Článek
Státní rozpočet má jednu praktickou výhodu pro každou vládu: pracuje s čísly tak velkými, že se běžnému člověku snadno vypnou smysly. Milion si ještě představím. Miliardu už hůř. A 389 miliard korun je částka, která se v titulku vejde do tří slov, ale v hlavě zůstává skoro bez měřítka.
Tak jsem si to měřítko zkusil vrátit. Pokud by se navržený schodek rozpočtu na rok 2027 rozpočítal rovnoměrně do celého roku, vychází přibližně na 1,07 miliardy korun za den. Asi 44,4 milionu za hodinu. Přibližně 740 tisíc za minutu a přes 12 tisíc korun za sekundu. Není to popis skutečného toku peněz během roku – stát samozřejmě neutrácí deficit po přesných sekundách. Je to jen aritmetický převod, který ukazuje velikost čísla.
A velikost je tentokrát podstatná. Ministerstvo financí navrhlo pro rok 2027 příjmy 2,189 bilionu a výdaje 2,578 bilionu korun. Rozdíl je právě 389 miliard. Pro letošní rok je schválený schodek 310 miliard, takže nový návrh je o 79 miliard hlubší, tedy zhruba o čtvrtinu. Podle veřejně dostupného historického srovnání by šlo nominálně o druhý nejvyšší schodek od vzniku Česka, po pandemickém roce 2021.
Ne, 389 miliard neznamená 389 miliard vyhozených z okna
Nejjednodušší glosa by teď mohla pokračovat větou, že stát rozhazuje. Jenže to by bylo pohodlné a nepřesné. Vláda má pro růst výdajů konkrétní argumenty a některé jsou bez debat vážné.
Ministerstvo financí uvádí pro rok 2027 prorůstové investice ve výši 289,6 miliardy korun, meziročně o 47,7 miliardy více z národních zdrojů. Do zdravotnictví má jít proti předchozímu nastavení o 50 miliard navíc a na obranu stát počítá s částkou kolem 195 miliard. Silnice, železnice, energetika, nemocnice ani obrana nejsou položky, které lze škrtnout jen proto, aby dobře vypadal jeden titulek.
Investice navíc nejsou totéž co běžná spotřeba. Pokud stát postaví infrastrukturu, která bude sloužit desítky let, může dávat ekonomický smysl část nákladů rozložit v čase. Stejně tak má země v době bezpečnostního napětí legitimní důvod utrácet více za obranu. Kdo chce poctivě kritizovat schodek, musí nejdřív přiznat i tuto polovinu příběhu.
Jenže ekonomika podle samotné vlády nemá být v recesi
Právě tady pro mě začíná skutečný problém. Ministerstvo financí ve své srpnové makroekonomické predikci očekává, že český HDP v roce 2027 reálně vzroste o 2,4 procenta. Průměrnou inflaci odhaduje na 2,7 procenta. Jinými slovy: základní scénář není hluboká recese, uzavřená ekonomika ani pandemický šok.
Je fér dodat ještě jednu důležitou věc. Výbor pro rozpočtové prognózy označil srpnovou makroekonomickou prognózu ministerstva i prognózu příjmů sektoru vládních institucí za realistické. Nejsnazší kritika tedy není, že by ministerstvo jednoduše nakreslilo fantastické příjmy, aby mu tabulka vyšla. Spor je mnohem nepříjemnější: co všechno si stát dovolí utratit i ve scénáři, kdy ekonomika roste.
A přesně tady mě číslo 389 miliard znervózňuje. Krizový deficit dává intuitivní smysl v krizi. Stát při propadu ekonomiky tlumí šok, nahrazuje část výpadku soukromé poptávky, zachraňuje systém nebo financuje mimořádnou situaci. Jenže když se mimořádně hluboký schodek stane standardem i v roce, kdy vláda čeká růst, vzniká jednoduchá otázka: jaký prostor zbude, až skutečná recese opravdu přijde?
Rozpočtová debata se začíná hádat i o samotné procento
Dnešní spor mezi vládou a Národní rozpočtovou radou navíc ukazuje, jak snadno se velká část veřejnosti ztratí už v definicích. Ministerstvo financí ve své komunikaci pracuje s fiskálním saldem 2,8 procenta HDP v rámci svého fiskálně-strukturálního plánu. Člen Národní rozpočtové rady Petr Musil dnes upozornil, že při standardním maastrichtském vykázání včetně obranných výdajů má být deficit sektoru vládních institucí kolem 3,5 procenta HDP.
Pro běžného čtenáře je to skoro učebnicový příklad, proč nestačí sledovat jednu hezkou hodnotu. Obě čísla vycházejí z odlišného zacházení s výjimkami a fiskálními pravidly. Politicky se pak dá zdůraznit to příznivější. Ekonomická realita ale nezmizí podle toho, který řádek dá tisková zpráva do titulku.
Nejdražší výdaj je ten, který už nikdo nevidí
Na rozpočtech je zrádné ještě něco. Nová silnice je vidět. Přidané peníze nemocnici jsou vidět. Vyšší plat je vidět na výplatnici. Úrok z dříve vytvořeného dluhu ale žádnou slavnostní pásku nemá. Přesto je to účet, který se v dalších letech vrací a ukusuje prostor pro nové priority.
Proto mi nevadí debata o tom, že stát má v některých letech investovat agresivněji. Vadí mi představa, že téměř čtyřsetmiliardový schodek začne působit jako běžná provozní kulisa. Každá vláda má nekonečný seznam věcí, které jsou užitečné, populární nebo skutečně potřebné. Rozpočet ale existuje právě proto, že všechny nejdou zaplatit najednou bez ceny.
Domácnost a stát nejsou totéž a přirovnání státního rozpočtu k rodinné peněžence bývá často zavádějící. Stát má vlastní daňovou základnu, může vydávat dluhopisy a financuje investice s mnohem delší životností. Jedna logika ale zůstává společná: pokud příjmy rostou a přesto se plánovaný schodek výrazně prohlubuje, je namístě chtít velmi přesnou odpověď, proč se to musí stát právě teď.
389 miliard může mít vysvětlení. Nemělo by mít pohodlí
Rozpočet na rok 2027 ještě není hotový zákon. Vláda ho může upravovat a do Poslanecké sněmovny má finální návrh poslat do konce září. Právě proto je teď správný okamžik číslo nepřijmout jen jako další položku ve zprávách.
Mně z návrhu nevychází, že by každá miliarda byla špatně. Naopak: část výdajů může být potřebná a část investic může být dlouhodobě velmi rozumná. Jenže součet má pořád 389 miliard korun v minusu. A pokud se takový schodek obhajuje v roce, pro který samotné ministerstvo očekává růst ekonomiky, musí být laťka pro jeho obhájení mimořádně vysoko.
Největší problém proto nevidím v jedné ministryni, jedné straně ani v jedné položce. Vidím ho v tom, jak rychle si Česko zvyká na stamiliony a miliardy jako na abstraktní kulisu. Přepočet na 1,07 miliardy denně tu abstrakci na chvíli rozbije. A nechává po sobě otázku, která by měla být hlasitější než všechny politické tiskovky: jestli skoro 400 miliard potřebujeme při růstu, co budeme dělat, až přijde skutečně špatný rok?
Zdroje a ověření
