Článek
Přiletěl motýl z Měsíce a nabídnul mi své vnady. Že bude rád převelice, když vyzkouším jeho dary. Kroužil jsem noční temnotou a vnímal všechny tvary… Náhle mě přepadl tichý vzdor a já záviděl.
Nechtěl jsem vrátit křídla šustící a v zemské gravitaci dotirající, stoupal výš a výš. V novu byl Měsíc noci král a zahlédnuv srpek sluneční, přepadl mě strach. Ten srpek chvěl se na horizontu přemáhajíc v dáli tmu a noční tvor jen pohnul se a pokynul.
Vítr mě zachytil a snášel níž. Zem byla blíž a blíž, když proletěl jsem kolem kostelní věže, srdce zvonů se rozbušilo. A mě se tak nějak ulevilo, že nejsem jejich pán. On tam dole stál. V šeru se leskly zorničky a připomínaly dvě lampičky, co cestu ukazují.
Sebral mi křídla motýlí a teprve po chvili, pochopil jsem tu ironii. On zmizel s prvním slunečním paprskem, který se objevil v ranním oparu. V mém periferním vidění se v prášek rozplynul a křídla zmizela jako by nikdy nebyla.
Jen v mých snech a pocitech, když noční můra tíží a ve stínech se plíží. Chňapajíc po mém vědomí, ve spánku oblouzněném… Ta noc byla pro mě záhadou, proč vybral si mě. Asi náhodou.
Teď na další večer se chystám. Dočkám se křídel motýlích? Alespoň na chvíli ovládat zemskou tíž, s větrem se podívat ještě dál. Možná jsem se tehdy bál, ale teď už stár. Vím, že dnes se dočkám. On otevře náruč temnou a křídla mě zahalí. Na cestu vydám se nekonečnou.
