Článek
„Tak to ne, to vidět nemohu. “ ozval se hlas pisklavý. „Mám rád jen tmu a šero. To vše hezky proloženo mlhavým přísvitem. Jako když svítání se blíží, ale nikdy se nedočká rozednění… To by mě zabilo, k neuvěření. Jen málo by stačilo a denní světlo by nás pohřbilo.
Je nás už málo na světě, dnes nám již pšenka nekvete. Vyhledáme se jednou za sto let a zjistíme, že děje se tolik neskutečných věcí. Pokaždé se nám to ještě více zhnusí, když zaslechneme kolik lidských duší co touží po majetku a ostatních bolest je netíží. Vnímáme to neskutečné bezpráví… Ale pravdou je, že nás to z rovnováhy nevyvádí.
Pochopit dnešní konzumní dění, ač zdá se to k neuvěření. Podnikáme výpady do vyšších sfér. A tak, když občas zmizí nějaké to velké zvíře, ach ouvej, je to k nevíře. Ale okolní svět pro něj málo pláče. Vymění ho brzy za dalšího bezohledného rváče.
A Země se točí dál.
Je nás stále méně a v noční hodině se to tak divně rozvine. Světlo jako ve dne už nás neplaší, jen to jejich ponocování nestačí abych já a další okřídlení, stihli se nasytit a vzlétnout ke hvězdám. Asi by se i někdo pousmál…
Není však k smíchu z toho nic. Nechtěj nás spatřit, to nelze brát za vtip. Entita naše je jiná než vaše. Živíme se bezohledností a zmarem. Okřídlené bytosti, co oběť nepustí, jen denní světlo nás rozpustí. Postit se nelze a krev nám chutná. Je to lék na naši nesmrtelnost i zranitelnost.
Jen ty vaše transfuze, léky a vakcíny… Co jste to mezi sebe rozhodili. Vadí nám, i když jste zabraní do hraní, mozkové vlny vám to rozhodí. A pak se potíte, jste nám k ničemu. Je toho plno v éteru a nevnímáte blízké okolí.
Není to ode mě stížnost, jenom velká obtížnost. Mobilní krabičky vaši duši kradou… A na nás už z hostiny moc nezbývá.“
