Článek
V sobotu jsem v pražském nákupním centru Europark zažil situaci, která by se mohla zdát jako drobnost, ale ve skutečnosti je docela vážná. A čím víc o ní přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že to nebyl jen projev arogance jednoho řidiče. Byla to malá, ale názorná lekce pro jeho děti – a právě to mě děsí nejvíc. O co šlo?
V podzemním parkovišti nákupního centra bylo v 19 hodin večer už docela dost volných parkovacích míst. Přesto si jeden chlápek, zhruba kolem čtyřicítky, zaparkoval svoje černé SUV značky Mercedes na místě vyhrazeném pro invalidy. Žádný průkaz ZTP, žádný zdravotní hendikep, jen pohodlnost a pocit, že on si to může dovolit. Z auta vyskočily dvě děti, manželka, a nakonec i on sám. Otylý muž, vypadající jak hlavní hrdina nějaké parodie na autobazary z devadesátých let. Všichni si to čiperně štrádovali do obchodu
Nedalo mi to, a tak jsem řidiče slušně upozornil, že stojí tam, kde nemá. Jeho reakce? Povytáhl obočí, ironicky se usmál přišel k okénku mého auta, nahnul se dovnitř a pronesl:
„A ty jsi kdo? Nějaká domobrana invalidů?“
Jeho děti se tomu rozesmály. Manželka mlčela. A on se naparoval, jak mi to nadal. Jako by mu patřil celý svět. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to nejhorší na celé scéně není jeho arogance, ale právě ty děti. Ony totiž neviděly otce, který udělal chybu a uznal ji. Ony viděly otce, který pravidla vědomě porušuje, dělá si z toho legraci, a ještě se vysmívá tomu, kdo mu to připomene.
A to je přesně ten příklad, který si s sebou ponesou do života. Naučí se, že silnější (otázkou zůstává, proč si chlápek myslel, že je „silnější“) má vždycky pravdu. Že ohleduplnost je slabost. Že pravidla jsou jen pro ty ostatní. A až jednou usednou za volant, budou se chovat stejně. Protože tak se to naučily doma.
Někdy se říká, že nejlepší výchova je příklad. Ale tenhle příklad byl přesně opačný, než jaký bychom měli dětem dávat. Pravidla, jako třeba vyhrazená parkovací místa, nejsou samoúčelná. Jsou to malé projevy solidarity s těmi, kteří to potřebují víc než my. Když někdo bez ostychu taková pravidla porušuje, posílá dětem vzkaz: „Na druhé neber ohled, důležité je jen to, co chceš ty.“
Odcházel jsem z toho parkoviště s rozporuplnými pocity. Ne kvůli tomu muži – takových „siláků“ už jsem viděl dost. Ale kvůli jeho dětem, které si z té scény odnesly přesně to, co by si odnést neměly. Protože dnešní smích nad drzou poznámkou se zítra může proměnit v bezohledné chování dospělých lidí, kteří se budou chovat úplně stejně.
A to je možná důvod, proč má smysl ozvat se, i když to někdy vypadá zbytečně. Protože třeba si jednou, někde vzadu v paměti, ty děti vzpomenou, že existoval někdo, kdo měl odvahu jejich otci říct: „Takhle to není v pořádku.“
