Článek
Málokdy člověk vidí v přímém přenosu tolik arogance, vyhýbání se odpovědím a demagogie, koncentrovaných do necelé půlhodiny rozhovoru, jako v pořadu Interview ČT 24. Pokud se takto chová politik, který má nově zastávat post předsedy Poslanecké sněmovny – druhé nejvyšší ústavní funkce v zemi – je to podle mě vážný signál o úrovni naší politické kultury.
Jak jsem celý rozhovor vnímal? Zdálo se mi, že od první minuty dával Okamura najevo, že nepřišel odpovídat, ale poučovat. Neustále moderátorce vysvětloval, jaké otázky by měla nebo neměla klást a jak by měla rozhovor vést. Místo reakce na konkrétní dotazy se mnohdy uchyloval k výtkám vůči České televizi, moderátorce nebo svým politickým oponentům. V momentě, kdy dostal přímou otázku, zda by některý ze svých výroků z minulosti, konkrétně přirovnání poslance Bartoška k Hitlerovi, dnes změnil, zvolil klasickou taktiku: úhybný manévr. Během několika vteřin přešel k úplně jinému tématu. K zastropování odvodů OSVČ a původní otázku nechal viset ve vzduchu.
Paradoxní bylo, když s vážnou tváří prohlásil, že by chtěl lidi spojovat a že mu vadí invektivy ve Sněmovně. Jenže právě on sám byl v posledních letech jedním z těch, kdo úroveň veřejné debaty mnohdy snižoval. Když pak tuto kontradikci moderátorka připomněla, Okamura se opět vyhnul odpovědi. Bohužel – a to je snad jediná výtka směrem k Tereze Řezníčkové – nešla v té chvíli důsledněji za jasnou odpovědí.
Rozhovor tak byl podle mě ze strany pana Okamury takřka učebnicí manipulativních technik: odvádění pozornosti, zpochybňování novinářů, vytváření dojmu spiknutí „proti lidu“. Stejně pozoruhodné byly i reakce v diskusích pod videem, které Okamura sám sdílel na YouTube. Tam se opět ukázala uzavřená bublina jeho příznivců. Lidé, kteří nevidí a slyšet nechtějí. Píšou, že „moderátorka je trapná“ nebo že „Okamura je větší vlastenec než kdokoliv jiný“. Je to až smutná připomínka, jak snadno se dá demagogie zaměnit za odvahu a hulvátství za sílu.
Tomio Okamura včera v přímém přenosu podle mě ukázal, že neumí vést kultivovaný rozhovor, natož Sněmovnu. Neumí respektovat oponenta, neumí nést odpovědnost za svá slova, nic mu neříká základní kultura dialogu. Pokud má takový člověk reprezentovat českou demokracii doma i v zahraničí, pak to není jen ostuda pro Poslaneckou sněmovnu. Je to ostuda pro celou Českou republiku. Alespoň já to tak cítím.
