Článek
Vrtulník mezi vojáky a civilisty
Ráno 16. března 1968 se nad jihovietnamskou oblastí Sơn Mỹ pohyboval průzkumný americký vrtulník. Jeho pilot Hugh Thompson mladší a další dva členové posádky, Lawrence Colburn a Glenn Andreotta, z výšky viděli výjev, který neodpovídal běžné představě střetu s nepřítelem: na zemi leželi civilisté, mezi nimi ženy, děti a staří lidé.
Thompson přistál, aby zjistil, co se děje. Podle případové studie amerického armádního vzdělávacího centra se přesvědčil, že příslušníci jeho vlastní armády střílejí na neozbrojené vesničany. A v jednu chvíli se rozhodl postavit svůj vrtulník mezi ozbrojené vojáky a civilisty, které chtěl chránit.
Tento příběh není důležitý jen jako epizoda z dějin války. Americká armáda jej dnes sama používá jako případovou studii profesní etiky. Právě tato proměna – od izolovaného činu jednotlivce k otázce, kterou se mají zabývat další generace vojáků – je jeho pozoruhodnou druhou kapitolou.
Poslechnout rozkaz, nebo zachovat hranici
Masakr v My Lai patří k nejtemnějším známým zločinům amerických jednotek během války ve Vietnamu. Bezbranní obyvatelé byli zabíjeni těmi, od nichž v daném prostoru nehrozila žádná legitimní obranná akce. O rozsahu události se vedly soudní, historické i veřejné spory, ale zabíjení civilistů je doloženou skutečností.
Thompson a jeho posádka nebyli v jednoduché situaci, kdy by stačilo oznámit problém nadřízenému a čekat. Přímo na místě se setkali s ozbrojenými vojáky vlastní strany. V armádní studii se uvádí, že Thompson své posádce nařídil, aby v případě dalšího bezprostředního útoku na civilisty byla připravena zasáhnout i proti americkým vojákům.
Takové rozhodnutí je mimořádné. Nešlo o politické heslo ani o pohodlný soud po mnoha letech. Pilot tehdy podle armádního popisu čelil konkrétnímu násilí a rozhodl se mu zabránit, přestože jeho původci nosili stejnou uniformu.
Záchrana neměla podobu filmového vítězství
Thompson pomohl koordinovat odsun několika přeživších do bezpečí. Americké armádní materiály připisují jemu a jeho dvěma kolegům záchranu nejméně deseti civilistů. V některých pozdějších převyprávěních se uvádějí další podrobnosti; zde má přednost to, co lze doložit z institucionálních zdrojů.
Záchrana určitého počtu lidí samozřejmě nemění nic na hrůze, která se ve vesnici odehrála. Není to příběh o tom, že jeden vrtulník „vyřešil“ válečný zločin. Je to příběh o hranici osobní odpovědnosti: jeden člověk v určité chvíli odmítl přizpůsobit své jednání tomu, co dělali ostatní.
Ocenění přišlo až po třiceti letech
Pozoruhodné je také to, jak dlouho trvalo, než byl Thompsonův čin veřejně přijat jako příklad hodný ocenění. Podle reflexe amerického armádního vzdělávacího centra byli Thompson, Colburn a posmrtně Andreotta v roce 1998 vyznamenáni Soldiers’ Medal za záchranu civilistů při riziku vlastního života – tedy přibližně třicet let po události.
Armáda zároveň připomíná problematickou povahu původních hlášení o události. Tento rozpor ukazuje, jak odlišné mohou být okamžité institucionální reakce a pozdější hodnocení, když jsou fakta postupně prověřována a zveřejňována.
Není nutné dělat z Thompsona bezchybného filmového superhrdinu. Měřítkem jeho zásahu je konkrétní čin na konkrétním místě, kde odmítl přihlížet násilí proti neozbrojeným.
Proč to americká armáda učí vlastní vojáky
V armádních vzdělávacích materiálech se My Lai neobjevuje jako kuriozita minulosti. Slouží k diskusi o odpovědnosti, velitelském jednání, charakteru a profesní povinnosti. Klíčová otázka není, zda voják dokáže být poslušný. Je, zda dokáže rozpoznat situaci, ve které poslušnost nesmí převážit nad zákonem a ochranou civilistů.
Thompsonovo rozhodnutí ukazuje, že etika se někdy netestuje až po bitvě před komisí. Může přijít během několika sekund: člověk vidí něco zjevně nesprávného, má možnost jednat a ví, že zásah může znamenat konflikt s vlastními lidmi.
Na konci tak zůstává silnější pointa než obvyklé „hrdina zachránil životy“. Americká armáda dnes učí o muži, který musel být připraven odporovat vlastní armádě. Ne proto, aby zpochybnil smysl vojenské služby, ale proto, že základní pravidla jejího výkonu nesmějí skončit právě ve chvíli, kdy jsou nejvíc potřeba.
ZDROJE A OVĚŘOVACÍ MATERIÁLY
