Článek
Všude ticho, klid… Jen dýchá lednička. Tu proběhne myš a pavouk sítě souká. Na zdech se stíny překrývají a v průvanu je cítit chvění netušených rozměrů.
V tvém pokojíku hodiny tikají a bodové světýlko potají, schovává v sobě obavy, že temné duše povstaly a plížíc se blíží.
Noc proniká ti pod kůži a zavřená víčka se bojí těch duhových záblesků, co v tvé mysli jsou a mění se do tvarů. Do tvarů pařátků a chapadel a když je tvůj sen dopaden… Děj se zauzlíkuje.
Temný běsík povstane, přisedne k uchu a praví: „Přeji ti hodně snů co nekončí, když noc se rozloučí. Pod postel nakoukni a skříň prohlédni. Víš, přijdu zas! Ať zván či nikoli, jsem s tebou rád. Večer je můj kamarád a ty jen rozptýlení. Do ranních mlh a do svítání tvou mysl zabavím. Zíváš a do tmy hledíš. Pod peřinou se neschováš. Chystám se, vykoukni. BAF!“
