Článek
Takových třicet tisíc let cestovala si temnou nedozírnou temnotou a jen tak z nudy do sebe nasávala vesmírné smetí. Proletěla okrajem cizích galaxií a zahlédla spousty planet i planetek.
Hvězdný prach a zbytky vychladlého kamení vrstvila si na svůj hřbet a když cizí slunce se přiblížilo k jejímu povrchu, začepýřila se a chvostem z par a drobné drti se okolí pochlubila. Zářila do okolí a nenašla sobě soupeře.
Pak jednou stalo se, už dávno zapomněla, vplula do sluneční soustavy, kde osm planet se skvělo. Deja vu se dostavilo… čtyři veliké plynné a v bouřích rotující a čtyři Slunci blízké, kamenné, menší. Přelétala kolem nich vzdálená, a přesto na pohled blízká.
Vnímala, že jedna z vnitřních planet v namodrale bílém nádechu září tmou a její svit byl okouzlující i jedinečný. Odvrácená noční strana planety se třpytila, blyštivě pomrkávala.
Kometa fascinovaně prolétávala tou hvězdnou soustavou a sledovala, jak vše do sebe krásně zapadá. Slunce ji ozdobilo chvostem, který dlouze zářil.
Ocasatá kometa obloukem se posouvala a její cestu sledovalo mnoho drobných bodů. Na zemské oběžné dráze i tam dole v pevninských oblastech. Tisíce, miliony mobilních věciček ji zvěčnilo a ona stala se nesmrtelným poutníkem v očích všech pozemšťanů…
Ale tušila, že už se sem nikdy nevrátí. Osudem jejím bylo plout do temných hlubin vesmírných světů a jen vzpomínat na to přivítání, když na ni lidské plémě vzhlédlo a potěšilo ji přízní co jinde nezažila.
