšně, protože věří, že lak na jejich autě je víc než důstojnost člověka, který chodí o holi.
Na takové „invalidy na kreditku“ bychom se neměli dívat mlčky. Protože slušnost není slabost. A slušnost v tomhle případě znamená jednoduše – neparkovat tam, kde nemám co dělat.
