Článek
Vnímám. Všechno je zpomalené a uvnitř tě věci se cítím beznadějně ztracená, ale zároveň mám osvobozující pocit. Měla bych se bát? Přitom se můj dech zklidňuje a bolest ustupuje.
Vnímám tlukot svého srdce, ano, tluče čím dál pomaleji. Rozvážně a jakoby opatrně. Není v tom nic, co by mě mělo vyvádět z míry, dělá to takhle už několik měsíců. Nezrychlí ani při námaze a rozrušení… Chová se jako správně namazaný stroj, který nehledí na okolí a emoce.
Vnímám, co vnímám? Únavu, velikou únavu, která je jako nekončící zeď a nelze ji obejít, přelézt ani podhrabat. Už si na to zvykám a nechci vědět, co se bude dít dál… v dalších dnech.
Proč jsem tady, zrovna tady. Místnost s vysokým stropem a v něm okno ve tvaru srpku Měsíce. Stěny v tom šeru kolem sebe sotva vnímám. Panuje tu chlad a ticho, ani vůně nenapoví, kde se nachází moje tělesná schránka. Myšlenky se soustředí na to, co se dělo před probuzením.
Nechci to vědět, trochu se bojím a záda i ruce mám v jednom ohni. Doslova žhnou neviditelným plamenem, který nejde uhasit vodou ani sfouknutím imaginárního plamene na knotu pomyslné svíčky.
Věc, ten prostor kolem mě se jen nepatrně prohne a propadne o pár centimetrů. Až poté zjistím, že ležím zkroucená na holém, hladkém povrchu a kolem sebe mám rozházené staniolové kuličky. Nejsou úhledné a ani trochu se nelesknou, jsou zašlé a předurčené ke zdlouhavému zániku.
Asi to bude stav mezi žitím a náhlým přerušením životně důležitých funkcí. Spekuluji, že se nacházím ve snovém místě a mé hmotné „já“ někde… v bílém prostoru bez oken, který voní ozónem a čistotou. Nikde ani smitko prachu a kolem mého obličeje se míhají tváře schované v rouškách. Jen rozostřené oči sledují můj stav a taky slyším hučení a jakýsi sykot a tlukot, který je pomalý a nepravidelný. Roušky se při nádechu vtahují dovnitř a při výdechu se nadouvají… jen odletět.
Chci se vrátit do toho stavu očekávání, kde nekonečnost ztrácí svůj smysl a staniolové kuličky lákají k hrám (vybavila se mi oblíbená skleněnka v barvě fialové a v náznaku průhlednosti barvy zelenkavě bílé)…
... Probouzím se a zmateně vnímám bolest v zádech i na hrudi. Oči se přizpůsobují bílému okolí. V mé těsné blízkosti se pohybuje osoba v plášti a přes roušku zaslechnu její úlevný povzdech: „Je vám dobře. Nechcete se trochu napít a nadzvednout polštář?“
Nic nechci, teď ne. Budu ještě spát a hýčkat si vzpomínku na ten zvláštní sen. Ale jedno vím jistě : „Jsem živá“.
