Článek
Na konci osmdesátých let jsem nastoupil jako prodavač do jednoho z největších Tuzexů v Praze. Byl to samozřejmě úplně jiný svět než běžné obchody. Už třeba jenom to, že to uvnitř vonělo. Hned první nebo druhý den si mě vzali kolegové stranou, zašli jsme na vodku s džusem, což bylo tenkrát nóbl pití, a tam mi bez okolků vysvětlili, jak to chodí. Nebyla to žádná velká konspirace. Spíš rychlé uvedení do reality abych případně nekazil zavedené pořádky.
Před Tuzexem stála parta veksláků. Pořád ti samí chlapi. Po chvilce jsme se znali jménem a vycházeli si navzájem vstříc. Měli přehled o všem, co se kolem děje. Když měla přijít policejní kontrola, najednou byli pryč. Nikdo nevěděl, jak to zjistili, ale fungovalo jim to spolehlivě.
S námi prodavači vycházeli docela dobře. Občas potřebovali něco sehnat pro své lidi a uměli se odvděčit. Bony nám nabízeli se slevou, klidně o třicet až padesát haléřů levněji. Pro ně to byl obchod, pro nás přivýdělek. Všichni věděli, na čem jsou.
Nejvíc mě na tom bavilo, co všechno dokázali zařídit. Stačilo říct přání a oni se snažili. Když někdo chtěl k MDŽ místo karafiátů tehdy exotické frézie, nebyl problém. Najednou se objevily, hezky uvázané v celofánu od holek z hotelového květinářství. Gramodesky, které tu normálně nebyly, videokazety s novými filmy, golfové míčky, intimní pomůcky a barevné kondomy. Dokázali zařídit i modrou knížku. Všechno mělo samozřejmě svoji cenu, ale většinou platilo, že co slíbili, to dodali.
Když jsem pak viděl film Bony a klid, některé scény mi přišly docela přesné. Ta atmosféra, ten pocit, že existuje svět, který není pro každého. Ale jiné věci byly spíš pro efekt. Na pivo a na zelenou veksláci rozhodně nechodili. Žádné „magické oko“, ale vodka s džusem nebo Campari.
Veksláci nebyli žádní otrhanci. Spousta z nich měla vysoké školy, všichni měli razítka v občance, uměli se pohybovat mezi lidmi. Jezdili v dobrých autech a věděli, kdy mluvit a kdy mlčet. Nebyli vidět víc, než bylo nutné.
Po revoluci se všechno změnilo strašně rychle. Tuzex zmizel a s ním i bony. Najednou už nebylo potřeba stát před obchodem a shánět něco bokem. Zajímavé bylo, že ti lidé nezmizeli. Jen se přesunuli jinam. Začali podnikat a spousta z nich byla úspěšná. Měli náskok. Uměli jednat s lidmi, nebáli se a měli kontakty.
Když se na to dívám zpětně, nebyl to žádný filmový svět plný dramat. Spíš každodenní realita, kde si lidé pomáhali, obchodovali a hledali cesty, jak si zařídit věci po svém. Film tomu dal příběh. Ve skutečnosti to bylo klidnější, ale možná o to zajímavější.
