Článek
Ono se to lehce říká, ale hůře prožívá, třeba v případě starosti o seniora při jeho postižení. To je totiž tak obtížná věc, která se dotkne každého citlivého člověka na duši, a i kdyby opravdu rád pomohl, někdy jednoduše zjistí, že na to jeho vlastní tělesná schránka nestačí anebo se s tím srovnává tak těžko, že se dříve nebo později obrátí raději na odborníky.
Péče o člověka, který vyžaduje pozornost celý den, je horší než péče o malé dítě. S vědomím, že nesmíte ani na chvíli odejít, se těžko něco dělá. Moje mamka potřebovala stálý dozor, a jak pravili lékaři, nesměla zůstat sama. Ono to ani nejde, protože s částečným ochrnutím je potřeba dohled. Nikdo nevydrží ležet bez pohybu celý den a ona se různě šoupala, ovšem tím, jak ovládala jen půlku, chtě nechtě se sunula k jedné straně. I chvilka mohla být nebezpečná, což jsem si párkrát ověřila, když jsme šli s pejskem na procházku a pak našli mamku spadlou z postele. Naštěstí byla postel nízká a ta chvilka bez dozoru žádné vážné nebezpečí neznamenala. Stejné to bylo při sezení na vozíku, a tak hlídal, kdo mohl.
Kvůli těmto důvodům nebylo zbytí, museli jsme hledat řešení buď v podobě pečovatelky, nebo obětovat zaměstnání anebo zvolit jinou alternativu. Brala jsem to na internetu hezky popořadě, zkoušela všechny kontakty, až se usmálo štěstí v podobě ochotné vedoucí denního stacionáře, který provozuje právě takovou službu pro seniory, jakou jsme hledali. Jejich kapacita byla omezená, měli tam pár babiček a tuším, že jednoho dědečka. Půlka tam přes týden spala a půlka chodila domů jako ze školky. Mamka pobývala přes týden a na víkendy jezdila mezi své. Ale aby jí nebylo smutno, denně měla aspoň krátkou návštěvu. Den rychleji uběhl i ostatním, babičky potěšil zájem zvenčí. Musím napsat, že jsem se někdy sama těšila na posezení, protože bylo podobné, jako bych chodila na návštěvu k babičce. Byl tam klid, nikde žádný spěch, všichni se na sebe usmívali a měli vzájemné pochopení.
Kdykoli jsem viděla, jaké měli aktivity, jakou uvařili večeři, že se tam opravdu něco dělo, i když to nebylo dění hektické. Nemají kam spěchat, za čím se hnát. Žili tam docela poklidně a občasná návštěva, například rodina, která si chodila svou babičku vyzvedávat s pejskem, jim všední den bohatě zaplnila. Stařečci a stařečkové mají sice vážné nemoci, ale perou se s nimi a nikdo o tom nemluví. Užívají si, podle mého názoru, i v těžké chvíli ty svoje hezké dny. Pečovatelky jim vymýšlely účesy, honily módu a dělaly manikúru.
Možná někoho může napadnout, že je lepší být doma než v nějakém zařízení. Jasně, já si to myslela taky. O to víc mě překvapilo, když jedna babička při odchodu domů projevila přání, že by tam s nimi chtěla být častěji a taky tam někdy spát. A když jí to slečna pečovatelka přislíbila, že to manžel jistě domluví, tak se cítila potěšená, že má takovou protekci. Určitě to jde, mít hezké stáří, myslím, že záleží na nás, jak vnímáme život a zda si o tu lásku umíme říci. Všechno je hlavně v lidech, i když by se mohlo zdát, že o všem rozhodují peníze. Ale peníze ani neutěší, nepohladí, ani se na nás neusmějí. Tohle už si musíme zařídit jen my mezi sebou.
