Článek
Marnotratně neurčitá marnotratkyně, neustále sebou šije. V povaze své svědomí hledá a přitom žádné nemá. Rozesílá své neviditelné chvění a ničí své okolí… dokola, dokola, dokola.
Je to obludná velká holka, co přátel nemá a ani mít nemůže. Je totiž známo, že dělá jen potíže. Používá energii a všechno přitáhne, stlačí, spálí, rozmetá. Ta nezbednice nezbedná.
Světelná vzdálenost neubírá jí na kráse a každý po ní touží, vzdychá, pláče. Uprostřed chumlu vznikajících galaxií krouží a maličké světy, co vnímají už déle, její přítomnost souží.
Sbíhají se k ní všechny zprávy a ona by ráda zažila ten pocit, kdy nemusí jen ničit, ale i tvořit. Tam v dálce zahlédla modrý puntík. Svět kde vlní se tráva a květy omamně voní. Mohla by se roztáhnout a tak trošku se protáhnout, ví ale jak by to dopadlo… Modrý bodík by se zalekl a vřelo by to v něm. A pak by náhle bylo po všem.
Ale je pravda, že když něco zaniká, tak opět se něco chystá. Vesmírná polévka klokotá a ona ji tak trochu míchá. Doladí detailně neviditelné šroubky a přitáhne hvězdný prach i zbloudilé hrudky. Po nekonečné eony a stále dokola a když energie dochází, dá si něco z okolí. A to co nevstřebá vystřelí o tolik dále. To nikdo jiný nezvládne.
