Článek
Uskupení Milion chvilek pro demokracii prokazatelně spojené s jednou částí pravicové nadvlády píše 29. 1. na sociálních sítích:
Přátelé, tak český petiční REKORD je překonaný! Díky Vám. Výzva na podporu prezidenta, ústavních principů a našeho ukotvení v EU a NATO překonala počet podpisů za odstoupení Andreje Babiše. Máme přes 440 000 podpisů a míříme k půl milionu. Pojďme ukázat, že zvůle politiků má své hranice a že nehodláme nečinně přihlížet, jak je stále posouvají.
K tomu jsou nějaké obrázky a smajlíky.
Píše také uskupení nazvané Štít demokracie reprezentované Tonym Pášmou dříve z MChD a „influencerem proti prokrastinaci“ (s politickými záměry) Petrem Ludwigem:
Vydrželi jsme toho hodně. Teď je však čas, abychom se hlasitě ozvali. Teď je čas, abychom se postavili za Českou republiku a za prezidenta Pavla. Musíme ukázat, že vydírání do demokracie nepatří.
Po údajném dosažení půlmilionu podpisů podpůrné petice oznamuje Milion chvilek :
Probudili jste spícího LVA.
V tomto příspěvku též citují „hlas přátel ze Slovenska“, který varuje: „Neudělejte stejnou chybu, jakou jsme udělali my na Slovensku. I my jsme měli výbornou prezidentku. Dopustili jsme však, aby ji usmýkalo hulvátství. Aby se do ní sprostě a nevybíravě naváželi lidé, kteří se chovali jako lůza. A my jsme se za ni v kritické chvíli nedokázali dost jasně postavit.“
Myšlena je Zuzana Čaputová chválená například americkou vlivovou organizací Aspen Institute. A přidána je ještě druhá rada: „Možná že jediná cesta, jak se ubránit extrémistům, je postavit se jim už v zárodku. Dříve, než naberou sílu. Protože jakmile jednou začnou ničit demokratické instituce, jakmile získají kuráž a ztratí zábrany – potom už není cesta zpátky. Hulvátství, nízkost a aroganci je třeba zastavit včas. Dříve než rozloží veškerou morálku a kulturu jako toxická bažina.“
Jaké jsou tedy motivace různých skupin lidí něco takového podpořit?
Z výše citovaného je jasné, že důraz je kladen nikoli na rozum a demokratickou otevřenost, ale na emoce. Kdyby pravicově propagandistická uskupení jako Milion chvilek nebo Štít demokracie mluvila s lidmi jako demokratickými účastníky společenského dění, musela by zmínit obrovské majetkové a mocenské hierarchie, které existují mezi „demokraty“, musela by přiznat nedemokratičnost zvýšenou za minulé vlády a musela by se také pokusit o racionální popis zájmů různých skupin lidí.
Podobně jako oligarcha Babiš používá reklamu, která neoslovuje rozum a zamlčuje protichůdnost svých zájmů a plánů se zájmy mnohem chudšího obyvatelstva, manipulují i „demokraté“ své příznivce a voliče. Samozřejmě se najdou skupiny lidí, kteří mají buď velmi racionální nebo alespoň okrajově racionální důvody volit tu či onu pravicovou partu. Důchodci například Babiše spojují s menším útokem na důchody než „demokraty“ - ale zapomínají, že v té době Babiš vládl se sociálními demokraty. Je zde také odpor proti určitému druhu pravicové, „pro-evropské“ a transatlantické indoktrinace, kterou dotují a provozují lidé spojení s „demokraty“.
Vedle „demokratů“ (zde část jejich oligarchického sponzoringu) a oligarchy Babiše tu jsou jednak oligarchové - jako klíčově např. nejbohatší zbrojař Strnad - spojení s oběma těmito partami. Dále odtud plynule přechází oligarchický vliv a podobná politika směrem k „alternativní pravici“ v podobě jak Motoristů, SPD, Trikolory, tak také Pirátů s jejich zeleným a progresivním křovím, které je placeno oligarchy vlastnícími pravicová média, platícími indoktrinační akce - a pana prezidenta. Český parlament je pravicový z 99,9 %. Mediální prostor je koupen a kontrolován různými partami jedné moci. Kdo trochu rozumí fungování kapitalistických společností (bez existujícího odporu a silných alternativních sil, jako jsou mj. odbory), chápe, že když takzvaně „progresivní média“ omílají útoky na „fosilní oligarchy“, tak vynechávají to podstatné z kapitalistické nadvlády: různé sekce oligarchie (z nichž některé dávají kapesné „progresivcům“), tak četné průniky mezi i nimi - i zastřešující oligarchii v podobně finančního kapitálu, popřípadě „technofeudálů“.
Drtivá většina politického angažmá a energie třeba i nezaplacených obyčejných lidí je zkonzumována právě jednou z hlav pravicové kapitalistické saně, respektive jejím jedním společným žaludkem.
Pro hladce probíhající krmení a trávení této pravicové kapitalistické saně zde však musejí být profesionální lháři, PR specialisté, političtí naháněči, volavky, papoušci, opice, modely, influenceři.
Sepišme, jak funguje lákání různých skupin poddaných, bájné „občanské společnosti“, jejích nižších pater obávajících se pomalu se rýsujího sestupu mimo „slušnou společnost“ a „střední třídu“, ba i lépe situovaných občanů z „vyšší střední třídy“:
1) Někam mohu patřit. To je banální důvod, ale společenská povaha člověka i osamění v naší všeobecné kapitalistické konkurenci poddaných plodí i dost zoufalé způsoby naplňování touhy po pospolitosti.
2) Jsem na vítězné straně. Hned zde slyšíme cosi skřípat, protože nemám-li opravdu značný majetek, vstupuji do party nikoli rovných, ale takové, kde jsou si někteří mnohem rovnější. Jsou to ale přeci ti „úspěšní“ lidé, do jejichž blízkosti se na chvíli dostanu, fyzicky. A oni mě „berou“. Jsme jeden tým prezident! (Já, pan Kolář, pánové Šenkypl, Winkler i pohledná pop-zpěvačka.)
3) Jsem morálně lepší. To se přeci v propagandě této party neustále opakuje. Hájíme „hodnoty“ - které většinou nejsou moc vyjasněné a pokud ano, tak buď mlhavě nebo ne tak, že by opravdu zavazovaly. Velmi mělko pod povrchem je zde ale představa mocenské a finanční nadřazenosti (jsem lepší než nějací chudí dezoláti) a také „slušnosti“ jako především poslušnosti vůči mocným nadřízeným.
4) Šlapáním po druhých se trochu vyvýším nebo ztlumím svůj společenský pád. Děláme to snad všichni, ale při troše přemýšlení snad někteří pocítí stud a nespravedlnost. Někdo má „cikány“, někdo „socky“, někdo „dezoláty“, někdo „bolševiky“, někdo „arabáše“, někdo „úkáčka“ (někdo je promptně vyměnil za „russáky“). Jsou tu „extrémisté“ (které najdete i v oblasti různých způsobů zavazování bot), „populisté“ (což je ve skutečnosti synonymní se získáváním politické podpory). Pokud je člověk opravdu hloupý a má prohnilou duši, takový pohled na bezdomovce ho více potěší, že ještě není na takovém dně, místo aby ho zabolel a vyvolal naštvání na situaci.
5) Opičení a strach z trhání tlupy čili party. Je to podobné jako v prvním bodě, ale zde nejde o docela aktivní (i když zkratkovité) naplňování touhy po pospolitosti, nýbrž o strach z postihu ze strany společenství. Co tomu řeknou ostatní ze „slušné společnosti“, když nepodpořím pana prezidenta a „demokraty“? A kdybych začal být kritický - jako nějaký dezolát?
6) Strach. Ještě jednou zde zopakujme to slovo, zase s trochu jiným odstínem. Manipulátoři z řad „politických marketérů“ dokáží nejen zde sáhnout k tomu, co používal Goebbels. Na stránce markething.cz se sice píše, že využívání strachu v politických kampaních je doménou „dezinformátorů“, ale co jiného než apely na strach tak často provází kampaně „demokratů“: strach z Ruska, strach ze „slovenského scénáře“, strach ze sestupu mezi „dezoláty“. Akce „na podporu prezidenta“ má v podtitulu „za bezpečnost ČR“. Někdy ale nejde o velké hrozby, nýbrž o docela niterné pochody: strach z používání vlastního rozumu, strach z racionálních kritérií, strach z rovnosti.
7) Destruktivní a fašistické tendence. Vídáme přeci stále častěji sadistickou radost nad neúspěchem druhých, jejich zašlapáním, fiaskem. Slaví se, jak se „bolševici“ nedostali do parlamentu a byla zakázána jejich propagace. Slaví se „úspěšný boj Izraele s teroristy“, únos Madura z Venezuely, ponížení „russáků“. Zde není už místo pro obecně závazná racionální pravidla, etiku a ani pro vlastní pozitivní prožitek, který by nás obohatil a my bychom zas mohli obohatit druhé. K tomu má dost co říci Walter Benjamin ohledně vztahu moderních masmédií a glorifikace válečné (sebe)destrukce. Není snad možné nevidět, jak se z údajného „boje za demokracii“ dělá tzv. spektákl, šou, kapitalistický konzumní produkt. A také lze snad prohlédnout, kolik lidí bez poctivosti a lidsky inspirativního rozměru (tedy něčeho jiného než: koukej, jak se mám dobře a jaký mám vliv) se producíruje v médiích s vítězoslavným narcismem, kterému se líbí destrukce racionality, poctivosti, kulturní úrovně. Fašistický triumf nad humanizací a demokratizací (která vyžaduje práci a pravdivost k sobě) se nemusí slavit jen v podobě průměrného spisovatele Dr. Goebbelse a nacistických studentů pálících Heineho, ale i za metání sloganů o „demokracii“ a „hodnotách“.
Jak pracovat na změně
Jsem přesvědčen, že je velmi nemorální balamutit lidi reklamou, PR a zneužívat je ke svému profitu - i když se tak děje takzvaně „dobrovolně“. Triumfovat nad hloupými je jako soutěžit v běhu s jednonohými. Existují ale lidé hloupější a chytřejší. To vyžaduje vrstevnatou komunikaci. Pokud ale má být poctivá, musí mluvit o tom samém, pro to samé. Příkladem takovéhoto génia prostupujícího celou společností je Haškův Švejk - velký protiválečný román. Vedle aktuálně silných českých stok zbabělosti, pokrytectví, snobství, pasivity je zde pár příjemných pramínků a jedním takovým je Švejk. Společenské potůčky se stékají do mocnější řek, které dokáží strhnout leccos nacházejícího se v cestě.
Pravdivý popis mocenských poměrů nebudete podávat, máte-li strmou hierarchii, v níž většina lidí definitivně zůstane v roli pěšáků, fanoušků a „doufajících“. Zavádění racionálních standardů a požadavek na pravdivý popis společenské skutečnosti je v současném Česku kontroverzním činem. Zkuste třeba požadovat po „veřejnoprávních“ médiích, aby pravidelně poskytovala jakýsi laicky přístupný přehled o klíčových společenských ukazatelích (vývoj rozdělení majetku) a uslyšíte, jak se budou „hlídací psi demokracie“ vrčet.
Přes některé zištné aspekty mají i některé návrhy té či oné party pravicové nadvlády potenciál využít tyto pravicové žabo-myší boje k něčemu racionálně-humánnímu. Například EET má jasné prvky transparence. Stejně tak „boj proti politickým neziskovkám“ - kde je potřeba diferenciace, při níž se přijde na to, kolik „demokratických“ iniciativ platí finančníci, zbrojaři, USA, Izrael aj. Ale zároveň i na to, kolik skutečně nápomocných aktivit by mohlo být učiněno závaznějšími (státem garantovanými) a neponechanými jen charitativní dobrovolnosti a „filantropii“ šéfů.
Jedny oligarchy rozehrajme proti druhým, ale nepečme to s žádnými z nich. Když „demokraté“ útočí na Babiše kvůli „střetu zájmů“, tak se zde najdou obecně racionální momenty. Ale je třeba znát a veřejně odhalovat, kterými oligarchy jsou zas voděni „demokraté“. Podobně jako když „progresivci“ útočí na „fosilní oligarchy“, ale sami jsou placeni jinými „čistými“ oligarchy.
Někdo říká humánní a racionální věci jednou za rok (o Vánocích), někdo 1/5 doby, někdo třeba i polovinu. Existují poctiví badatelé, kritici a existuje i akumulované vědění a důkazy činem v různých skupinách, organizacích. V případě oligarchicky placených part, armád, tajných služeb, kapitalistických firem i mnohých „neziskovek“ je potřeba počítat s tím, že se bude spíše jednat o lži a manipulace - mnohdy také masivní zločiny.
Zorientovat se není lehké, ale pomáhá skepse vůči marketingovým týmům, sloganům o „hodnotách“, hledání „extrémů“ a protivníků nikoli primárně u extrémně majetných a mocných lidí, kultům osobnosti (Václava Havla, Václava Klause či Petra Pavla). Kam vede zamlžování společenské reality, glorifikace „úspěchu“, zjevné a obrovské společenské nerovnosti a nespravedlnosti, militarismus a destrukce racionálních a kulturních kritérií vidíme aktuálně u našich imperialistických nadřízených z USA.
