Článek
I. Britský kybernetik a teoretik systémů Stafford Beer přišel se zásadou: POSIWID – the purpose of the system is what it does. Neboli: „účelem systému je to, co dělá“.
II. A co se týče mluvení o „hodnotách“, tak řada z nás tuší: čím více se o nich (obecně) plácá, tím méně o ně samotné jde.
Toto budiž dva základní kameny naší úvahy.
Kdo v našem Česku mluví o hodnotách
Poručík Dub českých médií a člověk, který o sobě tvrdí, že je „novinář a spisovatel“, Martin Fendrych z Aktuálně.cz oligarchy Bakaly, plodí ve vysoké kvantitě texty, v nichž se opakovaně vztahuje k „hodnotám“, jak je možné se přesvědčit např. 1) zde, 2) zde, 3) zde , 4) zde a v jednom prazvláštně laděnémtextu k letošnímu 17. listopadu 5) zde.
Je dobré si uvědomit, že Fendrych je jedním z nejpublikovanějších autorů v českých médiích. Pakliže se nemýlím a jeho texty skutečně jsou myšlenkově plytké až na hranici směšnosti, morálně pokrytecké a konformní s nepříliš demokratickou mocí, je možné Martina Fendrycha brát za jeden ze symptomů toho, v jaké společnosti vlastně žijeme; i s přihlédnutím k jeho biografii.
„Hodnoty“ figurují také v prezidentské kampani. Petr Pavel (z reklamy známý jako „generál Pavel“) například mluví o tom, že s Danuší Nerudovou „mají stejné hodnoty“. Není jasné, zda to má spočívat v podpoře pro zneprůhlednění daní ve formě zrušení EET, poradce z řad komerčních bankéřů, napojení na finanční a exekutorský byznys atd.
I zde je fraška zjevná. A doplňme ji ještě českýmpremiérem za stranu plnou hodnot, ODS, Petrem Fialou, který střídavě hovořil o tom, že „s polskou vládou sdílí stejné hodnoty“ (což by se dalo očekávat v situaci, kdy ji tvoří strana „Právo a spravedlnost“ působící ve stejné evropské frakci jako ODS) a pak pro jistotu o tom, že „nyní není čas se s Polskem bavit o hodnotách“ (líčení obého zde). A pomyslnou korunu, popřípadě černou košili, tomu dodávají výroky nové italské premiérky Giogie Meloniové zvolené za částečně neofašistickou stranuFratelli d’Italia (jež je v té samé zmíněné evropské frakci spolu s ODS), která mluvila o tom, že je pro ni vzorem vláda v ČR – a tedy že patrně sdílí podobné „hodnoty“, či jak to vlastně myslela…
Zde máme tedy jednoho z nejpublikovanějších přispěvatelů do českých médií („spisovatele a novináře“), dva z hlavních prezidentských kandidátů a současného českého premiéra. To je už docela reprezentativní pro to, v jaké společnosti vlastně žijeme, ne?
Velmi se jeví, že „hodnoty“ jsou zde čistě signálem, prázdným logem pro zákazníky politiky, kteří se rádi vidí jako „vyznavači hodnot“, aby se případně mohli vyvýšit nad nějaké dezoláty bez hodnot. A rovněž se zdá, že ve jménu „hodnot“ lze udělat cokoli: například nechat syrské běžence umrzat k smrti v Bělověžském pralese; jako se to událo tento rok ještě před ruskou okupací za spojené nelidskosti vyznavačů určitých „hodnot“ v Polsku a ČR.
POSIWID
Poučku Stafforda Beera s touto zkratkou citujeme hned svrchu. Co tedy plodí náš systém české společnosti? Jednoznačně lze říci, že rostoucí bohatství pro zámožnou vlastnickou vrstvu, oligarchii (která v ČR většinově vlastní média a má zásadní vliv na mnohé politické strany) a chudnutí ostatního obyvatelstva. (Do tohoto přichází jako faktor inflace, ale evidentně ji nelze vidět jako hlavní projev oligarchizace české společnosti.)
Bohatnutí bohatých a chudnutí a zaostávání chudých je doprovozeno formálními demokratickými procedurami, kdy však lze demonstrovat, že politické výsledky jsou zásadně ovlivněny vynaloženými finančními prostředky na kampaně, zmíněným vlastnictvím médií, různě rozsáhlými manipulacemi informovanosti českého obyvatelstva o skutečném stavu české společnosti (například překroucenými a rozmlženými sociologickými výzkumy) atd.
S určitou mírou abstrakce a nadsázky lze tedy říci, že česká společnost v současné podobě existuje především proto, aby na ní mohla bohatnou česká i mezinárodní oligarchie.
Zdá se, že to je skutečně hlavní „výstup“, systémový výsledek naší společnosti. (Budu rád, pokud mi to někdo vyvrátí.) Bylo by ale značnou chybou nevidět i ostatní výstupy – jakkoli třeba slabší – které jsou v rozporu s tímto hlavním. Ještě například zbývají ostrůvky nezmanipulované a nezaplacené veřejné debaty ve veřejnoprávních médiích, ta oligarchická také občas přinesou skrze některé autory pravdivé a závažné informace, existují i některá neoligarchická média, v politice občas okrajově uspějí subjekty, které nejdou na ruku oligarchickému zájmu.
A pro teoretika systémů musí být také zajímavým a pozitivním oříškem sféra každodennosti tzv. „obyčejných lidí“, kteří se v malém snaží o „výstup“ našeho společenského systému v tom duchu a smyslu, že jsou milí na své sousedy, přívětiví k přátelům i cizincům, poctiví a pravdomluvní. Jinými slovy nehrají podle „pravidel“ mocných, respektive se po nich neopičejí.
Kolik letos umrzne bezdomovců?
Pro hodnocení společnosti - které musí být výsledkem otevřené rozpravy a důkladného ověřování faktů – je klíčové vedle sebe postavit její možnosti a na druhé straně její reálné výsledky.
Zde je propast a verdikt pro českou společnost zdrcující. Nepochybně disponujeme takovýmsouhrnným bohatstvím, které umožňuje, aby na ulici nemusel nelidsky trpět – a jako pes umírat! - ani jediný člověk. A přesto se to v naší údajně humánní a údajně demokratické společnosti děje každý rok (jak je doloženo např. zde nebo zde).
Toto je pouze jeden aspekt naší společnosti, ale lze ho také vidět jako průnik několika skutečností: podvyživené sociální služby, konkureční boj jdoucí až na hranu života (a za ni), bytová nouze v důsledku spekulace s byty, politický sadismus vůči „sockám“, fašizace.
Jaké „hodnoty“ tedy přeci jen naše společnost vyznává? (Aneb návrh: používejme do budoucna místo „hodnoty“ pojem „mocenský zájem“, popřípadě „morální maximy“)
Mocenský zájem místo hodnot?! Ano, neboť společenský život homo sapiens je vždy provázen bojem o moc. Někdy se zdá jeho výsledek být definitivní, určený k setrání či takzvaně „fungující“ a „žádoucí“. Ale nakonec je vždy v dějinách překonán. Dalekosáhlé zestejnění moci všech lidí se zdá jako řešení nejmorálnější (abychom vůbec mohli o reciproční morálce mluvit) a zároveň z dlouhodobého hlediska racionální (toto souvisí s možná se blížícím koncem dějin relativního nedostatku a jeho nahrazením společností dostatku pro všechny). Jinými slovy, v zápase o podobu společnosti se pojetí deklarující dominanci a útlak jedněch vůči druhým stává stále více otázkou iracionálního sadismu a stále méně otázkou nutnosti či „adekvátnosti“.
Dokud nebudou lidéfyzicky i duševně pěstováni jako rostliny do určitých neměnných společenských kast jako v Huxleyho Krásném novém světě– ale možná ani tehdy -, nebude možné se vyhnout alespoň zábleskům takovéhoto vnímání: ač druhý může být můj nepřítel, nebo naopak oběť, člověk mně vzdálený a lhostejný, přesto tuším, že je v mnohém stejný jako já.
Toto krátké filosofické exposé má být živočišnou a psychologickou cestou ke Kantovu kategorickému imperativu, který je jinak v jedné ze svých verzí Kantem formulován takto: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“
Z toho vyplývá: lítý konkurenční boj člověka přibližuje zvířecí živočišnosti a vzdaluje živočišnosti lidské, která disponuje i na primitivní úrovni výše zmíněnými, resp. naznačenými záblesky reflexe. Myslím, že něco podobného měl namysli Marx, když mluvil o člověku jako o rodové bytosti/tvoru („Gattungswesen“).
Toto jsou črty, které by musely být ještě doprovozeny mnohem delší argumentací, ale naznačují snad směr, jak se bavit o „hodnotách“, popřípadě čím tento pojem zcela nahradit.
K tomu celému budiž ještě pro zamyšlení připojeno: Immanuel Kant byl schopen vidět a odsuzovat některé brutální projevy Francouzské revoluce, zároveň ji ale se značným nadšením přivítal. A jeho „kategorický imperativ“ je těžko myslitelný bez společnosti, která se vydává cestou rovnosti.
