Článek
Kdykoli dnes slyším někoho sebevědomě prohlásit „Já bych si čínské auto nikdy nekoupil“, mám nutkání se zeptat, jestli dotyčný někdy otevřel vlastní šuplík, garáž nebo lednici. A hlavně jestli si uvědomuje, že čas na morální gesto už dávno vypršel. Ne před rokem, ne před deseti lety. Ten čas vypršel už před půl stoletím.
Čínské výrobky v mém životě nebyly nic exotického. Před revolucí jsme je brali jako samozřejmost – tenisky, pera, oblečení, hračky… A pochopitelně také legendární konzervy s vepřovým masem. Dodnes si pamatuji skvělou chuť toho hnědého rosolu. Jako dítěti mi bylo úplně jedno, odkud tahle konzerva do „sámošky“ na rohu přišla. Důležité bylo, že mi chutnala.
Po roce 1989 se však pro nás Čína proměnila z tichého dodavatele drobností v globální fabriku. Začala k nám proudit elektronika, nářadí, domácí spotřebiče, všechno možné, co jsme potřebovali i nepotřebovali. A dnes? Dnes se vlny dovozu rozšířily i na segment, který byl ještě donedávna výsostnou doménou Evropy, Japonska a Koreje – osobní auta.
A tady se najednou probouzí zvláštní druh morálního postoje některých motoristů (s malým "m"). Kdekdo v diskuzích píše, že „čínské auto si nekoupí“. Že není kvalitní. Že nechce podporovat režim. Zní to statečně, jenže tahle odvaha přišla tak o padesát let později než měla. Zatímco my jsme si užívali levné zboží, firmy ze Západu přenášely výrobu do Číny, protože tamní práce byla levnější a výrobní kapacity prakticky neomezené. A výsledkem je, že dnes by si každý měl před podobným „moralizováním“ udělat inventuru doma: kolik věcí nenese cedulku „Made in China“?
Pokud to myslíte s bojkotem vážně, tak hodně štěstí. Můžete rovnou vyhodit polovinu věcí v bytě.
Tenhle, podle mě, pokrytecký rozpor je o to větší, že Číňané opravdu neumějí jen kopírovat. Stejně jako se kdysi učili vyrábět elektroniku, učí se dnes vyrábět auta. A učí se rychle – mnohem rychleji, než se nám možná líbí. Mnohé čínské vozy už dnes v řadě ohledů předčí evropské konkurenty: jsou jednodušší, levnější, technologicky odvážnější. A nebojí se riskovat, protože doma mají obří trh, který je uživí.
Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale trend je jasný. A za pár let bude ještě jasnější. Bude to stejné jako v osmdesátých vozech s korejskými vozy. Smáli jsme se jim, ale dnes jsou běžnou součástí evropských silnici.
Nemám z toho radost. Ale je to realita. A hlavně: způsobila si to Evropa sama. Roky jsme přesouvali výrobu tam, kde byla práce nejlevnější. Roky jsme se vezli na pohodlném modelu „tady vyvíjíme, tam vyrábíme“. A dnes nám tenhle model klepe na dveře s rachotem, který už nejde přeslechnout.
Říkám to nerad, ale řeknu to naplno: Čína nás neslupla. To my jsme jí dobrovolně vlezli do pusy.
