Článek
Znáte to. Plány a realita jsou dvě odlišné věci. Člověk se na něco těší, ale nakonec to dopadne úplně jinak. Já jsem měla v plánu jít s vnukem a manželem do divadla, půl roku jsem se na to těšila. Vánoční koleda, to bylo to představení, které slibovalo navození té pravé vánoční pohody a zkraje to i vypadalo, že opravdu navodí. Je to krásný příběh, pomalu se odvíjel, přinášel potěchu a poučení, když zhruba v půli byla přestávka.
„Nemáš nějaké drobné?“ zeptal se manžel a projevil úmysl jít si koupit něco k pití. Vylovila jsem z peněženky dvě desetikoruny a předala mu je. Odešel a já se posadila zpátky do sedačky. Sedím, pak se pohnu a najednou se mi zdálo, jako by něco spadlo. Dívám se okolo sebe, ale nevidím nic. Zkontroluji kabelku, zda je tam mobil a peněženka, všechno na svém místě, takže pohoda. Čekám na druhou půli, všichni se po zazvonění začali scházet a představení šlo do finále.
Když skončilo, tleskali jsme dlouho. Bylo to krásné a zasloužilo si to potlesk ve stoje. Odcházela jsem s povznesenou náladou, pomalu hledala kolečko s číslem od šatny, ale nikde nic. Tak znovu, peněženku, jednu kapsu v kabelce, druhou kapsu, nikde nic. Tušila jsem, že bylo v peněžence, ale teď tam nebylo.
„Omlouvám se, ale nemohu najít číslo od šatny,“ říkám s omluvou šatnářce a ona mi sdělila, že musím počkat, až všechno vydají. Čekali jsme. Manžel se ještě vrátil, jestli to někam nezapadlo, ale nenašel. Naštěstí kdosi zavolal, že číslo našli a mezitím už všechno ze šatny vydali, tak se na nás také dostalo. Manžel už raději utekl, podobné situace nemá rád a taky se těšil domů, my s vnukem jsme se ještě prošli večerní Prahou a udělali pár selfíček. Pak přišel večer, noc a ráno nastala třetí adventní neděle.
Vnuk odjel domů a mně se nějak všechno v hlavě popletlo. Vyrazila jsem na masáž v domnění, že je od 13 hodin. Na místě mě vyvedli z omylu, měla být až v 17 hodin, tak jsem se rozhodla, že si ještě zajedu na nákup do obchodu s tím zeleným otravou, co pořád v reklamě láká, jak je rychlý a přesný, až jsem neodolala a objednala u něj nějaké dárky. Přestože jsem objednala včas, zásilka se nějak zpozdila a přišla asi s desetidenním zpožděním. Vánoce se blíží, je třeba tam zajít, tak jsem šla.
Co myslíte? Jasně, že tam byla fronta, ale zdála se mi krátká, zaplatila jsem objednávku a čekám, až mě vyvolají. Nic. Čekám, už odbavili druhou frontu, asi někde byli ještě schovaní, jdu tedy na opačnou stranu, uvařím si malou kávu, popíjím a čekám a čekám, ale už mě to začalo štvát.
„Promiňte, já už tady čekám déle a pořád se nic neděje.“
Slečna, která asi přišla ze svačiny, řekla, že se mám postavit k vedlejšímu oknu a šla se podívat, kde je moje objednávka: „Vy jste ale ještě nedostala SMSku?“
„Dostala, už předevčírem,“ strkám jí mobil do očí, takže vzala zpátečku, a nakonec mi vytiskla nový lísteček s doporučením, ať počkám. Tak čekám dál a najednou mi do toho všeho ještě zvoní telefon: „Dobrý den, prosím vás, nebyla jste včera na představení v divadle?“ Přívětivá paní se mě zeptala a když jsem souhlasila, prozradila mi, že našli můj občanský průkaz, lítačku a kartu od účtu. Domluvili jsme se na předání v pokladně, takže od té chvíle moje trpělivost začala docházet a všechno ve mně vařilo. Už mi jenom zbývalo, aby někdo řekl, že nemám hlavu. Adventní klídek v tahu, musím domů s nákupem, potom pro občanku a budu ráda, když stihnu tu masáž včas.
Pak se konečně našel můj nákup, jenomže mi slečna sdělila, že objednávka není kompletní, protože tři věci nedodali. „Tentokrát ten nákup nebyl zrovna OK,“ říkám, ale stejně už to nemohla změnit, někde nastal zádrhel a po všech peripetiích jsem se tomu ani nedivila.
A pak nastal čas, abych vše odvezla domů, vydala se zpátky do divadla, a nakonec na vytouženou masáž.
Když jsem uléhala na lehátko s pocitem, že snad mám už všechno na svém místě, dovolilo mi to uvolnit se a dopřát si ten malý pocit vítězství. Doufám, že mám zmatky vybrané do konce roku. Chci klidný adventní čas!
