Článek
Ještě loni touhle dobou jsme vybírali, na které z maledivských ostrůvků letos vyrazíme. Dcery se přely, jestli chtějí víc tyrkysové moře nebo růžové plameňáky, a manželka řešila, jestli si vzít plavky Chanel nebo Hermès. Všechno bylo tak samozřejmé. Jenže letos… letos to bude jinak.
Zakázky se nějak rozplynuly, jako by se vypařily spolu s posledním srpnovým sluncem. Účet, který býval kdysi spíš zdrojem radosti než stresu, se teď tváří podezřele prázdně. A Maledivy? Ty jsou tentokrát stejně vzdálené jako moje někdejší klidné spaní.
Rodinné drama bez exotiky
„Ty si děláš legraci?“ pronesla manželka tónem, který by zchladil i tropický koktejl. Dcery se rozplakaly. Starší z nich hned začala listovat fotkami z loňska – delfíni, západy slunce, moře. „A co mám říct spolužákům?“ padla otázka, která bolela víc než zrušené letenky.
Snažil jsem se zachránit situaci řečmi o tom, že Vánoce nejsou o místě, ale o lidech. „To jako že budeme sedět doma u pohádek?“ ušklíbla se manželka a já pochopil, že letošní Štědrý den bude mít příchuť tiché domácnosti.
Návrat na zem
Možná je to moje vina. Možná jsem rodinu rozmazlil. Když jsem kdysi manželce koupil parfém, měla radost celý týden. Dcery se dokázaly hodiny zabavit obyčejnou panenkou a vánoční pohodu jsme měřili podle množství vaječňáku, ne podle délky pláže. Jenže pak přišly větší zakázky, víc peněz a s nimi pocit, že štěstí je něco, co si můžeš koupit.
Letos doma. A možná líp
Jenže nemůžeš. Letos zůstaneme doma. Možná poprvé po letech uvidím, jak se venku opravdu sype sníh. Možná zjistím, že klid se dá najít i bez šumění vln. A možná pochopím, že Vánoce nejsou o útěku před zimou, ale o návratu k sobě.
Jestli to manželka a dcery uvidí stejně, to nevím. Ale jedno vím jistě – až se příští rok zase rozjedou zakázky, možná si Maledivy nechám ujít dobrovolně. Protože jestli má mít něco skutečně hodnotu, tak to nebude letenka v business třídě, ale ten pocit, že i doma může být dobře. A holky? Ty na to časem přijdou. Čas to bude možná dlouhý, ale věřím, že se ho dočkám.
