Článek
Na výpravu nejela jako polárnice. Ada Blackjack byla mladá Iñupiaq žena z Aljašky, která uměla šít, vařit a vést domácnost, ale podle dobových a archivních pramenů neměla na začátku expedice zkušenosti s lovem, pastmi ani samostatným přežitím v arktické pustině.
V srpnu 1923 přesto stála na Wrangelově ostrově jako poslední živý člen pětičlenné skupiny. Tři muži zmizeli při pokusu dojít přes mořský led pro pomoc, čtvrtý zemřel na kurděje. Ada zůstala sama s kočkou Vic a s jediným jednoduchým plánem: vydržet tak dlouho, dokud se na obzoru neobjeví loď.
Hlavní pointa příběhu
Nejde o legendu o „rozené arktické lovkyni“. Právě naopak. Síla Adina příběhu je v tom, že dovednosti, které jí zachránily život, se učila postupně pod tlakem okolností — protože se chtěla vrátit k synovi Bennettovi.
Na ostrov ji přivedlo 50 dolarů měsíčně a nemocný syn
Ada Deletuk, později známá jako Ada Blackjack, se narodila roku 1898 poblíž Nome na Aljašce. Jako dítě prošla metodistickou misijní školou, kde se naučila anglicky číst a psát, vařit a šít. Po rozpadu manželství zůstala bez peněz se synem Bennettem, který trpěl tuberkulózou.
Protože si nemohla dovolit jeho léčbu, musela ho umístit do sirotčince a hledala práci. Když v roce 1921 přišla nabídka účastnit se výpravy na Wrangelův ostrov jako švadlena za 50 dolarů měsíčně, byla to pro ni možnost vydělat na návrat syna domů.
Organizátorem projektu byl známý polární badatel Vilhjalmur Stefansson. Jeho plán nebyl jen vědecký. Výprava měla na vzdáleném ostrově udržovat trvalou přítomnost a tím podpořit územní nárok. Stefansson sám na ostrov nejel.
Pět lidí, jedna kočka a zásoby, které měly stačit
Výpravu tvořili Allan Crawford, Milton Galle, Fred Maurer, Lorne Knight a Ada Blackjack. S nimi cestovala i kočka Victoria, zkráceně Vic. Skupina vyrazila 9. září 1921 a na Wrangelově ostrově se usadila v druhé polovině září.
Stefansson věřil, že lov na ostrově doplní omezené zásoby. Realita byla mnohem méně jistá. Po první zimě expedice čekala na zásobovací loď, která měla dorazit v létě 1922. Nedostala se přes led.
S příchodem další zimy se ze špatně naplánované výpravy začala stávat otázka přežití. Zásob ubývalo, munice nebyla nekonečná a Lorne Knight začal vykazovat příznaky kurdějí.
Tři muži odešli přes led. Už je nikdo neviděl
V lednu 1923 se Crawford, Maurer a Galle rozhodli vyrazit přes zamrzlé moře směrem k Sibiři a přivést pomoc. Ada si do poznámek zapsala jejich odchod na ráno 29. ledna. Trojice se už nikdy nevrátila a její osud zůstal neobjasněný.
Na ostrově zůstali Ada, těžce nemocný Knight a Vic. Z člověka najatého na šití se během několika měsíců stal člověk, který musel obstarávat prakticky všechno: dřevo, pasti, jídlo, opravy i péči o nemocného.
Deník není hrdinský epos. Je plný drobné práce
Právě Adin deník je důvod, proč lze její příběh rekonstruovat bez zbytečné romantizace. Zápisy nejsou literární. Jsou úsečné, někdy gramaticky kostrbaté a často zachycují úplně obyčejné věci: kolik odvezla dřeva, jestli byla u pastí liška, co ušila nebo jaké bylo počasí.
V březnu například opakovaně zapisuje, že kontrolovala pasti, tahala dřevo a chytala lišky. Později se učila zacházet s puškou a brokovnicí. V květnu si po prvních pokusech poznamenala, že střílela lépe, než čekala.
Co ukazuje deník
Přežití nevypadalo jako jeden velký hrdinský moment. Vypadalo jako stovky malých úkolů: zatopit, přinést vodu, opravit oblečení, zkontrolovat pasti, zkusit něco ulovit a druhý den to celé zopakovat.
Současně pečovala o umírajícího Knighta
Lorne Knight postupně slábl. Jeho deník končí v březnu 1923, právě ve chvíli, kdy se rozbíhá Adin vlastní souvislejší zápis. Z jejích poznámek je vidět, jak řeší jeho oteklé nohy, krvácení, slabost i základní hygienu.
Knight zemřel 23. června 1923. Ada jeho smrt zaznamenala na samostatný list, aby bylo možné později doložit datum. Nedokázala jeho tělo odnést z místa, kde zemřel, a podle National Park Service kolem něj vytvořila bariéru z beden, aby ho chránila před zvířaty. Sama se s Vic přesunula jinam.
23. června 1923
Od tohoto dne už na ostrově nebyl žádný další živý člen expedice. Jen Ada a kočka Vic.
Teprve po Knightově smrti byla skutečně sama
Samota změnila pravidla. Ada musela dělat věci, které před expedicí neuměla. National Park Service uvádí, že zpevnila skladovací stan dřevem, postavila si zvýšené lůžko, vyrobila provizorní kamna z plechovek a dokonce pozorovací místo, odkud mohla hlídat lední medvědy.
Lovila ptáky, chytala lišky, sbírala vejce a pracovala s kůžemi. Z deníku je vidět, jak se v létě 1923 stále víc soustředila na potravu a na možnost, že se otevřená voda konečně objeví dostatečně blízko pobřeží.
V červenci dokončila novou parku, vyráběla boty z kožešin a pozorovala medvědy v okolí tábora. V srpnu si vyrobila nový plátěný člun a pádla. Dokonce šila a zdobila věci pro Bennetta — jako by si tím udržovala konkrétní představu návratu.
Bennett je v deníku pořád přítomný
Adin syn není jen důvod, proč na výpravu odjela. Vrací se i v samotném deníku. Když byla na jaře nemocná a měla oteklý obličej, psala, co má být předáno Bennettovi, pokud by zemřela.
V jednom z nejpůsobivějších řádků napsala: „Nevím, jak moc bych byla ráda, kdybych se dostala domů k rodině.“ Není to velká řeč o statečnosti. Je to obyčejná věta člověka, který chce přežít.
Kočka Vic nebyla detail. Byla jedinou společností
V populárních převyprávěních příběhu se často objevuje kočka Vic téměř jako roztomilý maskot. V kontextu posledních týdnů ale měla jinou váhu. Po Knightově smrti byla jediným živým společníkem, který s Adou v táboře zůstal.
Deník zachycuje i malé každodennosti kolem kočky — například poškozené kožešiny, do kterých se Vic pustila. Právě takové drobnosti dělají z příběhu něco jiného než abstraktní survival: na pustém ostrově pořád existovala rutina, starost o věci, práce a čekání.
20. srpna otevřela poslední bednu sušenek
Poslední datovaný zápis Adina deníku je z 20. srpna 1923. Zapsala, že dokončila pletené rukavice a otevřela poslední bednu sušenek. Led podle ní ležel nízko u horizontu.
Tentýž den zaslechla venku hluk. V mlze se objevila loď Donaldson s Haroldem Noicem a dalšími členy záchranné výpravy. Ada běžela k pobřeží v naději, že se s lodí vracejí i Crawford, Maurer a Galle. Nevraceli se.
Záchrana
Ada Blackjack byla zachráněna 20. srpna 1923. Z původní pětičlenné skupiny se domů vracela jediná — spolu s Vic.
Po návratu z ní média udělala hrdinku. Ona o slávu nestála
Po návratu do Nome přišla obrovská mediální pozornost. Ada byla oslavována jako hrdinka, ale zároveň se kolem ní šířily pochybnosti a nepřátelské fámy. Podle National Park Service o takovou pozornost nestála.
Její příběh navíc ukazuje nepříjemný kontrast mezi slávou expedice a životem samotné přeživší. Stefansson jí podle NPS zaplatil méně, než původně slíbil, a Ada nedostala ani avizované podíly z knihy, která z jejího příběhu čerpala. Peníze, kvůli nimž na ostrov původně odjela, tak nepřinesly život bez finančních starostí.
Co se v legendě často ztrácí
Ada nebyla vedoucí expedice ani zkušená lovkyně. Byla najatá jako švadlena.
Její Iñupiaq původ automaticky neznamenal, že ovládala všechny dovednosti potřebné k přežití na Wrangelově ostrově.
Tři muži, kteří odešli pro pomoc, nezemřeli před Adinýma očima; zmizeli a jejich další osud není doložen.
Knight nezemřel náhle. Ada se o něj dlouho starala během postupujícího onemocnění kurdějemi.
Její deník je primární pramen, ale zároveň neobsahuje úplně všechno. Rekonstrukce proto stojí i na Knightově deníku a dalších archivních dokumentech.
Příběh přežití není jen o fyzické odolnosti. Z deníku je zřejmé, že velkou roli hrála víra, rutina a konkrétní představa návratu k Bennettovi.
Proč ten příběh funguje i po více než sto letech
Ada Blackjack nepřežila díky jednomu geniálnímu triku. Přežila tak, že postupně přestala být člověkem závislým na schopnostech ostatních. Naučila se střílet, chytat zvířata, opravovat vybavení, stavět provizorní věci a plánovat další den.
A hlavně neztratila konkrétní důvod, proč to všechno dělat. Ještě pár týdnů před záchranou vyráběla věci pro syna, který byl tisíce kilometrů daleko. To je na jejím příběhu možná silnější než samotný arktický rekord: ostrov ji postupně připravil o celou expedici, ale ne o představu, že se vrátí domů.
Verdikt
Kdyby byl příběh Ady Blackjack napsaný jako fikce, část čtenářů by mu nevěřila. Jeho nejsilnější část ale není neuvěřitelný konec. Je to cesta od vyděšené švadleny k člověku, který dokázal celé měsíce držet při životě sám sebe — a čekat.
Časová osa
9. září 1921 – expedice vyráží na Wrangelův ostrov.
Léto 1922 – očekávaná zásobovací loď se přes led nedostane.
29. ledna 1923 – Crawford, Maurer a Galle odcházejí přes led pro pomoc; už se nevrátí.
23. června 1923 – Lorne Knight umírá na kurděje.
20. srpna 1923 – Ada Blackjack a kočka Vic jsou zachráněny posádkou lodi Donaldson.
Zdroje a ověření
