Článek
Staré opuštěné výklenky, které vydávaly pocit letitých nevyrovnaných účtů mezi časem a pavoučích vláken… trpících pod vrstvou lepkavého prachu, obalujic zbytky rozložených hmyzích těl.
Ten podle nepřejícný a děsivý okamžik, kdy jsem s prázdným uhlákem musel sejít schody do přízemí, přes setmělý dvůr s vysokou zdí a nakonec několik ošlapaných schodů do sklepa.
Stezka odvahy a srdce tlouklo jako splašené v očekávání, že z nízkého vlhkého stropu vyskočí pavoučí démon… zamotá se do mých vlasů. Brr!
Ten pocit ani po letech nevyprchal a hladově čekal na další jednání.
Uhlí se krčilo v tom nejtmavším koutě a v úzké chodbičce jedna jediná a holá žárovka zdaleka nestíhala plnit svoji funkci… Rychle naplnit uhlák do tří čtvrtin a doufat, že stíny zůstanou stíny.
Než jsem stihl doklusat ke schodům, musel jsem projít kolem výklenku ve zdi s nevzhlednou mříží, která se otevírala dovnitř. Vím, že jen jednou s otcem jsme nahlédli do šera vyplněného letitými demižony. Silná vrstva prachu mezi výplety a pablesky skla. Uvnitř pochopitelně už nic nebylo.
Prázdné asi dvaceti litrové lahve ze zakaleného skla, jen korkové zátky je téměř všechny uzavíraly. Bylo jich přesně osm, těch vyboulených lahví a kolem nich se v prachu povaloval rozdrcený korek. Nad nima vířila slabě našedlá mlha, opar a nechtěla se rozplynout…
Už to chtěl vzdát a vyběhnout ven… Náhle žárovka blikla a s prasknutím se kolem jeho postavy zhmotnila černo černá tma. Neviděl si ani na špičku nosu a nohy měl jako z rozteklého vosku.
Tam kde byl prve našedlý opar se ozvalo šepotání, jako by na něho někdo volal. Stažené hrdlo, nevydal hlásku, jen odložil uhlák a spocené dlaně pátravě do tmy se zabořily.
Něco ho popadlo a větrným vírem propadl do nicoty, kde to hučelo. Vzduch byl zatuchle cinkavý a kdyby jste se ho tehdy zeptali: „Co se ti honilo hlavou?“ asi by mlčel a nevěděl. Ale to, co potom se dozvěděl, křičet jej donutilo…
Světlo z baterky prolétlo tmou. Slyšel, že otec volá. Odpověď chtěl mu dát svou… S hrůzou se zorničky zaměřily a to co mu náhle vidět v mlze umožnily. Nasucho polkl a zoufale se dokola otáčel.
Otec po chvíli dolů běží. Prozkoumává každý kout i podezřelý pohyb ve stínech… a demižony jsou stále vyplněné prázdnotou. Jen v našedlém oparu se na zlomek vteřiny ozve zoufalstvím utlumené volání : "tati! “
