Článek
Moje dětství nebylo snadné. Nikdo nás nešetřil. Když jsme prohráli v soutěži, řeklo se nám to natvrdo – byli jste horší, příště se snažte víc. Na kole bez přilby, v autě bez sedačky, na lodičkách bez vesty. Přežili jsme? Přežili. Dnes? Každý dostane medaili, aby se náhodou necítil špatně. Rodiče běhají kolem dětí, odstraňují z jejich cesty i ty nejmenší překážky. Výsledek? Dítě, které nikdy nepozná frustraci, neumí zvládat tlak a bojí se vlastního stínu.
Vidím to kolem sebe pořád. Děti, které brečí, když jim nejde lego podle návodu. Rodiče, kteří se raději sami hádají s učitelkou, jen aby jejich miláček neměl špatnou známku. A co teprve mobily a tablety? Dnes už není nutné umět si hrát s ostatními nebo zvládat nudu – stačí zapnout obrazovku. Děti na tříkolce vypadají jako obrněnci z nějakého sci-fi filmu, na sociálních sítích se řeší, jak chápat vzteklé dítě, všude plno mnohdy nesmyslných pomůcek, návodů a názorů.
Problém podle mě je, že tohle není jen drobný výchovný detail. To je příprava na život. A když dítě nikdy nezažije neúspěch, nikdy se nenaučí vstát z prachu. Pořád bude čekat, že ho někdo zvedne, opráší šaty, zamete cestičku a za ruku ho tou cestičkou povede. Jak ale potom takové dítě zvládne reálný svět, kde práce není jistá, vztahy se rozpadají a krize přicházejí bez varování?
Mám strach, že za dvacet let tu bude generace, která neumí bojovat. Která čeká, že se všechno vyřeší samo. Že stát, rodiče, nebo někdo jiný uklidí jejich problémy. A my ostatní na to doplatíme. Místo, aby se o nás děti staraly, budou očekávat, že je do 50 let budeme vodit za ruku a dělat kolem nich neprostupnou zeď.
Možná to zní tvrdě, ale myslím, že současní rodiče by měli přestat hrát roli osobních bodyguardů a začít své děti učit odolnosti. Dát jim prostor padnout a zase vstát. Protože jinak budeme mít spoustu dospělých, kteří budou fyzicky velcí, ale psychicky malí. A s takovou společností se daleko nedostaneme.
