Článek
Budete souhlasit, že žijeme v silně nespravedlivé společnosti a v režimu, jehož smyslem je bohatnutí vlastnické třídy na úkor ostatních? Kde tedy „demokracie“ slouží jako fasáda pro tento mocenský vztah.
A budete také souhlasit, že pro takovýto režim je nepřítelem jakákoli skutečně rovnostářská a bojovná levice, nikoli jen neškodní pozéři nebo kariéristé používající toto označení? A uznáte, že privilegovaní vykonavatelé tohoto režimu se neustále snaží neutralizovat klíčící i organizovanější levicové síly ve stranách, odborech a menších uskupeních?
Pro ty, kteří chtějí bojovat za vítězné pronikání levicového humanismu do společnosti, představuje česká realita velmi konkrétní závazek, ne?
Závazek opravdově levicových sil
Jak to myslím: dokud ještě organizovaná pravicová moc nepřistoupila k výhradně či převážně fašistickým metodám a ještě (někdy) toleruje volby a výsledky z nich vzešlé, je strategickou povinností levice reagovat na tento formálně demokratický prvek pravicové nadvlády.
Různí historičtí i současní anarchisté odmítnou volby jako prázdný rituál a past odmítaných „hierarchií“ a „autoritářství“. Dějiny i současnost kapitalistického vládnutí ale zcela jasně dokládají, že některé reformistické levicové síly byly v minulosti schopné významně zlepšit postavení (částí) poddaného obyvatelstva a tyto lidi také někdy aktivizovat v levicovém hnutí. Kdo se nemusí neustále starat a strachovat o to, jak zaplatí činži, jídlo, zda bude mít práci, ten začne třeba být aktivnější v odborech, začne prohlubovat své vzdělání o společenských mechanismech a politice, má více času být aktivní v levicových organizacích.
I mírné zlepšení postavení poddaného obyvatelstva má tedy kromě obecně humanistické hodnoty tuto strategickou hodnotu pro hlubší vítězství levicového humanismu. (Navrhuji zcela nevylučovat přechodnou taktiku „čím hůře, tím lépe“, to je ale zodpovědné jedině v případě existence silné levicové organizace, která je schopná poskytovat poddanému obyvatelstvu síť podpory.)
Kam nás dovedou Buzková, Dienstbier, Netolický, Petříček, Croes či Kovařík?
Myslícím lidem by mělo být zřejmé, že pravicoví nepřátelé skočí po jakékoli přiležitosti oslabit a rozložit potenciální levicovou opozici.
Je zároveň daností fungující mysli, že počítá s neshodami uvnitř množiny alespoň částečně levicových organizací. Na vyjádření nesouhlasu je ovšem zcela nutné mít stanovené standardy. Co do svobod i povinností. Je jasně doložitelné, že existují způsoby vymezování uvnitř množiny levicových sil, které především nahrávají pravicovým nepřátelům.
Konkrétním příkladem je naskakování na vlnu českého režimního antikomunismu a vztahování se k současnému dění okolo SocDem + Stačilo! skrze hysterické slogany o „bolševicích“ a „fierlingerovské zradě“ - řeč je o akci, které se účastní i ti „slušní“ ze sociální demokracie.
Aktivitou vycházející od trochu jiné skupiny lidí je urputné, ale krátkozraké napadání Stačilo! od lidí z malé strany Levice, kteří jistě mají některé nezpochybnitelné zásluhy na udržování demokraticky socialistického hnutí v Česku, ale mají značné nedostatky co do politické průraznosti - a někdy propadají úvahám dle zbožných přání. Nyní předstírají, že mají při své obecné neviditelnosti šanci v parlamentních volbách (všechny jejich předchozí volební výsledky jsou zcela mizivé) a odmítají takticky podpořit pragmatickou spolupráci SocDem a Stačilo pro parlamentní volby 3. a 4. října. Jejich zástupci opakovaně dostali prostor v Deníku Referendum, kterému je přispíváno oligarchickými penězi přes „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“ a prostor je v něm dáván také běžným pravicovým kariéristům od Pirátů, jako je Markéta Gregorová, podporovatelům zbrojení, propagandistům západního imperialismu a NATO, jako je Jiří Pehe apod.
Vymezení přichází také od mnohem pokleslejších lidí z „nejčtenějšího progresivního deníku“ Alarm, kteří za čtyři roky brutální pravicové vlády nebyli schopni plasticky rozebrat mocenské souvislosti této vlády. Alarm také dostává oligarchické kapesné od výše zmíněného „nadačního fondu“, jemuž aktuálně předsedá pravicový propagandista z „veřejnoprávních médií“ David Klimeš a jehož vlastníci jsou propojeni také s financováním vládních stran, dalších pravicových médií a prezidentské loutky oligarchie a NATO. Navzdory ověřitelným levicovým prvkům programu Stačilo! a jasně levicovým vystoupením členů KSČM mluví „progresivní“ pozéři z Alarmu o tom, že Stačilo! je prostě „národovecké“, „fašizující“ a „ultrapravicové uskupení“ a narozdíl od své bojácné a povrchní kritiky sadisticky pravicové vlády zde podtrhnou, že by mohl být nějaký vztah mezi Stačilo! a oligarchií (o tom ještě později).
Vedle relativně viditelné „tolerované (pseudo)levice“ jsou zde vyjádření bývalých členů opouštějících stranu SocDem pod vedním Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka, která byla patřičně zesílena pravicovými médii. Jiří Dienstbier dostal příležitost k rozhovoru na Seznamu Zprávy oligarchy Lukačoviče. Jediný zbývající senátor za SocDem - o kterém jste patrně také dříve vůbec neslýchali, Petr Vícha, vystoupil s prohlášením, že „by ho hanba fackovala“. Vystoupil také hejtman Pardubického kraje - kde sídlí řada zbrojních firem, včetně těch vyrábějících mj. drony pro Izrael páchající zločiny proti lidskosti - Martin Netolický. Coby prazvláštní politické zmrtvýchvstání muselo působit dřívější vystoupení Petry Buzkové (starší generace ji znají), která mj. o současném výhradně pravicovém českém parlamentu čítajícím sedm pravicovým stran prohlásila, že „levice je tady až až“. Spolu s ní vystoupil i bývalý ministr zahraničí Petříček, který se sice v minulosti drobně vymezil vůči okupaci a zločinům Izraele, ale obecně je velice konfromní s imperialismem mocenského bloku NATO a přidružených států, jako je Izrael, a mlčenlivý k jeho obrovským nespravedlnostem a zločinům (srov. např. zde). Petříček také stanul na čele projektu Progresivní Česko spolu s kariéristy od Pirátů (resp. Mikuláš Peksa přešel do evropské konformistické vábničky s levicovým mimikry jménem Volt) a od Zelených, kteří mají bohatou historii i současnost coby ochotné křoví pravicového vládnutí na státních i lokálních úrovních - a nyní vyvořili volební koalici pro parlamentní volby.
K Progresivnímu Česku - které mezitím coby uskupení utichlo - se hlásil i Jiří Dienstbier, Jiří Pehe, dokonce Marek Hilšer, současná spolupředsedkyně Zelených, která umí vršit fráze o „lidských právech“, ale není od ní slyšet kritika nejkřiklavějších zločinů a destrukce lidských životů (např. i v nesmyslné a dávno ukončitelní válce na Ukrajině) v našem imperialistickém bloku. Mezi „přijatelnými tvářemi“ této „povoleně levicové“ platformy se objevil i Jakub Kovařík ze strany Budoucnost, která se před časem sloučila s výše zmíněnou Levicí. Lidé z Budoucnosti a pan Kovařík se staví div ne jako „radikální levice“, nárokují si, že jsou ti skuteční humanističtí levičáci, antimilitaristé a antiimperialisté, ale kritiku současného gigantického zbrojení, militarismu, zločinů našeho imperialistického bloku a NATO od nich nezaslechnete. Progresivnímu Česku a podobným fintám podřízeným zájmům pravicových nepřátel jsem se již věnoval v samostatném článku.
Mezi podporovateli Progresivního Česka je i pan Stijn Croes, člen SocDem, který dokonce v reakci na postup vedení SocDem vyhrožoval na svém facebookovém profilu, že půjde věc žalovat evropské frakci takzvaných „socialistů“ - PES.
Chceš být levičákem? Zvedni zadnici, vyrušuj, organizuj a vzdělávej (se)!
Na jedné straně je nutné vést relativně komplikované strategické a teoretické diskuze, na druhé straně je to tak prosté jako Kolumbovo vejce.
Historie i současnost nám hojně dokládá extrémně důležité výdobytky a vítězství levice, některé hluboce dojemné a inspirativní počiny zlepšující život lidí a zvyšující humánnost společnosti. Zároveň nacházíme trojí zavrženíhodníhodné pokřivení levicových snah o lepší společnost: 1) diktatury násilnické k vlastní proletářské bázi, 2) kolaborantství s pravicovou a vlastnickou mocí a buržoazní kariérismus, 3) pasivní moralizování a sektářské hájení „čistoty“.
V současném postoji „slušných levičáků“ vidíme kombinaci všech těchto úpadkových a nepřátelských tendencí. Druhá strana sporu z nich rozhodně není vyvázána! Otevírá se zde ale možnost posunu levice z hluboce slabého a neškodného postavení v Česku.
Pokud zaznívá - z nejroztodivnějších zdrojů -, že Stačilo! je „v kapse oligarchů/miliardářů“, tak je povinnost toto konkretizovat. Kdo se podívá na jména uváděná v posledním citovaném článku, skutečně najde některé větší vlastníky především v českém agrobyznysu, kteří patrně finančně podporují Stačilo!. Jak to ale vypadá u ostatních stran a u „slušných levičáků“ či „progresivců“, „levicových liberálů“, těch občas akceptovaných? Řada kariéristů ze sociální demokracie byla spojena s těmi či oněmi oligarchy, v případě nedávného předsedy Hamáčka se jedná o nejnebezpečnější složku buržoazie v podobě zbrojního byznysu, v případě „slušného“ Sobotky se jednalo o velmi přátelské vztahy s českou vlastnickou třídou, není třeba rozebírat, jak úzce byla propletená ČSSD za Zemana s velkými českými i zahraničními vlastníky a také drobnějšími gaunery. Takováto korupce a zaprodanost pravicové nadvládě se objevuje velice hojně u většiny stran evrospké frakce PES - které chce jít výše zmíněný pan Croes žalovat na Maláčovou a Zaorálka.
Německá SPD má více než stoletou zkušenost se svou zkorumpovaností, podporou zbrojního průmyslu, válek, amerického a evropského imperialismu i sadistické pravicové politiky. Je to modelový příklad systémově konformní strany, která nesnese férový vztah s levicovým hnutím zdola a mnohdy se obrací přímo proti zájmům poddaného obyvatelstva. Významná je historie britské Labour Party, s posledním úsekem Corbyn vs. Starmer, což jsem již také rozebíral.
Skutečné levicové síly jdou daleko za parlamentní zápasení v buržoazních či „technofeudálních“ společnostech. Ale musejí postupovat přes takovou cestu, jaká se zrovna nabízí - a která může dovést k cíli. Sám jsem již podal podrobnou argumentaci, proč nyní podpořit volební spolupráci Stačilo! + SocDem a přesvědčovat podřízené obyvatelstvo k její volbě. Nevidím vůbec žádný praktický scénář, který by předkládali nynější moralistní kritici volební spolupráce Stačilo! + SocDem. Možná, že to s levicí a strategií pro vítězení levicového humanismu a přetváření společnosti nemyslí tak vážně.
